Sto slov

Frankfurt

20. srpna 2017 v 0:07 | may
Chybíš mi od chvíle, kdy jsi vstoupil do autobusu. Zmizel jsi za tmavým sklem a já se vydala na dlouhou cestu domů, protože už nebylo na co čekat.

Samota mě ochromila. Jako kdyby se mi pod kůží usadila zima. Šla jsem městem zpátky po naší stopě a všudypřítomné davy mě znervózňovaly. V mojí ruce bylo prázdné místo.

Vím, že jsou to jen dva týdny. Že jsme snesli víc. Že zůstaneš na dosah písmen. Že je to ode mě dětinské. Ale tvoje náhlá nepřítomnost mě rozsypala na kousky.

Snad se mnou tohle dělá Praha. Jenže s tebou je i ona snesitelnější.

Baletka

3. července 2017 v 23:11 | may
Neurčité smutky krásného večera. Cikády, vůně borovic a soli, portugalské růžové.

Nepíšu o jednom člověku. Píšu o jedné ráně způsobené různými lidmi.

Když jsem seděla u vody, nebyla jsem zamilovaná. Chtěla jsem jen tančit na hraně. Jenže takové tanečky jsou ještě nebezpečnější.

Isaac mě učil norsky. A dnes se mi zase zdálo o jídle.

Ztratila jsem kontinuitu, nalezla jsem sebe v divném životním období, kdy se pomaličku začínám cítit dospělá. Postupně se smiřuji s tím, že moje smutky jsou já, ale já nejsem svoje smutky.

Chtěla bych umět psát smířlivé konce, ze kterých by se mi nechtělo zvracet.

Díky, Terezo.

Na pivo

24. června 2017 v 0:08 | may
Seděli jsme nad pozvolna klesajícími pěnami. Dívka s modrými vlasy vyprávěla melodramatické historky o smažení řízků. Číšník bez ptaní plnil hostům půllitry.

N. se ušklíbl a pokynul k prázdné židli vedle sebe.

"Srovnáváš se?"

Samozřejmě, že jsem si dnes jeho holku prohlížela. Samozřejmě, že jsem přemýšlela o paralelních vesmírech, ve kterých byly věci jinak. Samozřejmě, že jsem při pohledu na ně dva cítila v útrobách lehké bodnutí.

Už ani nevím, co jsem odpověděla, ale teprve o několik měsíců později mě napadlo, co jsem odpovědět měla.

"Srovnávám tebe s tím, koho mám. A je mi jasné, kdo z toho vychází líp."

Výročí

4. ledna 2017 v 22:05 | may fowl
Vidličkou rozhrnula rýži a pozvedla ke rtům sousto rizota. On naproti ní nabodl kuličku hrášku. Jedla pravou rukou, on levou.

"Jsem jako rizoto," říkávala. "Se mnou musíš být pořád ve střehu, protože když mě na chvíli přestaneš míchat, připálím se."

"Kouleee!" říkával on, kdykoli narazil na něco kulatého, a oči mu zasvítily dětinskou radostí.

Přemýšlela o tom, jak moc si jsou nepodobní. Kdysi věřila, že do sebe zapadají jako dílky puzzle, ale občas to bylo jak skládat hrnek do vidličky.

Stiskla levačkou jeho pravou dlaň.

"Už jsem na to přišla. Jsi jako můj zrcadlový odraz, co tak docela neodpovídá."

Neodpověděl.

Chyba I. typu

13. listopadu 2016 v 14:24 | may fowl
Že je něco špatně, zjistím, až když se slyším brečet.

Nepíšu o těch hezkých věcech. Píšu o zvadlé růži na svém stole, o iluzi jistoty, o pohybech tvé ruky. Neoplácím velká slova, protože jsem jimi přesycená, nedůvěřuji zvuku, který by se ozval, kdyby prošla přes mé rty. Říkám malé, prosté věci.

Ztrácím část sebe, tu nepraktickou, nefyzickou.

Pravda je, že jsme od sebe pořád stejně daleko, a nesejde na tom, kolik zemí Evropy leží mezi námi.

Věříš, že to jen chce čas, a já se držím tvé víry, dokud trvá. Dokud jsem ji nezabila stejně jako ostatní věci v tobě.

Hrana

1. listopadu 2016 v 0:48 | may fowl
"Jedeš na Českou?"

"Jo."

Stojí vedle kuchyňské linky a sleduje, jak beru přes rameno tašku s trávou.

"Odvezu tě."

Než stihnu cokoli namítnout, zmizí ve svém pokoji a hledá helmu.

Za okny je tma, já mám boty na podpatku a tenhle kluk má řidičák něco přes rok. Kdyby mě viděli naši.

Vede mě blátem na malý dvorek za domem. Zapíná mi helmu pod krkem. Mám skřípnuté levé ucho a brýle jsem musela schovat k němu do batůžku, takže moc nevidím. Vysvětlí mi, jak se posadit a kam umístit končetiny.

"Jestli mě zabiješ, tak tě někdo zabije," podotknu.

A najednou jedeme.

Bylo

27. října 2016 v 11:50 | may fowl
Jen si zkus shrnout půl roku života do jedné věty.

Vítr, kolo, fasády z červených cihel, narcisky, vztahy zkrácené dálkou na písmena, zase svítá, Španělé dupou po chodbě, Fin se svléká donaha a skáče do kanálu, nedokážu vstát, nedokážu se hýbat, nedokážu se nadechnout, ale žiju, občas se zasměju při Hře o trůny, měl bys vědět, že mám přítele, Cukrátko drží mou hlavu tak, abych nemohla uhnout, když mě škrábe vousy po obličeji, srká mi jazyk do úst a točí s ním jak s bubnem od pračky.

Čistím zubním kartáčkem gel z elektrod.

"Tak jak bylo v Holandsku?"

"Fakt skvěle!"

Nocturno

17. října 2016 v 22:24 | may fowl
Prázdný list.

Čteš to vůbec ještě?

Jen jsem chtěla říct, že pořád ještě poslouchám smutné sondžíky.

A že se mi tvé jméno nabízí ve vyhledávači.

Jsou hloubky, o kterých jsem nevěděla. Jsou i hloubky, které až příliš dobře znám. Vím, kde jsem byla před čtyřmi lety, a vím, kde jsem byla letos v květnu. Už jsem někde jinde. Ale to, že mívám záchvaty rozvernosti, neznamená, že vím, co dělat, když se vrátím tam.

Když jsem šťastná, mám pocit, že podvádím samu sebe. Štěstí je jen kognitivně-behaviorální záplata na bolavou duši.

Jestli něco umím opravdu dobře, tak jsou to bezdůvodné smutky.

Vlaštovka

19. srpna 2016 v 12:22 | may fowl
Mám tvoji vůni ve vlasech.

Poslední dobou je to zase horší. Utěšuji se myšlenkou, že bývalo ještě mnohem hůř, a zároveň mě ta vzpomínka hluboce zneklidňuje. Bojím se, že se vrátím zpátky.

V mojí hlavě nic není jisté. Nedokážu mít ráda bez ALE, bez řetězců pochybností a nejistot. Racionalizuji lásku a pak ji znovu iracionalizuji. Potácivě balancuji někde mezi Zachraň mě! a Jdi pryč. A stále to chci zkoušet. Z nastokrát zohýbaného papíru skládám vlaštovku a doufám, že nás odnese někam, kde si budeme mít o čem povídat.

Stiskneš moji ruku. Objektivně vzato se mám dobře.

Jak se zastavují myšlenky?

Oh! Darling

13. srpna 2016 v 17:45 | may fowl
Malé radosti, jeho blázniviny. Místnost s gramofonem a pohovkou. Sójovo-rýžové mléko a blonďatá limonáda. U telefonu dívka s konstantním pobavením v hlase. Mraky jako poklička nad městem. Vůně šampónu. Prázdný byt a ve vzduchu kytarové sólo. Náhodná setkání s minulostí na nárožích. Přísliby vědecké kariéry. Obrovské mašle do vlasů z neonově růžového tylu. Svíravá úzkost v žaludku. Nadýchané lívance. Pilulky, hadičky, zrcadla, zrzavé vlasy, zrzavé vlasy.

Baterie je téměř vybitá.

Potácím se v černých lodičkách po dlažbě, do čela se mi zarývá vráska. Zpátky v Brně. Než jsem si stihla uvědomit, že jsem doma, léto začalo končit.

Budeme v pořádku.

Alternativní

16. června 2016 v 2:43 | may fowl
Někde v alternativním vesmíru žije Mája, která si pouští lidi k tělu, ale ne k duši. Mája, která odjela do Holandska, aniž by za sebou zanechala čekajícího muže. Mája, která se vyspí se všemi krásnými cizinci, kteří se o ni zajímají, jen proto, že může. Mája, která chce vidět, jak daleko lze zajít, aniž by se rozsypala pod cizíma rukama. Mája, která nachází útěchu v různých náručích. Bezstarostná uprchlice před vlastními starostmi. Odbornice na milostnou prokrastinaci. Lovkyně princů, sběračka lovců. Swipe right, swipe right, swipe right. Májo, usměj se.

Já tou Májou nejsem, to vím jistě.

Ale kým teda jsem?

Uklidit si v hlavě

15. června 2016 v 17:43 | may fowl
Nežiju. Předsevzetí jsou jen lži na dočasné uklidnění, vitamín D, tohle spolkni a bude ti zase dobře. Panika pod povrchem. Normální stav. Obalená v cukru, nepřítomná, s bolavou čelistí a velkými ambicemi hltám knihy a lékořicové bonbony.

Nemůžu se pořádně nadechnout. Na hraně pláče, jako kdyby se měla co chvíli probořit ta zeď, za kterou se schovávám. Napjatá jak struna, jen někomu vystřelit oko.

Mlčím.

Někdy vám lidi udělají strašné věci. Ublížené ego ve vás pořvává "To ti teda neprojde!", "Vlez mi na hrb!" a "Nezasloužíš si mě," až se rozhodnete zapomenout.

Zapomenout je jednoduché. Ale co nezapomenout a odpustit?

Delft Blue

8. března 2016 v 0:35 | may fowl
Možná je zima jen absence tepla.

Sedím 1065 km od topení a za oknem vodorovně padají kroupy. Ještě pořád jedu na zbytky slunce, které jsem nachytala na trase Pisárky - Vídeň. Ale v útrobách se mi otevírá propast a já do ní padám, jako když vynecháš schod. Je mi úzko. Potřebovala bych, abys zase přišel a posvítil do temných koutů.

Jsem koneckonců ta, které je věčně zima na kotníky. Ta, která nikdy neuvěří, že je vše v pořádku, dokud neroztaje.

V jednom měsíci jsme měli celou věčnost. Tak se stalo, že byl leden nejteplejším měsícem roku.

Jenže teď je březen.


Nádraží Hostivař

4. prosince 2015 v 23:17 | may fowl
Na městě ráno seděl smog. Úplně nahoře visela drobná čtvrtka měsíce. Bylo ještě před rozedněním, když jsem nasedla do autobusu plného lidí, kteří spali s otevřenýma očima.

Byl podzim. Bezútěšný jako vždycky, svazující plíce obručí jako příliš těsné objetí přítele, který se bojí, že vás ztratí.

Kdy naposledy něco vycházelo doopravdy ze mě?

Dívka v autobuse si položila hlavu na rameno vedle sebe. Ve svetru mi bylo teplo skoro jako v létě, byla jsem na cestě a divně se smála vlastním myšlenkám.

Tehdy jsem pochopila, že hledám muže, který by snesl být v milostném trojúhelníku se mnou a mou těžkomyslností.

Probíhá nový výpočet trasy

24. dubna 2015 v 16:43 | may fowl
Drby mají nepěknou schopnost útočit ze zálohy. Jeden na mě čekal o nedělním odpoledni před akváriem s rybičkami.

Tak už i na Robina došlo.

Nemělo by mě to překvapovat. Když si člověk napíše seznam lidí a pak si ho zavře do šuplíku, snadno se může stát, že se položky zvednou a jen tak si odejdou, a je jim u toho celkem jedno, jakou měly prioritu a Cronbachovo alfa.

Robinovo alfa bylo asi 0,5 a seznam sloužil jako maskovací manévr pro zastření mého vypočítavého rozhodnutí, že s nejhezčím chlapcem v ročníku bychom si fakt rozuměli.

Ale to je teď pasé. Oboustranně.

Sedmnáctého

20. dubna 2015 v 10:09 | may fowl
Mám chuť volat "zachraň mě!!" a přetahovat si přes hlavu papírový sáček.

Snažím se udržet muže, který mi ztěžknul v náruči spánkem. Marně - klouže mimo můj dosah.

Snažím se udržet.

Namísto toho tisknu klávesy. Zběsile a bezesmyslně.

Binární obrázky mají lepší ohlas, než moje oblíbená alba, vlastní verše, pokusy o lepší rána. Ale není to špatné. Je to jen jiné. Hlavně je pátek a já si chci do zbláznění asociálně pouštět touž dojemnou desku a nechávat se jí ničit.

Jsem rozsypaná po svém malém vesmíru a těkavě se rozpouštím.

Mám se fajn, asi jsem jen hrála příliš mnoho Joy Division.



Z mozku žvýkačka

9. dubna 2015 v 22:31 | may fowl
V určitý moment se dočista ztrácím. Tentokrát k tomu nepotřebuji Radiohead.

Pod balkónem křičí osel, snad je mu smutno. Oblečená do korálů poslouchám a učím se nazpaměť, jak se ti chvějí víčka. Po páteři se mi rozeběhne mráz - dolů od místa, kde se tvé rty dotkly mé kůže. Netušila jsem, kam se dostanu. V hlavě nevyslovené Že jsi tak trochu anděl.

"Co cítíš?"

Najednou stěží hledám slova, ačkoli se mi dosud v hlavě naprázdno rojily věta za větou.

Vždy je možno se ještě víc usmívat.

Objevila jsem jen něco, co nespočet lidí přede mnou, a přeci si připadám jako Kolumbus.

Show me how you do that trick

23. března 2015 v 23:33 | may fowl
Už je mi zase zima na kotníky. Nepomáhá ani otevřít lednici.

Možná to jaro nepřijde jen proto, že jsem se rozhodla nechat čepici na dně kufru. Možná by přišlo spíš, kdyby se Země překutálela ještě o pár tisíc kilometrů napříč časoprostorem.

Jsem šťastná, hlavně tedy když svítí slunce. A u spousty věcí přemýšlím, jak na ně vlastně mám reagovat.

Ještě a ještě se mi o ní zdává. Ale vlastně pořád míň. Asi mi přestává vadit, že jsem jí umřela.

A každá písnička je jen hřebíček přibitý do stínu, který za sebou nechala.

Musí být nesnesitelně nudné stále číst o mých hřebíčcích.

Jigsaw Falling into Place

19. března 2015 v 11:29 | may fowl
Disney i Grimmové o tom mlčí, ale po happyendu přijde moment, kdy se na sebe princ s princeznou ztraceně podívají a řeknou si: "A co teď?"

Překročila jsem svoje dosavadní mety a dostala se do neprobádaných končin. Není divu, že pro to, co následovalo, nemám scénář, kterého bych se mohla držet. A tak se alespoň držím vlastního poločasu rozpadu. Zuby nehty.

Asi hodinu denně zvládám předstírat, že funguju. Mohla bych tu hodinu strávit normální existencí, ale namísto toho se dělím se Sobíkem o rukavice a sundávám si brýle.

Musela jsem vynechat pár schodů. Hlavně ten první, na kterém ostatní stojí.

Řezničina

13. března 2015 v 12:10 | may fowl
Jsem jen malá hloupá holka. Problémová. A taky docela tyran.

Některé hranice nepřekročím ani za všechny zubní kartáčky Curaprox na světě. Já a ty moje hranice.

Promiň. Promiň. Promiň.

Pronášela jsem absurdní větu za větou, hodiny se přelévaly jedna v druhou. Nakonec jsi konečně položil správnou otázku. Na chvíli jsme odložili masky a já se stala dítětem. Říkal jsi, že bys mě chtěl mít ve sklenici a nosit všude s sebou. Říkal jsi, že jsem neuvěřitelná. Mluvili jsme o historii, každý o té své. Tehdy poprvé jsem měla pocit, že jsi blízko.

Jsem malá hloupá holka. Ale možná hlavně zbabělec.

À propos

25. února 2015 v 23:48 | may fowl
Nechybíš mi.

Je to jen starý hlad, co cítím. Hlad po něčem, co nikdy nebylo, a ani nikdy být nemohlo. Hlad, kterému ses postavila do cesty.

Občas mě přepadá. Na ulicích, když jdu večer mezi bloky domů a studený vítr mnou trhá zpátky. Za světla, když příliš dlouho chodím a mlčím a zapomenu se ve vlastní hlavě. Když mám pocit, že jsou lidé daleko a mně chybí loket, do kterého bych se mohla zavěsit.

Ale hlavně potmě.

Něco mi chybí, a zaboha si nemohu vzpomenout co. Jen mám pořád pocit, že kdybys snad…

Kdybys něco

...necítila bych takový podivný neklid.

Dno

3. února 2015 v 12:27 | may fowl
Chtěla bych, aby byl konec února. Všechno by zase bylo jednodušší. A moje reálné já by nesedělo v pyžamu u stolu s banánem v ruce a s pocitem, že mu realita utíká mezi prsty.

Tabulky a grafy na mě začaly působit zvláštně uklidňujícím dojmem. Nikam neutíkají. Prostě jen si dřepí uprostřed papíru a přátelsky pomrkávají svým ošklivým fontem. A když jich je moc, stačí kliknout na "smazat".

Někdy si říkám, že je vlastně docela otrava, jak mě nikdo nenechá posrat si život.


Cítím, jak se mi kolem těla stahují smyčky sítí. Přepadá mě panika. Možná už vězím až příliš hluboko.

Kudla

28. ledna 2015 v 23:52 | may fowl
Třináct let převracím v kapse kudlu. Otvírám ji, zavírám, zarývám do dlaně.
Cože, my už jsme zase ve válečném stavu? Aha, fajn.
Cvak.

Udělala jsem chybu ve výpočtu. Čekala jsem rytí, dočkala jsem se výbuchu. Ale prosím tě, nemůžeš mi zakázat, abych brečela. Úzkostná potřeba mít věci pod kontrolou, zevšeobecňování, černobílé vidění… Ne, ani seznamy nepomáhají. Jenže já vážně nejsem automat na dokonalost.

Mít tak věci trochu víc pod kontrolou. Třeba bych si ze svých záchvatů neschopnosti dokázala pomoct sama.

Nemůžu změnit absolutně nic, můžu jenom zkoušet dýchat. Opatrně, mělce.
Venku jemně chumelí.
Cvak.

Otevřená nebo zavřená, tíží stále stejně.

Partie

24. ledna 2015 v 0:26 | may fowl
Dřív jsem věřila, že láska je růžový obláček, na který člověk naskočí a hyperventiluje a pak se o deset let později probere s prstýnkem na levé ruce. A naučí se s tím žít.

Jenže poslední dobou mám spíš pocit, že se jedná o výběrové řízení do reality show, ve kterém nejde o talent, ale o to, kolik kravin se odvážíte udělat.

Nechci psát o absolutní zimě, která v posledních dnech prosákla do zastrčených závitů mého mozku. Chci psát o tom, co není, a tudíž nikam neprosakuje, a vůbec hezky spořádaně zůstává zasunuto.

Třeba že dobrou partii nepoznáte, dokud ji nerozehrajete.

Arytmie

18. ledna 2015 v 23:59 | may fowl
Samurajské pravidlo prý zní: Když tě napadne hrdinský čin, udělej ho do tří úderů srdce, než začneš přemýšlet, proč to nejde. Co když ale mám srdce splašeného králíka? Copak se může králík stát samurajem?

Takhle já nebojuju. Mám svoje nepsané kodexy a na kořist se nevrhám zpříma, ale přibližuji se k ní pokradmu - tak pokradmu, že na to sama zapomenu. Krok sem, krok tam, pirueta, držkopád… a najednou jsem v cíli. Srdce mi u toho zběsile utíká. Ne tři, ale dva tisíce úderů.

Dnes mi v hrudi zachřestilo. Viděla jsem, kde bych mohla být, mít tak srdce člověka.

Jedna…

Dvě…

Příliš dlouhej víkend

18. ledna 2015 v 13:50 | may fowl
"Pokud nechceš psát slash, musíš psát v ženském rodě."

Velký pokoj je plný ženských mozků a pročpělý feminismem. Zvýšené hlasy, hašteřivé propírání, štěbetavý hukot. Přimknu se k těm, kteří víc mlčí, a mám s nimi blbé kecy. Nechci ztratit svoji superschopnost.

Tmelím. Udržuji pH v příznivé hladině, zpovzdálí pozoruji, fixuji očima vedoucího v košili, který teď nosí triko za trikem. Mám pocit, Jakube, že my dva si budeme rozumět, možná ani nevíš jak.

Pozoruju spící lidi a poslouchám písničku, kterou jsem už strašně dlouho neslyšela.

Ještě nikdy jsem se tolik nebavila o pornu, o mamologickém vyšetření a o krmení labutí.

Parazit

15. ledna 2015 v 10:10 | may fowl
Většiny problémů se dá zbavit prostě tím, že počkáte, až se seberou a odejdou. Problém je, když váš problém je, že se někdo sebral a odešel.

Mžourám na zákazníky skrz stěnu spánkové deprivace a mechanicky opakuji jejich objednávky. Namísto věčných nedospánků by to chtělo pilulky, třikrát denně rozpustit v kafi, nepřestat se usmívat do samého dna. Rozstřihnu velký plastový pytel s nemletou kávou a zhluboka se nadechnu. Víc vzhůru to teď nepůjde.

Když chrlím denní dávku slov, sama nevím, kde končí moje vnitřnosti a kde začínají imaginární dekorace.

Dosud jsem neviděla, jak je obloha před rozedněním bleděmodrá…

Májo, jdi spát.

Na otočku

12. ledna 2015 v 21:58 | may fowl
Týden ve zkratce několika hodin. Unikám z obklíčení hezkými Slovenkami dřív, než mě přestanou překvapovat, a večer zavřu dveře ve stejném pokoji, z nějž jsem se ráno vyloupla.

Na oběd jsem šla s Dickem. (Čím víckrát ta přezdívka padne, tím pitoměji mi zní, ale zároveň se mi zdá stále výstižnější.) Už se mi po něm a jeho neutuchající lásce k punk-rocku začínalo stýskat.

Zkouška probíhala právě tak dobře, jak jsem jen mohla očekávat po noci strávené registrováním na seznamku, hledáním zahraniční stáže, oslovováním lidí, které bych správně vůbec neměla znát, a psaním fanfiction na X-Meny.

Když už jsme u punk-rocku…

Díky za ryby

9. ledna 2015 v 0:26 | may fowl
Škoda, že nejsem chlap, to bych na tu svoji rýmičku mohla regulérně umřít. Ale já jsem jenom taková divná rozprostraněná holčička, takže se můžu nanejvýš trpitelsky tvářit.

Situaci asi příliš nepomáhá moje tendence s bacily v krvi usedat do okna a provádět tam blbosti. Jenže venku zrovna brutálně nasněžilo a za dveřmi byla zkouška, tak jsem se rozhodla na chvíli utéct nouzovým východem.

Hrála ta jedna písnička, a i když dohrála, zněla mi v hlavě pořád dokola. Co jiného s večerem, když se můžete oslepit infračervenou lampou, lokat ledový vzduch a koukat se přes střechy domů až kamsi k Cejlu?

Katalepsie

7. ledna 2015 v 23:24 | may fowl
"Promiň, ale hrozně mi připomínáš mého imaginárního kamaráda" asi nebude úplně ideální balící věta. Ale přeci ho musím oslovit dřív, než se do něj zamiluju.

Zakázala jsem si zamilovat se. Zamilovanost je pěkná pitomina a ničí mozkové buňky, které by se mohly zabývat něčím užitečnějším. Bylo podivně snadné, přetnout řetěz stalkingu a přejít k prostému plánu.

1) Skamarádit se se zajímavými lidmi. 2) Zjistit, zda nejsou na kluky. 3) Strávit s nimi co nejvíc času. 4) Ochočit si je.

Aneb do hlubin friendzone snadno a rychle.

Jenže pak potkám v knihovně někoho, kdo vypadá jako Thom Yorke.

A neudělám nic.

Is it safe inside your head?

7. ledna 2015 v 0:28 | may fowl
Místo nehtů mám červené lentilky, v obličeji fialový stín. Nevím, co přijde zítra, ani co pozítří. Vím jen, že nejsem spokojená se stavem věcí, a že s tím nehýbu. Zabarikádovaná ve svém malém světě uměle navozené bezmoci, dělám nic a trochu se v tom plácám. Mám neurčitý pocit, že bych měla něco srovnat, dát do pořádku, být míň zbabělá, udělat krok přes propast a pro jednou něco dokázat.

Mezi přemýšlet a udělat je vzdálenost tak nepřekonatelná, jako mezi Achilleem a želvou. Ale sotva se nadechnete a semelete myšlenky praxí, Achilleus vyhraje. Myšlenka je nehmotná, ale Achilleus má velikost boty 42.

A tak žila, dokud nezemřela

5. ledna 2015 v 23:38 | may fowl
Konečně lidi v ulicích začali vypadat, jako by se probrali z novoroční kocoviny. Snad proto, že dostali přímý zásah pondělkem. Studeným, odporně nevlídným pondělkem, který je zasypal od čepice po šosy.

Prokličkovala jsem ranními zástupy, které se zdály prořídlejší než obvykle, jak se všichni choulili do kabátů v kolektivně sdíleném přání být někde jinde. Bylo mi všelijak. K páteři pobité hřebíky se přidal ostnatý drát v krku. Zkouška na spadnutí, v hlavě šumění metodologických pouček proložené Beatles, čímsi řevem a současným popem(!) - a přeci všechno šlo zvláštně mimo mě.

Zkouškové. Období, kdy se vytrvale vrací otázka - "Co tady sakra dělám?"

Mr. Flat White

3. ledna 2015 v 21:44 | may fowl
Přichází po čtvrté a už zdálky se usměje tak vřele, až se z toho praštím o vysunutou kasu. Než na něj přijde řada, v obličeji zčervenám jak semafor. Pozdraví a něco mi říká, ale slyším jen hučení kafemlýnku.

Napodruhé mu to "Jak se dnes máte?" porozumím. Cosi vyžbleptnu a pak mi dojde, že bych se měla optat nazpátek. Sotva otázku vyslovím, vzpomenu si, že mu včera umřel pes. Blbečku Májo, soustřeď se na práci.

Šéfová mu vaří flat white a směje se něčemu, co mistr small talku řekl. Má nás tu všechny omotané kolem prstu.

Hezké štamgasty by měli zakázat.

Loni

2. ledna 2015 v 11:00 | may fowl
To byl ten rok, co jsem začala poslouchat Beatles. Kdyby nic jiného, tak aspoň že tak.

Ale odehrály se i důležitější věci. Přestěhovala jsem se do prvního bytu, kam na mě rodiče ani kolejbáby nedohlédnou, když se do tří odpoledne válím v posteli a požírám cereální polštářky. Začala jsem brigádničit, nejdřív jsem přežila dávku Mekáče, a pak se konečně dostala ke kafi. Řekla jsem bráškovi pravdu o tom, kolik máme společné krve.

Noví lidé, staří lidé, dobré knížky. Potom cesty. Colours of Ostrava, Berlín, návštěva v Římě. Přijela Valentina. Byly Vánoce.

A ještě něco. Muzika. Kvanta muziky.

To bylo loni.

Na Silvestra jsem si dala broučí maraton. Tahle mi uvízla mezi mozkovými závity.

Do 2015

1. ledna 2015 v 13:56 | may fowl
Neznám moc lepších věcí, než je ranní rychlík z Trutnova do Prahy, který jede i na Nový rok. Se šálou přehozenou přes nohy ukusuju jablko a dívám se na bílé pláně za oknem. Na skle se sráží voda. Nedovedu rozpoznat, kde končí bílá pole a začíná nebe.

Včera v noci jsem si za bělavé záře, kterou do oken vrhal sníh, sepsala předsevzetí. Možná spíš než předsevzetí jsou to sliby sobě samé, že se o sebe postarám.

Nesnažit se zhubnout. Jít aspoň na jedno rande, které si jako rande vyloží i druhá strana. Napsat denně nejméně sto slov.


Tak tedy píšu.


I'm not, I'm not you / You're a part of me

Autorský blok

27. prosince 2014 v 23:56 | may fowl
Obracím tu myšlenku jako kámen v dlani, prohlížím si ji ze všech stran a snažím se přijít na to, co mi připomíná. Hledám jména. A když nějaké vymyslím, najednou si nejsem ničím jistá. Možná mě napadlo vysvětlení, možná prázdná lež.

Stokrát najdu odhodlání k činu, stokrát se násilím udržím v zajetých kolejích. Dávno nevím, jestli jsem rozumná, nebo zbabělá. A tak to jede dál. Už přes tři roky.

Nemusím ten příběh psát, abych ho znala popaměti. Je to příběh o věcech, co se staly jenom v mojí hlavě. Příběh, kterého jsem se odmítla přestat držet a který se bojím dopsat.

Okysličení

22. prosince 2014 v 0:44 | may fowl
Pražský Karlín, krátce před půlnocí. Vítr mnou smýká jak proužkem igelitu. Než dojdu do nejbližší stanice metra, stejné jako kdykoli přes den, cítím v plicích vzduch a uvědomuji si plnou váhu toho, že dýchám.

Ten zvláštně teplý prosincový vánek, který jakoby neměl mezi domy kde vychladnout, mě zaplavuje vzpomínkami na pocity. Snad to není v T., jak jsem si tolikrát usmyslela, snad je to v Praze samotné. Nechápu, jak jsem mohla nebýt tady. Protože tohle se mnou Brno nedělá. Tohle se mnou žádné místo nedělá, nostalgie i vítr chutnají všude jinak.

Možná jsem tady doma. Ale hlavně jsem tady živá.

Kontraindikace

16. prosince 2014 v 9:30 | may fowl
Nejradši bych se někam zašila v uměle navozeném depresivním stavu a poslouchala kilometry muziky, ale zakazuji si to. Nemůžete si dovolit zhroucení, když jste si naordinovali pomáhající profesi. A tak nás osm sedí kolem beznohého stolu a každý si hledáme nad hlavami ostatních kousek prostoru, do kterého bychom mohli bezpečně pověsit oči. Přijela jsem do blázince s kufrem.

Díky Bohu za uplynulý víkend. S Valentinou jsme se neviděly přes tři roky, ale bylo to, jako kdybychom se rozloučily včera. Těžká melancholie a smrt smíchem.

"Mám chuť na medovinu," napsal. "Nic víc."

Ze zvyku zastavuji svůj splašený mozek. Nic to neznamená.

Zázrak

13. prosince 2014 v 0:29 | may fowl
Vánoce dělají s lidmi divné věci. Jako by všem byla zima, najednou si máme potřebu držet jeden druhého blíž a usmívat se o něco hřejivěji, než obvykle. Nevěříme na Ježíška, ale stejně čekáme, že se stane něco kouzelného, snad už jen proto, že jsme byli celý měsíc zahlceni sobíky a cesmínou. Shromažďujeme na náměstích hořlavé rekvizity adventu, přeslazený alkohol a ovce, doufajíce, že na konci stresujícího očekávání přijde nějaký zázrak.


A zatím jediné kouzlo, které spolehlivě přijde, je ten trik, při kterém přeměníme obsah peněženky na lapače prachu v domovech svých blízkých a na bonusové kilogramy ve svých vlastních tělech.

Předtaktí

12. prosince 2014 v 0:33 | may fowl
Marně se pokouším na svém zápěstí nahmatat tep. Nebe mi vysypalo na hlavu dešťové kapky, ale v autobuse je vzduch jako v africkém pavilonu. Zkouším si nic z toho, co se mi děje, nebrat osobně.

Vážně to zkouším. Jenže pak mi do pokojného ráchání se ve vlastní trudomyslnosti vleze někdo, kdo se zásadně směje velice osobním smíchem. Takovým tím smíchem, kterým se přeci nemůže smát na každého.

Důvěrně známý svíravý chlad v žaludku, kdykoli si vzpomenu. Visím na něm jako na kotvě, jiné pocity nechci.

Dějí se i horší věci. Lidem se bortí reality. Mně se bortí nanejvýš břišní stěna.


Tohle. TOHLE. Počkejte si na refrén.

Mezičasí

10. prosince 2014 v 13:56 | may fowl
Očernalý knot svíčky, vosk je ještě měkký. Pár doušků vystydlého čaje na dně hrnku. Prázdná sklenice od Nutelly. Fialový sešit ze třetiny popsaný. Uzlík na kabelu sluchátek. Páteř pobitá hřebíky a kůže provrtaná chirurgickou nití. Zvláštní pocit nespokojeného ošívání se, který vybublá uprostřed bezdeší.

To je všechno hezké, ale kam se uprostřed těch krámů poděly moje megalomanské plány?

Ještě není pozdě, říkám si. Ještě pořád není pozdě. Ještě stíhám zvednout zadek z vyhřátého pelechu a odvážit se do končin, kde nic není jisté. Opustit zatuchlé bezvětří. Vymazat starou Máju, vymyslet si novou.

Jenže ať půjdu kamkoli, potáhne mi na nohy.

Za poločasem rozpadu

9. prosince 2014 v 11:15 | may fowl
A ona vytáhla skalpel a zboku jej zabodla nebezpečně blízko té červené pulzující věci v mém hrudníku. Tahala a páčila a já necítila nic než pnutí kůže...

Co sis myslela, ty hloupá? Nezavírej se před slovy. Proč jen ti tolik buší srdce, když nechceš víc než to, co už máš?

Je divné, seznamovat se polonahá s někým, kdo má roušku a plastové rukavice. Ale právě takovým lidem se nejspíš položíme na stůl a necháme je rozkrájet nás na kousíčky.

Zavřená Kdyby. Budoucnosti pomíjejí dřív, než nastanou. Dveře necháváš zotvírané pro případ, že by přeci -

Vyřízli kus mně a já poděkovala.

Dívka, která chodila kolem horké kaše

8. prosince 2014 v 15:46 | may fowl
Mám takové tušení. Možná mi ho nakukala intuice, možná paranoia, kdoví. Mám ale prostě tušení, že nejsem sama, kdo si vede seznamy. A taky mám tušení, že jsem se právě na jednom seznamu ocitla výš, než kdy dřív.

Tušení jsou bestie. Někdy jsou nebezpečně správná a já se pak bojím zapínat mozek. Jindy zas jde spíš o zbožná přání, způsobená přemírou myšlenek. Většinou se však vůbec nedozvím, jak to je. Nothing ever happens to me.

Ale budou vánoce. Chodím do kina, píšu dopisy, učím se vařit. Poslouchám.

Moje blicí sešity jsou ponořené do tmy.

Odškrtávám si lidi na vlastním seznamu.

První

1. října 2014 v 0:49 | may fowl
Když máš pocit, že bys měla být někde jinde, sedneš a napíšeš o tom písničku. Přitom by stačilo zvednout se a odejít.

Vstát o půl šesté. Dvě hodiny zkoušet. Jít ke kosmetičce. Nechat se pokrýt bahýnkem a nenechat si nic prodat. Umýt se, natáhnout černé silonky, jít na pohřeb. Dřevěná rakev, malý kostelík. Procítit ten pocit v žaludku. Protože truchlit je zdravé. Opít se. Rebecca Black lhala.

Ále prd, tak to nebude. Zvedám se a odcházím.

Jednou za čas je potřeba klást si nesnesitelné otázky.

Žiješ ten život, co chceš žít?

Co se sebou?

A jak se, sakra, zapíná topení?


And if you promise to stay conscious I will try and do the same.

Vyrvanina

23. dubna 2014 v 18:11 | may fowl
Je to zkrátka takové prokletí těch, kdo tvoří. Abych napsala slova, vyrvu si z těla i kus sebe, vydávím všechno to, co je dostatečně nestabilní, aby se dalo utrhnout, a pak to bez podnosu naservíruji do holých dlaní svým katům. A oni se na to podívají s přimhouřenýma očima a řeknou, že to je umění. Nebo neřeknou nic. Kati jsou nevypočitatelní. Je tak těžké odhadnout, co se jim zalíbí a co ne.

Zas a znovu zapomínám, že ohodnotí moje dílo, a ne ty kusy mě, ze kterých je postavené.

Naoko si říkám o kritiku, ale co doopravdy chci, je diagnóza.

Pozvání

31. března 2014 v 10:41 | may fowl
Stromy jsou bílý a růžový a bledě zelený a zítra začíná duben. Vozím si městem tam a zpátky hromádku knih, kaktusovým podloubím, který na mě kapitálkama křičí, ať se okamžitě uklidním, a kolem supermarketů, jejichž návštěvníci se zběsile vrhají po stojanu s rohlíky. Místo spánku provozuju existenciální krize, ale sotva opadnou největší stresy, je mi nesmyslnost vlastní existence šumák. Svoje někdejší hlubokozabředlé já jsem obalila vatou a do pusy mu vrazila kámen, aby nemohlo fňukat. Třeba se mi u něj podaří vypěstovat Stockholmskej syndrom.

Kdybych byla Shakespeare, napsala bych:

Shall I compare thee to a neurosis?

Ale zítra začíná duben.

Potom začala sranda

16. února 2014 v 23:00 | may fowl
Jsou chvíle, kdy se člověk směje, aby nebrečel. Kdybych s takovými chvílemi měla porovnat posledních pár dní, na škále od 1 do 10 bych zběsile rotovala kdesi kolem čísla 7. Zítra začíná nový semestr a já trávím čas vypisováním deadlinů ze sylabů do diáře. Hystericky se při tom pochechtávám Bitch please smíchem. Dokonce jsem se nechala rozesmát natolik, až jsem si začala psát výpisky z učebnicí statistiky a emocí.

8 zkoušek, 51 kreditů, 2 Šikulové, statistika, brigáda v Mekáči, 2 kapely, dýchání, psaní a já. Dala jsem maturitní ročník, to půjde.

A možná se vážně zblázním. Ale tak proč ne?

Fitter, happier

22. října 2013 v 0:06 | may fowl
Ty víš, kam jdeme?

Protože já to vidím černé na bílém.

Když na mě dlouhými studenými prsty sáhne můj osobní parazit a uvelebí se v měkku a teple šedých mozkových závitů, které mi zásadně neříkají pane, zalykám se důvěrně známým bezvládím. Naskakuji na vlak č. E243, než se rozjede, a zabarikáduji se na záchodě. Kolem plynou myšlenky, obíhají mě v těsných kruzích jako ohrané desky. Destruktivní myšlenky. Takové nedomrlé, jako tušení, že je něco špatně, ale slova nestačí, slova nemůžou-

Prostě zase jednou mám pocit, že jediný, kdo mi rozumí, je Thom Yorke.

Léto jako kdybys zrušil. Jsem zpátky uvnitř.

Želetava

9. července 2013 v 23:20 | may fowl
V pátek jsem mezi sebe a Prahu natáhla sloní kůži. Mou zbraní v posledních dnech jsou trojslovné zaříkadlo a zubení. Troufám si tvrdit, že nejsem stoprocentní neschopénka. (Všichni objímali slona, ale já chtěla, aby někdo objal mě.)
Je potřeba naučit se přijímat šperky. Jde to snadno, když ladí k očím.
"V kolik končíš?" - "Pojeď se mnou v září hledat tátu." - Leopard prý jel do Želetavy.
Když pokoj voní levandulí, všechno je lepší.
Připadám si, jako kdybych v sobě měla kousek některé Muchovy ženy. Jenom doufám, že to není Médea.
Víc se dívat nahoru. Myslet i na zpáteční spoje. Jíst zmrzlinu.


Profesní deformace

5. dubna 2013 v 10:14 | may kdežejejaro?!
Nesnáším lidi a halucinuju. Chci pryč. Chci vychrlit na psychopaní celý svůj ego-dystonně heterosexuální příběh a nechat si předepsat prášky. A odmítám uvěřit, že vždycky volíme to, co chceme. Není to tak jednoduché. Nepřesvědčí mě ani ty pofidérní věci, které mi na hodině filozofie prováděl čas. Vlastně je záslužné nevědět, co chci, protože i to lze počítat jako vzpouru proti škatulkování.
Zase jednou se mi zdálo, že jsem se snažila zabouchnout dveře před zlodějem, který možná byl zubař.
Možná by stálo za pokus nechat nás zesublimovat. (Aneb ten moment, kdy vás napadne, že celý jeden váš vztah je pouhý přenos.)


Když už je napořád prosinec, doporučuji strávit duben tady:
 
 

Reklama