Sto slov

Psychosomatické hladíky

14. března 2013 v 16:26 | may fowl
Umřel další chlapík s knírkem a smyslem pro humor. Nalijme si čisté Tequily: tohle je teprve začátek. V hlavě mi naskočí tisíckrát ojetá deska popsaná nechutně optimistickým hláskem a znepokojivě prostými pravdami. Cožpak nejsme všichni jen sbírka panů K. v čekárně na popravu? Lžou, kdo říkají, že to nebolí.

Zaměstnávám se sice úsilím o profesní deformaci a propíráním Wildeovy hanbaté prvotiny s Filosofkou, ale potřebuji rozptýlit. Jen na okamrk povolí tlaky a můj vztek se rozprostraní do nudy. Nepřibližujte se nikdo na dodech, nebo vás posmrkám.

Prosím, dýchněte do mě někdo, aby se svět znovu rozkutálel. Zase bych chtěla žít.

Matematická analýza cesty do pekel

24. října 2012 v 19:45 | may z pythagorejského vesmíru
Předpokládejme, že trajektorie mého pádu má podobu poloviční paraboly a lze ji vyčíst nerovnici o dvou neznámých. Nevím, kdo je tu diskriminant, ale jedno je jisté: Poněvadž je jednoznačně záporný, celá tato dysfunkce nemá smysl - ani pro x přesvědčené o své nulovosti, ani pro přespříliš kladnou, závisle proměnnou y. Definiční obor je navíc plný iracionálních výrazů. Sečteno a podtrženo, průnikem množiny všech nemožných řešení s realitou je možná jen prázdná množina. Tak proč se s tímhle příkladem babrám tak dlouho?

Nemusím být mistrem dedukce, abych dokázala, že potřebuji doučování z matematiky. Už mě nebaví tu pořád stát jako tvrdé y.


Nehas, co tě dopálilo

24. září 2012 v 20:47 | cihlička may
Chce se mi vyhrabat hnijící mrtvoly, zabořit prsty do hlíny udusané posledními měsíci. Vypitvat pominulé a vložit do kostlivčí skládačky poslední dílek. Zjistit, jestli s tím něco mění.

Nemění se nic, není co. Ohlížím se a vidím, že je to pryč.

Es ist vorbei. Pasé. Gone.

Z těch zkušeností mi už přestává být trapně. Vím, že byly i Okamžiky, ale nezakódované do slov se vytrácejí. Psát je dosud riskantní.

Kašli na to. Zavřené dveře. Nuda a nemoc ti zatemnily mozek a přiměly tě lézt po zdech. Zatni zuby, vypni kontexty, buď tady a teď.

Mysli jen na tu ukrutnou pomíjivost.


Ten pocit, když stojíte před stádem dětí a čekáte, až se na vás všechny vrhnou.

26. července 2012 v 23:29 | Anna, chladná zrána, chladná ve sklepě
Nečekala jsem, že mě práce s dětmi bude naplňovat. Domů se zešichtyvracívám přes celou Prahu zmordovaná, okopaná a zamatlaná od barvy, ale spokojená. V tramvaji dočítám Nesnesitelnou lehkost bytí, usmívám se na cizí lidi a škrábe mě v krku.

365 minut spánku, zrána nakafovat a hurá zpátky k městečku Palermu, lísavým dětem a paviánovému řevu. Nerozluční Vojtěši se na Střeleckém ostrově zasnoubili. Jára, který čte noviny, se hned natřikrát cítil ukřivděně, ale dal mi bonpar. Pořád se mě někdo ptal, jestli mám ráda hovínka.

Nechce se mi věřit, že tam zítra pojedu naposledy. Nemohla bych příští rok znova?

A na jaře budu pouliční hudebnicí.

22. července 2012 v 20:18 | may plánovač
"Už vím, co chci dělat, až budu velká. Budu sběračka hub."
"Řekla bych, že velká už jsi dost."
"Mami. To jsi celá ty. Ale jsem se právě rozhodla, co si počnu se životem!"
"A co si s ním počneš v zimě a na jaře?"
"V zimě budu učit děti lyžovat. A na jaře… To musím ještě domyslet."

"Netvař se tak, tati, aspoň už vím, čím se budu živit."
"Dcerunko, do smaženice jsou potřeba taky vajíčka, sůl, kmín, máslo…"
"Přemýšlím, co udělám, až mě nevezmou na psychologii. Chtělo by to nějaký záložní plán."
"Pokud možno nějaký, co by nebyl na houby."

Věty, které uvízly...

23. června 2012 v 12:58 | ...v telefonu
Sheep alias Ms. Slippy: "furt jenom davas kazani lidem kolem sebe i kdyz bys ho obcas potrebovala ty"
Sue: "a ona asi 40 minut popisovala jak vcera nastoupila a vystoupila z tramvaje a kdo s ni vsechno flirtoval"
Viking alias Aisha: "Cestuju."
Dadavana: "AISHITERU MITE REN'AI NO WA."
Děda: "nevadi, jsou i vnoucata ktery maj daleko blbci dedy nez jsem ja."
Vincentek: "Ich bin total verwirrt und das seit langem."
Steny DJ von Mama: "Was ist los? Es ist party angesagt."
Kartoffel Valentina: "Na ja, Emotionsklo ist eine noetige Ding in heutige Leben."
Pokémon Krevetka: "Myslim, ze pes potrebuje vyvencit."

Asphyxiated

19. června 2012 v 23:56 | nájemná časovražedkyně
Moje myšlenky se rády vydávají na toulky tam, kde je nerada vidím. Stačí na chvíli povolit otěže a najdu se v divných končinách.

Stoupala jsem po schodech ze sklepa a na jazyku převalovala poslední slova hovoru s Fotřínkem. Poslední slova. Bod č. 8… A než jsem zdolala třináctý schod, měla jsem pevně semknuté oči a v duchu úpěla.

Nebo nad umyvadlem, když jsem plivala pastu. Tentokrát má mysl cestovala inkognito a já se jakýmsi záhadným myšlenkovým pochodem dopracovala k potřebě klesnout na dlaždičky, schoulit se do klubíčka, obejmout kolena rukama a kývat se ze strany na stranu jako ručka metronomu...

Filosofování s Jaspersem, Justýnou a pátečními spoluspáči

25. května 2012 v 16:33 | kachna filosofka
Blaženost a utrpení se prolínají a já nevím, kde končí jedno a začíná druhé. Všechno splývá, všechno plyne, vše je jedno, všechno mine...

S každým krokem se přibližuji horizontu a přitom se kolem vynořují horizonty nové. Není se čeho chytit, když kráčíš hodně dlouho.

Duše má schopnost zrcadlit svět a odráží jej jako zčeřená hladina vody. Naše jsou vlny, naše je nádoba, ale byly nám dány přírodními zákony a ty nám utkal Sklář. Voda života - duše - do nás také byla vlita bez našeho přičinění. A přes to, jak jsme bezmocní a ztracení a nekonečně maličcí, dokážeme obrovské věci...

Cojávim

23. května 2012 v 23:37 | may kachnofilka
Jsem chcíplá, leč hyperaktivní. Asi už vážně udělám cokoliv, jen abych se nemusela učit pronásledování západních křesťanů.
Cherry rajčátka ostře šustí a vržou, když se do nich zakousnete.
Někdy se na půdě školy střetnou ukrutný netvor VARCHAR a maličký Tiny INT. Nevyhraje ani jeden, obrázky architektů zůstanou stejně rozsypané po celé stránce.
Myslím, že po dnešním ránu už David do školy nikdy nepojede metrem v 8:01.
Pufff, jsem zahořklá jak náš chemikář.
Bod 4.1 Etického kodexu Českomoravské psychologické společnosti, přijatého r. 1998:
"Psycholog nevykonává odbornou činnost, pokud jeho fyzický či psychický stav může negativně ovlivnit jeho schopnost profesionálního přístupu."
Muhaha.

OběF

16. května 2012 v 17:32 | may fowl
Bolest, ta hysterka, na sebe strhává všechnu pozornost a nepouští moje myšlenky dál než na dvoreček. A tak blábolím a sklouzávám ke stereotypům. Chci zpátky do otupělého vesmíru. Chci odputat tělo od mysli a na chvíli vypnout.
Kam se myšlenky nemůžou projít, tam se člověk musí projíst...

"All the walls I stride my head against are inside my head," pravila zeď a vystavila na odiv kýčovitou všehochuť rádobymaleb.
"Příjemné zažívání," pravil spolužák a udusil se obrhruškou.
"Co to na tom je?" zeptal se podezíravě, když vstal z mrtvých zpod stolu, a ukázal hranolkou k mému vdolečku. "Sražená krev?"
"To jsou povidla," zahrála si T. na Captaina Obviouse.
"To je ka-... kak-..." Zbytek slova obalený mým klokotavým hihňáním uvrhl T. tam, odkud se před chvílí pracně vyhrabal spolužák, ale k němu samému nedolehl.
"Co?"
Pokusila jsem se zachovat vážnou tvář.
"To je KAKANDO."
Všichni tři jsme se přejedli.

Celodenně mám v uchu tenhle objev.
Fecking Fabulous.

Stalo se v dubnu – 2. část

9. května 2012 v 22:15 | april may
Přiznej si to, ty si to užíváš! Bavíš se vlastními myšlenkovými pochody, zavíráš je v hlavě, aby se odrážely od stěn a rostly. Protože si pak připadáš originálně. Myslím, že se tomu správně říká masochismus.
Výlevy v tvém blicím sešitě začínají kýčovitět. Tak to dopadá, když člověk bere to, co je, a neodváží se hledat něco… vhodnějšího.
Máš pocit, že ti někdo vystřelil soudnost z lebky, z tvého rozumu zbylo jen pár posledních střípků, jejichž bolavé hroty ohlazuješ časem a neustálým porušováním vlastních pravidel.
Dokázala ses vloupat na Okoř a lézt tam po cimbuří. Tak proč teď připomínáš vyděšeného králíka?

Stalo se v dubnu – 1. část

9. května 2012 v 21:52 | april may
Skluzavka směr peklo. Srdeční arytmie. Moje myšlenky šly na špacír a nevzaly mě s sebou.
Jsem naživu, ale dávám si záležet, abych na to zapomněla.
Takže tohle má být další měsíc mlčení?
Neměl. Já to věděla.
Vyhrál's, Pisateli. Tenhle stěr jsem nečekala, ač jsem v něj doufala. Nejradši bych se proklála propisovačkou.
Nehrábne mi. Už se stalo.
Jako už tolikrát tančím na hraně mezi ironií a konstatováním faktů. Jen kdo se dobře dívá, rozpozná v mém těžkopádném dupáku motiv a výkřik o pomoc.
Nechám hodinky na ruce sklouznout tak, abych ze žádné strany neviděla na ciferník.


"Fantazie nevede k šílenství. Co vskutku k šílenství vede, je rozum."
-Gilbert Keith Chesterton-

Páteční biftek

22. dubna 2012 v 11:08 | may, blábolivka
Cizí propiskou se nejlíp píše.
Nenechávejte mě samu stát u okna.

Řeknu ti to časem

22. března 2012 v 20:26 | mayinka
Jsi absolutně nečitelnej a mlčíš. Myslíš ty si vůbec něco? Nejsi jen prázdná bublina? Tele, co neví, co chce? Nebo prachobyčejnej zbabělec?
Pouč se z nás. Pouč se z toho, cos jsem chtěla, abys věděl, pouč se z nevyžádaný zpětný vazby. Příště se líp dívej, psychologu. Příště se míň směj, herečko. Příště mě do tý čokoládovny pozvi.
Já bych tě neukousla.
Ale co, je to tvůj problém, že ses nevyjádřil. Příležitost jsi dostal. Mlčení znamená souhlas, víšco. Víš, co jsem chtěla, abys věděl, a teď jsme zpátky, kde jsme byli. Z čokolády zůstala jen hliněná pachuť na jazyku.
Mamuty nezastavíš.

Mimorealita

21. března 2012 v 21:02 | miňonková mimoňka
Je tam pes, který se živí smradlavými granulemi, papírovými kapesníky a lidskýma rukama.
Je tam kachna, která dokáčala, a stádo mamutů, jehož počty rostou s tím, kolik jich naženete do propasti.
Je tam kytara, která samovolně vyluzuje tóny chromatické stupnice.
Je tam škvíra, skrz niž zebavě táhne na nohy.
Je tam mollová melodie.
Jsou tam hnědé oči a v nich otazníky.
Hemží se to tam brouky a červy uchožravci.
Je tam březový les a v tom lese starý písečný lom.
Je tam louka, co kouše a škrábe jako dvoudenní strniště.
Je tam potopená katedrála.
A sem tam i nějaká myšlenka…

An meinen Mitkämpfer, meine beste Freundin und meinen einstweiligen Bruder in einer Person

12. března 2012 v 19:30 | Anna Marrrý Rrrózika
Heute sind wir wieder mal zusammen mit der U-Bahn gefahren. Viel geklatscht, viel gelacht, alte Erinnerungen wiedergetratscht. Alles schien so zu sein, wie damals. Doch das war es nicht, zumindest nicht so ganz.
Ich vermisse deine pointelosen Histörchen, dein vertrautes Geruch, das Gefühl der Geborgenheit und Sicherheit, als ich spürte, dass ich mich an dich verlassen kann… Ich vermisse so viel von dir und von uns und von unserer Loburg.
Ein Jahr lang sind wir durchs Leben zusammen gefahren, aber dann haben sich, genauso wie heute, unsere Wege getrennt. Menschen kommen und gehen, Menschen sind wie Lieder…
Sei ein Ohrwurm!

Mražená melancholie

15. listopadu 2011 v 18:22 | mimóza may
Někdy se mi zachce se vším definitivně skoncovat. Vyrvat si to hnisavé místo ze srdce a nějak ho spláchnout, zahrabat do písku nebo pustit po větru. Ale neodvážím se. Jak jen bych mohla znesvětit léta pěstěnou urnu?

Tři roky. Dlouhé tři roky mě pronásledují sny o tom, co by mohlo být, kdybych přestala snít. Nenávidím se za to.


za náma mezi náma promlčený slova
v mý hlavě mrtvý city proč je budit znova?
uvízlá v bodě 0 oči otevírám
v myšlenkách utonulá zírám zírám zírám
a přitom kutálím se kam mě kila táhnou
a tvoje dlouhý ruce na mě nedosáhnou
 

Taková noc je jen jednou za život

5. listopadu 2011 v 22:16 | may jé jé jé
Včerejškem vrcholily měsíce plánování, zařizování a nacvičování. Na náš společenský večer jsme se těšili léta, ale pořád nám přišel tak strašně daleko…

Teď je to pryč. Krásný čas na Ágéčku se citelně chýlí ke konci.

Celou noc jsem se jen tak přiživovala a nic moc nedělala. Má účast spočívala v tanci na mnou zcela neovlivněnou choreografii a v urychlené konzumaci potrhaných, zpola syrových palačinek.

Společňák rozhodně za všechny ty hloupé hádky, investované peníze i promeškané hodiny tělocviku stál. Téma Disco '79 nakonec nebylo tak špatné. Za večer jsem nenávratně poškodila pouhé čtyři kusy oblečení. A vůbec jsem si to užila.

Zářijové ráno

8. října 2011 v 15:50 | may in september
Ráno se zahalilo do mlhy, aby v zářijovém chladu nenastydlo, a zelené vlasy si posypalo jinovatkou. Spasitelka káva mi zase jednou dává to, nač byla noc příliš krátká. Vyrážím do tmy, to já tak ráda. Čerstvě vylouplé kaštany se mi kutálejí vstříc, když nad Prahou svítá…

Další podzim a já mám zase jednou štěstí zdánlivě na dosah ruky. Stačí zavadit o tu napjatou strunu, jen zlehýnka se jí dotknout, a má duše se rozezní v tónech důvěrně známé melodie. Jenže co když mi v tom brnkání zabrání strach ze zlomeného nehtu?

Kytara i láska ke kamarádovi jsou záliby dost masochistické.

Za humny se ztrácí...

2. září 2011 v 21:13 | may přelétavá
Na seznam věcí, které jsem se naučila v Německu, je třeba připsat také jednu schopnost sporného přínosu. Je jí schopnost zapomínat. Dovednost náramně užitečná, když se potřebujete vyrovnat s dálkami a se stýskáním. Ale na druhou stranu docela nepěkný zlozvyk, když se na ni podíváte z pohledu vámi opuštěných lidí.

Jako jsem na Loburgu ze strachu před steskem radši nemyslela na svoje pražské přátele, teď doma si sotva vzpomenu na loburčany. Když už, tak hlavně v dobrém. Přesto nemám čisté svědomí.

Tím časným vypadnutím z hnízda se ze mě stala vlaštovka. Takové jsou snad všechny děti Loburgu. Jako tažní ptáci.

Tak je to!

12. srpna 2011 v 22:13 | may filozofující
Bůh je jako lehce schizofrenní spisovatel. Náš svět je kniha, kterou ten Umělec píše, osud je v ní obsažený příběh, přírodní zákony jsou pravidla pravopisu. Reálný svět je utkán z atomů jako román z písmen, ale za nimi se skrývá abstraktnější rovina bytí - v podstatě Platónův svět idejí, v němž zůstává každá vzpomínka, představa i slovo. Odtud pocházíme a tam se zase vrátíme - jako holografické útržky Ducha, který všechno prostupuje. Skutečné věci jsou totiž jen průnikem myšlenek pramenících z Autorova rozbouřeného podvědomí s oním "papírem" našich životů.
Ale proč to ten Maník dělá?
Jak bylo heslem dekadence: "L'art pour l'art"!

Změna byla život

29. července 2011 v 21:02 | may stále stejná
Uplynulý školní rok pro mě probíhal ve znamení neustálé snahy změnit se. Den co den jsem vymýšlela a sepisovala, co je potřeba vylepšit, v čem bych na sobě ráda zapracovala a kterých zlozvyků bych se chtěla zbavit. Místo abych si vychutnávala bytí tím, kým jsem, usilovala jsem o nemožné. Výsledkem byla jen hluboká vnitřní nespokojenost.

Budiž mi to tedy ponaučením! Je sice blahodárné, moci na rok vypadnout a začít všechno od začátku, rozhodně ale není zdravé, ztratit při tom samu sebe.

Ale už jsem doma. Už jsem to zase já. Se vším všudy… a snad i s něčím dobrým navíc.

Poslední všední den

28. července 2011 v 22:29 | may odjíždějící
Budí mě šimrání bzučící mouchy, sluneční světlo prosakující závěsem a rytmické dunění z pokoje pode mnou. Poslední "vyspání se" na Loburgu.

U pozdní snídaně nejsem sama. Mluví se o zítřejším výletě, o smrtelně časném vstávání, o loučení. Vystačím si s banánem, otlučenou nektarinkou a černým čajem.

Na dvouhodinovce matematiky vyřeším logický hlavolam, čímž prokáži svou příslušnost k toho schopným dvěma procentům populace. Na Religion společně jíme pizzu. Sýrovou, střední kvality. V jednu si dám dezert - nugátový krém, mňam.

A sotva na Musik odkvílíme pár slaďáčků na přání, pouštím se do balení. Jdu nacpat rok svého života do kufru a igelitek.


Ještě před odjezdem...
Je na čase zveřejnit tu nějakou rekapitulaci, nějaké ohlédnutí za uplynulým rokem života... Uvidíme, kdy si najdu čas. :)

Narozeninová

8. července 2011 v 17:11 | may sedmnáctiletá
Jdu po schodech směr záchod a tiše se pro sebe pochechtávám, oním zlodušským smíchem, který nasazují záporáci ve filmech, když jim vycházejí ďábelské plány. Tak si přeci vzpomněl!
Teď mi je sedmnáct. Sbohem, sladká šestnáctko! Nestihla jsem smrt ve stylu Manon Lescaut, zato už mám věk na vlastního upírka.


Sním si
Sním o tom, žes mě ráno objal, kamaráde
Sním o tom, že počasí odpovídalo datu v kalendáři
Sním o třech přátelích, kteří si
navzdory té dálce vzpomněli
Sním o večeru bez piva
Sním o zpívajících spolužácích
Jen si tak sním, dřív, než sním všechnu čokoládu
Měla jsem totiž narozeniny

Interview mit Valentina

29. června 2011 v 21:24 | may auf Deutsch
"Warum willst du das Gummibärchen essen?"
"Weil es lecker ist."
"Was heißt Leckersein?"
"Dass es mir schmeckt."
"Wieso schmeckt es dir?"
"Weil es nirgendwo in der Welt ein besseres Gummibärchen gibt als dieses."
"Warum machst du jetzt seinen Bauch kaputt?"
"Mach' ich doch nicht. Ich halte nur seine Händchen und spiele mit ihm. Kuck mal, es will dich umarmen!"
"Sind dafür seine Händchen weit genug?"
"Nein. Aber deinen Zahn umarmen könnte es schon! Kuck mal!"
"Nee, danke. Es ist doch deins."
"Stimmt. Der Sinn seiner Existenz ist von mir gegessen zu sein."
"Und was ist der Sinn von unserer Existenz?"

A/N: Taková snůška blábolů. Jen aby bylo jasno, jak si představuji ideálně strávený čas s kamarádkou! :D

Tak už zazvoň!

17. června 2011 v 20:59 | may rozespalá
Neučesané obrazy mi blikají pod víčky. Někde už křičí ptáci a okno bylo celou noc otevřené. Přikrytá dekou a blaženým nevědomím, bojím se zaspání. Ten strach znovu zapíná pravou mozkovou hemisféru a propouští tikot hodin do mé polospánkem otupělé mysli.
Kolik je? mlčky se ptám oranžového světla na stěně. Mám pocit, že lhostejně pokrčilo rameny. A tak dál visím mezi spánkem a bděním a představuji si, že vstávám.
Tak už zazvoň… zaklínám budík. Nezvoní. Až naléhavá potřeba odskočit si mě vyžene z pelechu.
Marně zkouším posbírat útržky snů.
Konečně vytřepu z očí spánek a vydám se do mlhou opředeného rána.

A/N: Spánkový deficit utopený v neslazené kávě…

Za slovy

15. června 2011 v 19:07 | may do počtu
"Ideš s nami do Frankfurtu?" ptá se vábivě.
Tak to tu ještě nebylo. Pan Tajemný čeří mlhy nepropustně zahalující jeho osobnost a staví na odiv cosi jako přátelskou rozvernost.
A já se chápu příležitosti a vytuším víc, než by chtěl. Že v jádru zůstal stejně lhostejný, jako jindy. Že mě zve jenom do počtu, aby nemusel platit tři éčka navíc. Že za tou zdí, kterou si kolem sebe staví, je prázdný. Jako my všichni.
Prohlédnu jeho společenskou hru a odpor se ve mně mísí s lítostí. A přesto (nebo možná právě proto) se držím své role: potěšeně se usměji, souhlasím.

A/N: Zjistila jsem, že mi chybí drabblení. DMD ve mně vzbudilo něco plápolavého a stravujícího, jakýsi nový zdroj energie. POTŘEBUJI psát. A tak jsem se rozhodla chňapnout po malých všedních inspiracích.
 
 

Reklama