O něco víc

Kuřecí

11. prosince 2016 v 23:59 | may fowl
Dívám se do černé díry, která zeje v mém břiše, a cítím, že se do ní propadám. Mám hlad. Obrovské, šťavnaté kuřecí stehýnko mě drží kolem ramen a říká, že to bude dobré.

Možná bych měla přestat brát lidi jako jídlo. Nikdo, nikdo mě nemůže zasytit. Musím se zasytit sama.

***

Sedíme na tajném nádvoří. Chvěju se - možná zimou, možná brekem, sama si nejsem jistá.

"Ty brečíš? Podívej se na mě."

Pozná to, vždycky to pozná.

Ptá se. Nemám dost kapesníků. Mluvím o tom, čeho se bojím. O koho se bojím. Protože já mám hlad, ale co má on?
Bere mě do náruče.

"To, že po tobě nic nechci, neznamená, že tě nepotřebuji."

***

Rozpitváme moje vnitřnosti a rozložíme je po stole mezi okurku, rajče a kousky kuřecího masa. Ošívám se, cítím se trochu naze pod jeho analyzujícím pohledem, ale zároveň vím, že pokud chci opravdu něco změnit, nejdůležitější je úplný obraz.

Někdy tak žít život jako ostatní, nespoléhat se neustále na to, že možná jednou potkám odborníka, který mě poskládá. Nikdo, nikdo mě nemůže zachránit. Musím se zachránit sama.

Ale tady a teď, nad talířem s kuřecím, jsem šťastná. Možná prostě proto, že žiju ve stejném městě, jako on.

"Postupně k tobě přirůstám."

Zátylek

6. září 2016 v 1:23 | may fowl
My, nejnepraktičtější z žen, jsme si našly ryze praktické muže. Zatímco v pokoji ležíme po tmě na postelích a rozkládáme své duše na atomy, ze kterých pak pracně skládáme molekuly slov, naši muži spí neklidným spánkem lidí, kteří příliš dlouho upírali pohledy do blikajících útrob kódu. Je to láska, nebo paranoia? Někdy v tom přestávám mít jasno.

Září je divné. Do kotníků a do tváří se mi znovu zakousl chlad, až se mi zachtělo o rok zpátky. Zachtělo se mi zase jednou posedět vedle kuřáků a poslouchat. Mici by si prohrábla zrzavé mikádo a sevřela cigaretu mezi rty. Nislav by říkal nepřístojnosti tlumeným hlasem, který jako by vycházel odněkud z jeho žaludku. Nebyli bychom přátelé, jen bychom tak nasakovali kouřem.

Zachtělo se mi zase postávat u stánku s kávou a choulit se do větrovky.

Namísto toho přežívám na sušenkách, firemním kafi a písničkách z Pomády. Málem jsem přišla o to nejjemnější objetí na světě. Ošívala jsem se, nebyla si jistá o něco silněji, než jindy, psala nouzové scénáře. Jenže jsou věci mezi mužem a ženou, které nevyřeší pragmatická diskuse, zato je velmi dobře vyřeší pusa na zátylek.

Nic se nestalo

7. srpna 2016 v 23:06 | may fowl
Všechno je v pořádku. Je neděle odpoledne, jím čokoládu a mám velké plány.

Všechno je v pořádku. Jen jsem trochu zpruzená a antisociální.

Všechno je v pořádku. Občas problýskne nebezpečná myšlenka, neurčitý smutek, pocit zaseknutí ve vlastní hlavě.

Všechno je v háji, odcházíš a já brečím jako sebelítostivé dítě.

Věci jsou najednou černobílé - ba ne, černé a ještě černější. Hlas v mé hlavě dělá dramatická prohlášení. Jako Zase si musím pomoct sama, a Rozejdi se se mnou kvůli mým nesnesitelným náladám, nebylo by to poprvé.

"Pověz mi, co se děje. Ať mám aspoň hrubou představu."

"Já nevím. Pořád to samé. Vždycky chci od lidí víc, než mi jsou schopni dát. Asi jsem univerzálně hladová."

Říkám, jaká jsem, a ty v tom slyšíš, jaký ty nejsi. Stejně jako když jsi vzdal vyprávění pohádky - i teď to vzdáváš. Nehledáš možné cesty ven, ale vzdáváš to.

A když odcházíš, vidím, jak se postupně zavíráš sám do sebe, až jsi za stěnou tak tlustou, že přes ni ke mně ani nedovedeš zvednout oči.

Har du sett jordbærne mine?

3. června 2016 v 2:24 | may fowl
Odstranila jsem všechny diváky, až nezbyl nikdo, kdo by přihlížel. Teprve teď vidím, kdo jsem, když ze mě svlečete všechny vrstvy lidí - když stojím nahá a sama, jen se svou sbírkou divných vzpomínek a elektronických duchů.

Pár panických záchvatů a stále ty samé sny. Spolubydlící mi kradou sůl, olivový olej, balzamiko, zbytky mozzarelly, strouhanou goudu, česnekovou pomazánku, salát a špatné pivo. Neopíjím se, nepiju kafe, spím devět hodin denně. Někdy přemýšlím, jak je všechno strašně složité a že by bylo snazší neexistovat, ale když kolem projde někdo nedůležitý, snaživě se usmívám.

Jsou tu i dobré věci. Drobná osobní vítězství. Pocit síly v nohou, když šlapu do pedálů. Vrány na kampusu. Vzduch po dešti. Radiohead. Umytá sprcha. Bratrovy první smsky. Knížky, kvůli kterým se vyplatí zůstat vzhůru do čtyř do rána. Krádeže klavírů. Jahody.

Nejsem černobílá. Nejsem ztracený případ. Nemusím preventivně shazovat všechno, co pustím z úst. A můžu pořád ještě něco cítit, třeba i po třech letech.

Cítím se - paradoxně - silná. Nemůžu jinak. Protože v konečném důsledku si stejně nejvíc musím pomoct sama.

Zaklonit hlavu a zavřít oči…

Neblbni, zrzky přece nemůžou bejt smutný

19. května 2016 v 23:14 | may fowl
Nechci, abys byl jen další člověk, před kterým musím předstírat, že jsem šťastná.

Stojím před regálem s čokoládami. Holanďané mají za humny Belgii, ale paradoxně netuší, v jakém tragickém čokoládovém nedostatku žijí, jinak by zásadně rozšířili sortiment. Pět druhů Milky, tři(!!!) druhy Rittersport, Schogetten nestojí za zmínku… Jen nabídka Lindtu je celkem uspokojivá, ale to už jsme o cenovou kategorii výš, zdejší Verkade je obdobný případ, designová Tony's Chocolonely líp vypadá než chutná… Zachraňuje mě rotterdamský Johnny Doodle, 180gramové blaho, které vždycky sním dřív, než si ho stihnu vyfotit.

Stojím před regálem s čokoládami a o tomhle přemýšlím, a najednou se - jen tak z ničeho - vyloupne kousek pocitu. Překvapí mě. Předem se neohlásil, nedává smysl a vůbec jsem se o něj neprosila, ale přistane mi do klína jako nechtěné děcko a já se teď o něj musím postarat. Na zlomek vteřiny si připadám jako tragická hrdinka, protože je trochu krásné, být smutná. Ale pak se zachovám podle nejpravděpodobnějšího scénáře: odhodím to dítě někam na podlahu a bez ohlížení odejdu. Na brečení mezi regály jsem už příliš velká.

Zaplaším hlas ve své hlavě - To sis vážně myslela, že přede mnou utečeš? - i tu nutkavou myšlenku v angličtině, odemknu kolo, jednou rukou si přidržuji sukni a jedu do Kanaalstraat. Koupila jsem si rtěnku, ale nemůžu ji nosit, protože často jím. Vždycky čekám, že se to vrátí, a ono se to doopravdy vrátí.

Chtěla bych dostat ještě jednu šanci naučit se fungovat v tomhle světě. Ještě jednu šanci, a tentokrát bych udělala všechno správně, udělala bych všechny správné chyby.

Koncem března

13. května 2016 v 16:48 | may fowl
Přišlo jaro a s ním můj milý. Nevěděla jsem, z čeho mít větší radost. Smáli jsme se spolu hloupostem a jeden druhému. Jednu chvíli mi bylo tak krásně, že jsem se rozbrečela do šátku. A on mě nechal, ať se mu schoulím do náruče, a na nic se neptal.

Bylo mi zatěžko být šťastná, hlava se mi točila ze samých pochybností a negativismů. Dva měsíce jsem čekala na to, až ho zase obejmu, a teď si v mém pokoji ve 3D zašíval kalhoty a já pochopila, že miluji nedokonalého muže.

Děsně mě rozčilují rozbité a nedokonalé věci. Netuším, proč jsem v tom případě považovala za dobrý nápad studovat zrovna lidi. Aspoň se tím ale vysvětluje, proč jsem samonasírací.

"Napíšeš mi básničku?"
"Chceš se poblít?"

Je až absurdní, jak moc dokáže všechno spravit přítomnost člověka, kterému se můžu vybrečet do trička. A když zvednu oči, on se na mě usmívá, takovým tím úsměvem, který říká všechno, co je potřeba říct. Nemusí mluvit, abych věděla, že bude dobře.

Adresát nezastižen

12. května 2016 v 19:40 | may fowl
Je tak snadné vyškrtnout někoho ze svého života. Tak snadné jako se nadechnout, vydechnout, rozsvítit stolní lampičku, udělat tečku za větou.

Jsem smutná. Píšu dopisy mužům, kteří mi nerozumí. V konečném důsledku jsem jen ráda, když si je nikdy nepřečtou. Léta mě naučila, že věty, jejichž sestavení mi dalo největší práci, druhý nikdy nedocení. Takové věty přinášejí jen zklamání. Nechávám si je tedy pro sebe a dělám za nimi tajné tečky.

Z vlasů mi vytéká červená voda. Krůpěj se zastaví nad pupíkem, chvíli zaváhá a pak ji pohltí proud ze sprchové hlavice. Aisha klepe na dveře.

"Májo? Všechno v pořádku?"

"Jó, už budu!"

Moje hlava hoří. Vysuším si vlasy, rty obtáhnu rtěnkou, obleču něco, v čem mám dlouhé nohy, a vyrazím na ulici. Je horko - nikdy bych nevěřila, že to o Holandsku řeknu - a my jedeme do Amsterdamu. Jsme každá úplně jiný prototyp holky - Sue v černých keckách a s cigaretou v koutku úst, Aisha s copánkem ovinutým kolem hlavy a šátkem kolem drahocenných hlasivek, já s ohněm na hlavě a se svými věčnými starostmi, abychom neporušily pravidla. Jako by nám zase bylo čtrnáct, jen muži kolem nás se proměnili.

Svačíme vzorky v obchodě se sýrem, obědváme čínské nudle a zapíjíme je vínem z pet lahve, svačíme marihuanové muffiny, večeříme hranolky a vodu s cukrem. Černoši v parku se nám smějí, jak se jim smějeme, a říkají cosi o dobrém matroši. Aisha propadá derealizaci, Sue si nás fotí a já myslím jen na citrónový cheescake. Moje trávové poprvé končí překvapivě dobrým tripem. Domů se vracíme v noci.

A je to krásné, ale je to taky strašné. Natisíckrát můžu mít chuť shazovat lidi do kanálu, ale neudělám vůbec nic. Zdá se, že jediná cesta, jak se cítit naživu, pro mě vede skrz sebedestrukci. Vlastně to dává určitý smysl: abych mohla začít žít, musím taky začít umírat. Jak chabé ospravedlnění pro mé masochismy.

Pořád ta samá písnička. A tři tečky.

V čem se naše životy liší od životů holubů, co se pokoušejí na parapetu o prokreaci? Najdi deset rozdílů.

Promiňte mi jednu Lanu...

Inventura

16. března 2016 v 23:51 | may fowl
Zdává se mi teď o ženě jménem Amygdala a o tom, že mi můj milý nabídl, že se za mnou přestěhuje do Holandska. Žiju za zataženými závěsy a z domu vycházím po setmění. Žiju s paranoiou v slzném váčku, a když jezdím po městě na kole, vítr mi ji vyhání z očí.

Můj stůl je pokrytý motivačními citáty, léky, které nezabírají, fotkami, které jsem dosud nenalepila na oprýskané stěny, a vytisknutými studiemi o pocitu sebekontroly, který nemám. Píšu seznamy svých smutků, dělám inventuru vnitřností. S každým dalším řádkem si přestávám být jistá, kdy ze mě mluví upřímnost, a kdy se jen snažím být zajímavá. Zkouším přesvědčit samu sebe, že jsem dostatečná i bez těch sraček ve své hlavě. Nebo pro změnu, že nejlepší je umět žít s hlavou jako nočník. Žiju tedy s hlavou jako nočník a raduju se, že v parku kvetou fialové a žluté krokusy.

Můžu žít právě takový život, jaký jsem chtěla. Můžu trávit dny v pyžamu a psaním. Můžu v pátek večer sedět v univerzitní knihovně, dělat si perfekcionistické výpisky a dodržovat pitný režim. Můžu požírat sushi, burgry a sušenky s brusinkami a bílou čokoládou. Můžu se v neděli odpoledne procházet muslimskou čtvrtí a podél kanálů, nakukovat do oken hausbótů a do výloh obchodů s deskami. Můžu si v anatomickém muzeu potěžkat skutečné, mrtvé lidské srdce a vdechovat formaldehyd. Můžu si nastokrát přelakovat nehty na jiný odstín červené. Můžu brečet, když se nikdo nedívá.

Ale jednu věc nesmím: zapomenout, jak daleko jsem musela dojít, jen abych došla sem.

Lepidlo

12. března 2016 v 16:34 | may fowl
Ležím ve tmě a poslouchám písničku za písničkou. Ta hudba mě zneklidňuje. Lepší ale, než v tichu naslouchat tinnitu a vlastní paranoie.

Někdy zapomínám, jak snadné je všechno ztratit. A někdy, někdy na to vůbec nedovedu přestat myslet. Škvírou mezi závěsy dopadají na strop proužky žlutého světla a já je počítám, obklopená zvukem. Čas do usnutí si prodlužuji myšlenkami. Jak mohu být tak plná citu, a zároveň plná pochybností?

Bojím se studených zákoutí svého mozku. Bojím se nejistoty, která se v nich usazuje, a bojím se i grafomanie, ke které se opakovaně uchyluji ve snaze vypsat si ty sračky z hlavy. Stále zapomínám, do kolika průserů mě dostala - co na srdci, to na hrotu pera - a že co je jednou řečeno, to nejde odříct. Nejvíc ze všeho se ale bojím, že to se mnou vzdáš.

Upsala jsem své srdce celibátu. Své nevděčné, přelétavé srdce. A jakkoli neradostně to může znít, ve skutečnosti je to jedna z nejradostnějších věcí, co mě za poslední dobu potkaly.

Nezáleží na tom, kolikrát se všechno rozpadne. Záleží na tom, že se zas a znovu rozhodnu sáhnout po lepidle.


Příšery II

5. března 2016 v 16:20 | may fowl
Léto se přelilo do podzimu, podzim do zimy a já se pozvolna rozpadala.

Zamilovávala jsem se do nesprávného muže, klopýtala na vražedně vysokých podpatcích, mrzla u stánku s kávou, brečela ze spaní, seděla v setmělé kuchyni paralyzovaná vlastními myšlenkami. Jednu chvíli jsem měla pocit, že nežiju, ale bolím.

"Podle mě za ten rok se skutečně posouváš někam do zadnice," řekl Nislav. Byl tehdy ještě dost blízko na to, abych jeho názory na mou osobu mohla považovat za zasvěcené, a tak mě nepotěšil. Nechtěla jsem vědět, že je to se mnou týden od týdne horší. Znamenalo by to připustit si, že postupně podléhám příšerám ve vlastní hlavě.

Nejvíc ze všeho jsem potřebovala nějaké příšery tam venku. To abych byla nucená sesbírat se z podlahy, na které jsem si navykla ležet. A ony přišly.

Sardinky

2. března 2016 v 0:04 | may fowl
Dynamo na předním kole tlumeně bzučelo. Jeli jsme tmou, někdo vepředu kouřil trávu a zanechával za sebou dýmovou stopu. Finský kluk vedle mě vezl v igelitové tašce pár lahváčů. Doufala jsem, že se podělí. Hodiny bily půlnoc. Netušila jsem, kde jsme, hladký asfalt mi ubíhal pod koly. Příjemná změna po dvou dnech samoty a vlastního pokoje.

Zaparkovala jsem kolo u cizího domu na druhém konci města. Byl pátek večer. Vystoupali jsme po venkovním schodišti a vešli do plechovky plné sardinek a beatů.

Když nevíte co se sebou, odjeďte do Holandska

1. března 2016 v 1:02 | may fowl
Probudila jsem se v Bonnu. Nebe mělo stejně šedou barvu jako špína na okně. Vedle mě přes uličku seděl hubený kluk s potterovskými brýlemi a v barevném svetru, všestranně obložen plátěnými taškami, a četl si časopis o politice. Upadala jsem do trhané dřímoty a znovu se z ní vynořovala, abych pozorovala měnící se krajinu za okny.

Německo se nepozorovaně přelilo v Nizozemí. Rostly ve mně radost a hlad.

Když jsem si na benzínce kupovala sendvič, prodavač cosi žvatlal. Zatvářila jsem se, co nejholandštěji to šlo, a naložila se zpátky do autobusu. Hipster se na mě usmál přes tlustá skla.

Tak tedy Holandsko. Goedendag.

Pět měsíců chrochtání a neuronů v zemi, jejímž jazykem nemluvím.

Stěhovala jsem se tolikrát, že pro mě utíkání je přirozený pohyb. Nevadí mi žít v kufru. Nevadí mi poznávat nové lidi a přepínat mezi jazyky. Nevadí mi nechávat za sebou všechny domovy, které jsem si kdy udělala, a brát si s sebou jen nejdůležitější kusy sebe. Přesto vždycky pro samé útěkové tendence zapomenu, jaký to je pocit.

Zapomenu, co s sebou nosím.

Tentokrát s sebou mám také plyšového růžového jednorožce. Co by se mohlo posrat?

Dorty

27. ledna 2016 v 22:34 | may fowl
Sedíme hned vedle vitríny s dorty. Mrkvový koláč, špenátový quiche, hutně čokoládové brownie a muffiny se svůdně rozvalují za sklem a mně táhne na nohy. Ještě pořád je trochu nezvyk Filosofce tykat. Obrátí se na mě a Rezekvítkovou a napůl se usměje.

"Tak jak se máte, holky?"

Odmlka mezi tím, co si pomyslím, a tím, co řeknu, trvá vteřinu, ale je v ní celá ta obří vzdálenost, o kterou jsem se za poslední dobu posunula.

Je těžké prolomit ticho.

Ale s každou vteřinou, kdy to neudělám, to bude už jen těžší a těžší. Tak jako s tímhle blogem.



Nevím, kde začít. Snad tím, že jsem šťastná, ba ne, že jsem jak zdrogovaná. Ze zamilovaných lidí se mi většinou chce zvracet, jenže teď se sama culím jak měsíček na hnoji.

Ale pan Modré tričko skočil pod vlak, a když jsem ho viděla naposledy, byl srpen. Mám ještě teď hlavu plnou písniček od Buty, které jsme s kamarády zpívali na jeho pohřbu, a toho, jak mu Bicmaník nesl k rakvi banán. Mám taky plnou hlavu toho, že mi T. nad pohřebními chlebíčky řekla "Ahoj Májo" a já byla zpátky tam, kde před dvěma lety. Nevím, jestli smím být šťastná tomu všemu navzdory. Cítím se provinile z tolika důvodů.

Mluvím o spoustě věcí a o jiných pomlčím.



Mluvím o lásce a smrti s pusou plnou quiche.

Vystřižené scény

12. prosince 2015 v 15:16 | may fowl
Nejvíc ze všeho cítím únavu. Teprve zítra budu mít sílu postavit se pod proud horké vody a třást se pod ním v naději, že mě rozpustí. Dnes už ne. Dnes se jen nadechnu kouře, co mi zůstal ve vlasech, a z kabátu ucítím závan důvěrně známé vůně. Vychutnávám si obojí.

Vím, že bych o tom neměla mluvit, ale nadešel čas jít o dům dál. Cítím to tak jistě, jako cigaretový dým, a ještě chvíli se pevně držím na místě. Naposledy zaváhám, než seberu sílu k prvnímu kroku.

O mě se neboj, jsem velice dobrá v nemění emocí.

A tomu jsem vážně věřila. Jen se mi to celé trochu vymklo z rukou.

V bezvládí

11. listopadu 2015 v 23:49 | may fowl
Všechno se vymyká. Jsem stále ve stejném stavu, kotvy zpřetrhané, automaticky dokončuji věci tak, jak od sebe samé čekám, a proud nás všechny nese dál, nekompromisně a s lehkostí, kterou mu závidím. Věci jsou od toho, aby se děly, a tak se dějí, jen pár z nás balancuje na hranách propastí a odmítá převzít vládu nad těly, kterými jsme.

Tenhle podzim je docela zabitý, a nic nepomáhá, že si chodím popovídat o zdrojích své motivace s psychoterapeutem - abstraktně, nadneseně, bez přílišných emocí. A on mi platí zázvorovou limonádu a stává se něčím otcem. Jsem ohleduplná a nemluvím s ním o otcovství. Jsem ohleduplná a pláču jen ze spaní, aby si nikdo nemyslel, že snad doopravdy je mi do breku kvůli holčičím strkanicím. Nic necítím, jen ležím na zemi, a přemítám, jestli vědí, že jsem mrtvá. Že tu vlastně vůbec nejsem.

Bylo mi teď zatěžko psát. Slova nechtěla dělat věci, které jsem chtěla dělat já, to snad abych míň mluvila a víc konala. A tak jsem zůstala u vzkřeků o 140 znacích, které skončily někde jinde, než tady, a přitom mnohem víc zatřepotaly mým egem. Jako by mě stejně na většině front nečetly jen pubertální dívky, pro něž se moje bonmoty ztrácejí záplavě motivačních citátů a výroků neexistujících upírek. Ale navíc - a to je snad mnohem hlavnější - má veřejná stěna ze slov propadla směrem dovnitř a já poskakovala v jejím úpatí, až se oba světy nezdravě prolnuly. Do každodenní reality vybublala má virtuální, pečlivě pěstěná identita tvora, který na zcela podivných místech rozdává to, co tak pečlivě zamykal uvnitř sebe.

Když někdo vidí obě vaše tváře, má větší šanci, že vás trefí, až bude rozdávat políčky. A když se zvětší třecí plocha, najednou máte mnohem větší prostor k rozdávání ran. Mám fobii ze statické elektřiny. Čte mě příliš mnoho lidí, kterým bych mohla ublížit, nebo kterými bych mohla ublížit sama sobě. Chci mít možnost vybírat si, před kým budu stát nahá, ale na to už je pozdě. Tajemství jsou přežitek, zničí vás zevnitř, rozežerou a naleptají všechny vzdušné zámky, které si nosíte v kapse.

Vařím kávu, šlehám mléko a předstírám, že mi pobyt na čerstvém vzduchu dělá dobře. Že se vůbec mám dobře, děkuji za optání. Že nic necítím. Že dovedu mluvit o tom, co se mnou lidé dělají. Že na to přeci nepotřebuji papír. A všichni jsou děsivě daleko, protože právě tam je chci mít, v bezpečné vzdálenosti, abychom se mohli předhánět, kdo dovede lépe předstírat, že ví, co dělá. Vaříme z vody, každý na svých kamnech, a běda, aby mi někdo sahal na vařečku.

Vařím z vody horkou kaši, abych kolem ní mohla zase chodit na procházky.

Je třeba se vrátit o pár týdnů zpátky. Tam, kde ještě bylo tak trochu léto. Tam, kde jsem věděla, že jednou se mi bude ještě stýskat po dnech, kdy mi největší starosti dělalo hledání vhodného psychoterapeuta a letní uzavírka knihovny. A ještě dál.

Je třeba se vrátit do měsíce nula a vyprávět celý příběh od začátku.

(Mé adoptované jméno zní tolik cize. Věděli jste, že Fowl se čte Faul?)

Příliš mnoho skořice

29. srpna 2015 v 20:09 | may fowl
Na hřbetu ruky mi dosud zůstal cejch středeční noci. Ďáblovo číslo dva.

Bylo to jak z písničky Radiohead. Skládačka zapadá na místo, není komu co vysvětlovat. A s každým dalším panákem rozlitým na kalhoty na všem stále méně záleží.

Peníze, skořice, tequilla, pomeranč. Peníze, tequilla, skořice, tequilla, pomeranč. Peníze, skořice, skořice, skořice. Zastavte mě někdo, u baru sedí Kloboučník s cigaretou a usmívá se.

Tento způsob života zdá se mi poněkud nešťastným, říkám si, když vyrážíme s Katniss a další kamarádkou mezi vlnící se těla předstírat, že nás baví basová linka příšerné španělské hitovky, v jejíž blažené neznalosti jsem dosud žila. Potácím se mezi plechově znějícími beaty. Takhle všechnu skořici vytancuju dřív, než stihnu koupit další, zhrozím se a utíkám se schovat na záchodky.

"Ty si sa na ma tak usmievala, že ťa musím pozvať na drink."

Rum s colou, polité kalhoty. Kloboučník mě políbí na obě tváře. Zjišťuji, že je ajťák a opilý. Pokouším se něco sdělit, ale malé panáky se mi záhadně vsákly nohavicemi pod kůži a obíhají krevním oběhem. Nevypadá to na inteligentní konverzaci, a tak se utíkám schovat na parket. A pak k baru. A pak na záchodky. Kloboučník mě nápadně nenápadně pronásleduje.

Peníze, peníze, skořice, tequilla, pomeranč, skořice.

Kdybyste někdo potřebovali tip, jak mě o čemkoli přesvědčit, zkuste na mě opravdu dlouho a vytrvale naléhat a pak najednou přestat.

"Dal bys mi cigaretu?"

"Zrazu chceš cigaretu, srdiečko? Pozri sa, dám ti cigaretu, keď mi ty dáš pusu."

Cigareta pro Katniss za pusu, anebo pusa za cigaretu pro Katniss? Nezáleží na tom. Kloboučník je najednou příliš blízko. Ze slušnosti se tvářím, že mě zajímá, a jde mi to docela dobře. Vodka a redbull.

"Kolik měříš centimetrů?"

"Myslíš tam dole?"

Potom definitivně vzdávám pokusy o inteligentní konverzaci. Skořice, tequilla, pomeranč. Vydezinfikován alkoholem aspoň dočasně nechutná jako krabička Lucky Strike. Pokouším se ho přesvědčit, že budeme mít s Katniss svatbu v Irsku. Pokouším se na něj mluvit slovensky. Pokouším se jej líbat nazpět, že třeba přestane. Dosáhnu jen opakovaného prohlášení "Som len tvoj, srdiečko."

V pět ráno sedíme na České - Katniss, já, Kloboučník a dva párky v rohlíku. Snažím se dělat psychoterapii člověku, který se snaží se mnou vyspat. A s každým dalším soustem hot-dogu, který jsem dostala darem, jsem stále méně já, proměňuji se v automat na reakce, chatbot Eliza verze May 2015. Prohlížím si vlastní emoce, najednou tak snadno dostupné přímo pod průhledným povrchem, a směju se Kloboučníkovi, že vlastně nesnáším párky v rohlíku.

Pak si konečně nasadí klobouček a nadobro odejde.

Zatímco Katniss spí, já píšu, a zatímco já spím, píše ona. Potom je ráno a já se pokouším schovat sama před sebou pod peřinu.

Spánek, káva, skořice. Příliš mnoho skořice.

Horká kaše

27. srpna 2015 v 23:07 | may fowl
If I wanted to jump out a window
I'd probably change my mind between the eighth and seventh floor…

Nekamaraď se se mnou, protože o tom napíšu článek na blogísek a všichni budeme litovat.

Myslím, že tu moudrou poučku jsem zapomněla zmínit kdesi na samém začátku všeho. Měla jsem ji přijmout jako oficiální disclaimer a vylepit ji do třetiny povrchu svého obalu, černé na bílém, jako varování od ministerstva. Nestalo se.

Zato se tak nějak stalo, že jsem se o víkendu probudila z příliš srozumitelných snů s myšlenkou "To je průser." Sny bych zakázala. Vím, že nejsou nějaké veritasérum ani věštecká koule, že spíš zachycují zárodky emocí a doženou je do extrémů, které bych si jindy netroufla domyslet. Přesto mě ty malé bestie znepokojily.

Nevěřím, že my ženy nevíme, co chceme. Mám za to, že to víme, jenže až příliš často chceme současně několik vzájemně neslučitelných věcí. Já například chci, aby mi někdo rozuměl, a přitom nechci mluvit.

A tak všichni žijeme na procházce kolem horké kaše a píšeme si binární dopisy, namísto abychom skákali z oken. Ale jednoho dne zjistíš, že realita v mé hlavě se s realitou v tvé hlavě naprosto míjí. A že snad jediný okamžik, kdy se ty dvě protnuly, spočíval v bezděčném doteku nad kafem. Protože cokoli ze mě vypadne, jsou jen znaky, za které si můžeš dosadit tisíc a jednu věc, kterou jsem jimi nemyslela, a čím víc toho napíšu, tím větší je pravděpodobnost, že se netrefíš.

Nekamaraď se se mnou. Radši uteč, dokud jsem ještě nepochopila, že naopak to platí taky.

Teplota lidského těla

15. srpna 2015 v 23:09 | may fowl
Teplota vzduchu o kousek předstihla teplotu lidského těla. Mám pocit, jako kdyby se mi horkost uvelebila v ramenou. Stačí pár dní, aby zdánlivě bylo všechno jinak. Skutečné změny se ale odehrávaly pod povrchem už dlouho předtím, jen čekaly na svou příležitost.

Nejkrásnější jsou večery. Grilované maso a vosí nálety a procházky pod kýčovitým nebem. Chvílemi cítím klid a říkám si, že to není špatný život. Tedy pokud se zrovna neprocházím po něčích citech.

I.
"What if I said I would break your heart?"

"Nejvíc mě mrzí, že je to další promrhané léto."
"Lepší ztratit dva měsíce, než po půl roce nepochopitelně ztratit někoho, s kým jsi počítal."
"To asi ano. No, tak se tedy postarej o našeho plyšového medvídka."
Spolknu návrh střídavé péče. Je mi to celé líto, ale zdaleka ne tolik, jak by mohlo.
"Postarám. Bude v dobrých rukou."
"Díky. A taky… budeš mi chybět."

Připadám si, jako kdybych Chaplinovi podkopla nohy a teď se musela dívat, jak padá. Tohle není groteska, takže namísto ragtimu hraje na pozadí Chet Faker. Jestli existuje karma, tak právě ten typ, který vás přinutí způsobit druhému zrovna takové utrpení, jaké někdo jiný způsobil vám. Snad se Sobík cítil podobně, když přecházel mé pokusy o romantiku zdvořilostními frázemi.

Jakkoli krásné by bylo žít v černobílém filmu, prázdná romantika je snad ještě horší než prázdné fyzično. Uzavírám intermezzo dřív, než trumpetista padne vyčerpáním, a doufám, že potopa, kterou za sebou zanechám, nebude na jednoho člověka a jeho deštník příliš.

V hlavě mi dosud zůstalo nedělní odpoledne. Mám na sobě modré šaty a venku začíná pršet. Už potřetí toho dne vstupuji do starého výtahu kousek od Žižkovské věže a vyplňuji malý prostor bezvýznamným hovorem. Zvědavě se rozhlížím po bytě. Dva pokoje, zarámovaná kresba dinosaura, štosy receptů v jazycích, kterým Chaplin nerozumí, obrovská červená postel, nikde žádné zrcadlo, před oknem rovná střecha a do ní se vsakující dešťové kapky, prostor a světlo a levné lino napodobující dřevěné parkety. Zakoktávám se a Chaplin se zasměje - tak nemluv, říká, a dává mi pusu.

To bylo dvě neděle zpátky. Už se do jeho bytu nevrátím.

II.
"Unemployed in summertime
Only just turned twenty-one
I'll be ok"

Poskládám život do tašky a odjedu. Vracím se do podkrovního bytu vyhřátého k zbláznění, kde je po večerech slyšet řinčení šalin a smích lidí ze zahrádky pod okny. Snad trochu utíkám z Prahy. Zpátky za Katniss a Definitivem a klávesami a volností po večerech.

Končí mi měsíc blažené nezaměstnanosti. Upsala jsem se k práci kávového otroka a trochu hystericky se tomu směju, protože všechny rozumné argumenty hovořily pro variantu Zkusit štěstí jinde. Ale nějak zvráceně tuším, že přesně tohle jsem chtěla.

Budu postávat na nárožích a potkávat známé a pak se plynule odtoulám kamsi do podniku, na který nemám peníze vší té otročině navzdory. Vrátím se ke své velkolepé kariéře baristky a jenom doufám, že v kávovém oparu nezbude čas na myšlenky.

III.
"And I wonder
When I sing along with you
If everything could ever feel this real forever"

Z nebe se spouštěla světla, střemhlav jako pavouci, a zhasínala dřív, než jsem k nim stíhala stáčet oči. Dvě noci prolétala naše planeta rojem Perseid. Třetího večera jsem na Jungmannově náměstí našla kousek žuly k sezení. Ještě bylo světlo a já se ládovala zmrzlinou z kelímku, zatímco dav kolem houstnul. Čekala jsem na Robina.

Calm Season odehráli dvě písničky, když konečně zahlédnu povědomý obličej. Robin má vlasy stažené do culíčku a já si uvědomuji, jak dlouho jsme se neviděli.

Vůbec mě nepřekvapuje, že jediný kluk, který mě za dlouhou dobu dokázal zaujmout, je schopen na schůzku dorazit ještě později, než já, a má poškozený sluch od koncertu Swans.

Chtěla jsem se ho zeptat, jak to má se svým děvčetem. Potřebovala jsem od něj slyšet potvrzení něčeho, co už pár dní vím a co přiživuje mé iluzorní naděje. Než ale stihnu vymyslet, jak to zaonačit, jen tak mezi řečí sám od sebe prohodí, že spolu chodili. Jsem tak zaskočená, že se nestíhám chytit tématu. Nevím, proč už spolu nejsou. Nevím ani, jak dlouho spolu nejsou, a jestli já nejsem blázen. Podívám se na Robina z masa a kostí a najednou vím, že na tom nesejde. Nechala jsem se za poslední měsíce vlastním domýšlením zanést příliš daleko.

Přepadá mě festivalová nálada a po druhém pivu většinu myšlenek zasvěcuji vymýšlení choreografie, kterou ve skutečnosti netančím. Následující Eggnoise jsou snad ještě lepší, než první kapela. Rozhlížím se po malém náměstíčku, jasné obloze a řadách oranžových pouličních lamp, a na chvíli zapomínám, že je tam se mnou Robin. V tu chvíli mě zasáhne vědomí, jak je hudba skvělá věc. Hudba je jako proud, který se před člověkem odvíjí, a neustále se mění, neopakovatelné okamžiky střídají jeden druhý, až si člověk uvědomí, že je naživu, že je tady a teď.

A že to tady a teď je moc fajn.

Robin je pro mě úžasně nečitelný. Známe se vlastně jen pramálo. Právě o tom přemýšlím, když mu později na Náplavce vykládám oxfordské historie a pohupuji bosýma nohama nad řekou. On leží na dlažbě a ptá se. Nic víc, nic míň.

I kdyby při tom mělo zůstat, jsem ráda. V něčem jsem teď silnější. A v něčem jsem naopak nastokrát slabší, protože tuším, co nechci.

Kdoví, při čem zůstane.



Po dvou týdnech horka mám z mozku zavařeninu, ale teplota vzduchu konečně padá. Je mi zase jednou zima na kotníky. Vzpomínám na Sobíka. Vzpomínám na T., ale jen trochu. Vzpomínám na všechny ty lidi kolem a trochu se sama sobě směju, do čeho jsem to vlezla.

Mám pocit, že začínám něco nového.

A Ty, kdo to čteš, ano, právě Ty, tumáš písničku.

Eggnoise - Houpacího koně
(Nezní to vůbec jako vajíčka, ale trochu miluju jejich bubeníka.)

PS: Kdo bez googlení uhodne, z jakých písniček jsou cintáty, dostane pusu.

Hraběcí variace

21. července 2015 v 11:36 | may fowl
Na přechodu mezi Subwayem a Bageterií Boulevard na Národní jsem divže nevrazila do Davida. Bylo chvíli po setmění, takže jsem jeho obličej rozpoznala až kdesi v místech, kde mě obvykle málem zajede tramvaj. Objali jsme se uprostřed silnice.
Byla jsem upřímně šťastná, že ho vidím, a celý unavený večer byl najednou asi o dva levely víc fajn.
"Jak se pořád máš?"
"Skvěle, skvěle!" opakovala jsem bůhvíproč.
Měla jsem se skvěle, protože jsem viděla někoho, s kým mi ta Praha dává trochu smysl. Asi tak na dvě minuty, než odběhl s kamarády vstříc sobotní noci, a já se vrátila k Chaplinovi.
Je léto. Proč by se nemohly dít takové věci jako Chaplin?

Přes měsíc jsem jezdila Prahou tam a zpátky a nebe nade mnou měnilo náladu jak puberťačka. Pracovala jsem jako asistentka psychiatra. Po večerech jsem doháněla společenský život s Pražskými za čtvrt roku a hrála 2048. Nezbýval čas ležet na zemi.
Nezbýval čas se dát do kupy. Ale na zapomínání zbylo času dost.
Mé porozchodové seznamovací tendence se prozatím zastavily na číslu pět.
Nislav. Berkeley. Baleťák. Soutěžící.
Tohle je jiné. Vím to, protože se nevyhnu srovnávání.
Z mantry Nic to neznamená se postupem času stává vzdálená ozvěna. Slyším ji, jen když jsme dost zticha, abychom našli jeden druhého očima. Když oba přemýšlíme o dalším tahu, a ani jeden si netroufne přiznat, že vlastně nevíme, kdo je na řadě.

Chaplin. To jméno dostal, protože má prazvláštní tendenci nosit s sebou komicky velký černý deštník. "Pochopitelně dnes neprší," byla první věta, kterou jsem od něj kdy slyšela.
Chaplin má rád bouřky a pizzu. Nemá rád, když se lidi hlasitě hihňají v kině nebo když na něj syčí kočka. Mluví britskou angličtinou se znatelným německým přízvukem.
Líbí se mi.

Na třetí rande přinesl domácí čokoládové muffiny a vzal mě do knihovny. Pokukovali jsme po sobě skrze regály a hledali nejstarší knihu o trabantech nebo alespoň jeden výtisk Hraběte. Později jsme si sedli na Střeleckém ostrově pod strom a počítali žluté tučňáky. Tam jsem od něj dostala plyšového medvídka.
Zakázala bych malá gesta a projevy zdvořilého zájmu. Až příliš snadno se takovým nedostatkovým zbožím nechám přesvědčit, že bych se dokázala zamilovat.
Medvídkovi říkám Hrabě von Fritz. Bůhví, jak se jmenuje doopravdy, nepředstavil se.

V největším horku jsme vzali na Letnou deku a jahody. Do sandálů se mi chytal prach a v dálce duněl hrom. Bavili jsme se kreslením do skicáku, odháněním mravenců a vzájemným narušováním osobní zóny.
Řekla jsem mu, ať nakreslí strom, a snažila se u toho netvářit jako psycholog.
Nevím, co hledáš, nevím, co znamenáš.
Nevíš, co hledám, nevíš, co znamenám.
Nic to neznamená.
Nebo ano?
Na papír nakreslil strom a na moje rameno prstem spoustu drobných obrázků.

Mohla bych se mít skvěle déle, než jen než co stihnu přejít ulici na rohu Spálené a Národní. Mohla bych napsat další kapitolu, variaci na ohrané téma, třeba tentokrát s vybroušenějšími hranami a lepší stylistikou. Zase zahánět starou známou nejistotu, jestli jsme zrovna my dva dobrý nápad. Možná si trochu lhát do kapsy. Protože nejde o to, jak se člověk zamiluje, ale jestli.
Mohla bych dostávat pusu na nos a domácí pizzu a masáž zad a milé zprávy na dobrou noc a lekce německé konverzace. Mohla bych svoje úvahy o nesmyslnosti existence topit v jeho životní filosofii "Just don't be a dick". Není všechno jen o poezii a imaginárních kamarádech a pocitu pomíjivosti. Třeba si budeme mít o čem povídat i bez nich.
A bez mých příšer.
Je to jen letní kratochvíle, co se může zvrtnout. Rána jako náplast na špatná rána. Kolize lidí se neobejdou beze ztrát končetin a lidé se neobejdou bez kolizí.

Přepadá mě nutkání se na to všechno vykašlat. Prchavé tendence prchat.

V noční tramvaji z posledního koncertu Colours jsem se svezla na schůdky za Katniss. Bylo mi divně, a nemohl za to jenom langoš v mém žaludku.
"Myslím si, že s Chaplinem ztrácíš čas."
Ta věta se zakousla překvapivě hluboko a spustila proud myšlenek, kterému jsem celý večer odolávala. Chaplin v těch myšlenkách byl maličký, ještě hubenější, než ve skutečnosti, a já propadala panice. Zase jeden z těch blbých stavů, poslední dobou znepokojivě častých.
Schovala jsem oči za krempu reklamního klobouku…

Schůzka

14. června 2015 v 21:53 | may fowl
Stála jsem na nejspodnějším okraji Václavského náměstí. Davy turistů dozajista překračovaly zákon o shromažďování, jak se kolem mě tísnily na kočičích hlavách. Čekala jsem v zákrytu New Yorkeru a věděla jen, že tak docela nevím, na koho vlastně.

Do čeho jsem to zase vlezla.

Odněkud se zjevil mladík, vysoký a hubený, docela pohledný, už z dálky se na mě usmíval. Musela jsem se usmát nazpět. Sympaťák. Tohle možná nebude tak marný večer.

Potřásli jsme si rukama a on začal trousit vtipy, které byly celkem vtipné. Šli jsme pěšmo k nábřeží, otočili se na Žofíně a sešli na Náplavku, kde se podle všeho shromáždila celá Praha. Dařilo se mi svými zjišťovacími otázkami zabíjet pouze část small talku, takže nedocházelo na trapné ticho. Dali jsme si pivo do kelímků a usadili se na samém břehu. V dálce pluly labutě a nebe nad Hradem bylo čarovně pěkné, jak to nebe nad Hradem umí. Na zakotvené lodi opodál vyhrávala punková kapela a já si říkala, že vlastně jsem v Praze ráda, jakkoli bych nejradši utíkala zpátky do Brna.

"Hele," řekl, "co když ty lidi támhle na té lodi nejsou skuteční? Co když je to loď duchů?"

"No, co když je ta loď jenom imaginární?" zasmála jsem se.

"A co když jsi imaginární taky ty?"

"Sám jsi imaginární. Já jsem docela skutečná."

"Opravdu? Tak se přesvědčíme."

Ale tak proč ne, řekla jsem si, a najednou jsem se veřejně líbala s nějakým týpkem, kterého sotva znám.

Okolnosti onoho polibku byly dostatečně vtipné, aby vyrovnaly jeho podivnost.

Prázdné plastové kelímky mezi námi se čas od času zakymácely, když jsme o ně zavadili, a mě se hrozně chtělo na záchod. Nemohla jsem ale přijít na to, jak to skončit.

"No, tak asi imaginární nejsme," řekl o notnou chvíli později a já si začala čistit nehorázně zapatlané brýle.

"To je asi můj mejkap," podotkl.

"Měl bys používat nějakej jinej druh."

"Tak já si to vyřídím s maskérkou, až příště zase půjdu do AZ kvízu."

Uchechtla jsem se, ale pak mi došlo, že tohle není vtip, a musela jsem se smát ještě víc.

Panebože Májo. Co to zase děláš.

Pomalu a s četnými zastávkami jsme se vraceli k metru. Kolem začínalo být na můj vkus příliš mnoho lidí a celá situace na mě začínala být poněkud hrr. Vymýšlela jsem vhodné slovo. Náruživý, napadlo mě konečně, když jsem se vymanila z jeho objetí u zábradlí. Líbil se mi, ale tímhle si to trochu kazil. Byla jsem rozpolcená.

Tak tohle ne, pomyslela jsem si neuchváceně. A pak: Vždyť je pomalu dvakrát tak úzkej v pase jak já.

Nemohla jsem přestat myslet na to, že pro mě nic neznamená. A že tohle už tu jednou bylo. A jak přesně to bylo. A že i způsob, jakým se mi motají vlasy pod nos, mi to připomíná. Vrátila jsem domů v těžce nostalgické náladě, hlavu plnou rozvířených flashbacků.

Tahle verze mého já se mi přestává líbit. Je vůbec možné hledat někoho kompatibilního a nepřipadat si u toho jako poletucha?

Úplně nejdřív ze všeho bych se měla dát dokupy.

Just a series of blurs

9. června 2015 v 11:15 | may fowl
Přemýšlím, odkud je mi ten pocit povědomý. Je to stejná bolest, jako tenkrát tři měsíce po Pravdopisu. Jako když jsem po týdnech vzájemného mlčení zastavila Davida před školou. Jako když jsme v létě seděli na lavičce a opíjeli se ťamanským růžovým a já všechno chápala, vlastně jsem cítila úlevu. A přeci mě zaplavovala nahořklá lítost, stejně jako dnes.

Jsem smutná, ale jsem šťastná. Chvílemi pociťuji ostrůvky prazvláštního vnitřního míru a smíření uprostřed vší znuděnosti a neklidu. Myšlenky, které vyvolávají emoce, obcházím obloukem, tak jako vždycky, a hystericky při nich třepu rukama. Obranné mechanismy fungují postaru.

Občas se mi zdává o Té. Už zase. Zdá se mi i o jiných, ale ze snů si odnáším jen neurčitý pocit, že je dobře znám, ač je nedovedu identifikovat. Je tak snadné, všechno na ni svést. Ve stínu nedávných událostí si začínám uvědomovat, jak moc přeceňuji její roli v těch šachách, které hraji. Démonizuji si člověka, který se prostě jen dostal příliš blízko a odmítal u toho mluvit. Přežvykuji myšlenky. Říká se tomu ruminace, nebo také mind fucking, a uklidňuje mě to možná víc, než konzumace oliv.

Mám prazvláštní nutkání být víc bez obalu. Nedovedla jsem být sdílnější vůči někomu, kdo si to zasloužil, a tak jsem přehnaně sdílná vůči lidem, kteří jsou docela cizí. Jako kdybych si některé problémy kompenzovala zpětně. Ne že bych se poučila z chyb, prostě jen se plácám mezi dvěma hraničními stavy.

Tahle porozchodová fáze je vůbec divná. Narazili jsme na sebe na Tindru, tedy právě tam, kde jsme se v zimě seznámili. Snad proto mi poprvé po čtrnácti dnech napsal. Vyměnili jsme si pár zdvořilých otázek, na kterých bylo děsivé, že zněly přesně jako konverzace, jaké jsme vedli dřív. A to bylo všechno.

Možná je trochu výhra, že jsme v Brně prochodili divže ne každou ulici. Vzpomínky se mi vysmívají na každém rohu, takže si pomalu pěstuji imunitu. Horší než rohy ale jsou pokoje a to, co v nich zůstává zavřené. Jedna z mých největších obav totiž spočívá v tom, že v jednom ohledu už budou všichni jen chabé náhražky.

Ale je tu léto. Konečně. Zalezu do bezpečí Prahy a budu pokojně ruminovat. Šrámy přelepím snahou zbohatnout a novými tvářemi. Pokusím se nezbláznit z rodinky.

Na jiné druhy šílenství nezbude čas.


Do větru

4. června 2015 v 0:12 | may fowl
Mohla bych za námi pálit důkazy, trhat nastřádané vstupenky a ničit pokreslené vizitky z Jedné básně. Mohla bych utíkat do jiného města, jako už několikrát. Brno je příliš malé na takovou dávku flashbacků. A přeci k tomu nemám důvod. Nechci uplynulé měsíce vyříznout, ale integrovat. Bylo to fajn jaro.

Už nemám potřebu hystericky vzlykat ve výtahu. Vím, že budu v pořádku. Snažím se nezapomínat, že nanic mi bylo už před touhle kapitolou, a paradoxně je to docela uklidňující.

Záchvaty sebelítosti jsem začala řešit po svém.

V pondělí jsem se dlouho do noci vztekala a posílala Sue spoustu sprostých slov, protože jsem si nechtěla hrát na cenzuru. Pomohlo to.

Ve středu jsem šla na hřbitov s cizím člověkem, smát se jménům na náhrobcích. A on se doopravdy smál a ukazoval mi tetování a vyprávěl, jak si vaří kávu v aeropressu. (Tímto zdravím Nislava.) Ve čtvrtek před zkouškou jsem se byla opít s naším basákem. V pátek jsem vyrazila ven s Irem, který se jmenuje jako můj oblíbený filosof. Do pondělka jsem si musela odinstalovat Tinder, protože mi komplikoval přípravu na zkoušku.

Včera mě na lavičce s jablkem v ruce a s Nislavem po boku zastihl basák.

"Ona teď nějak hodně randí, ne?" ptal se pak Evy.

Ještě štěstí, že mě neviděl o hodinu později na náměstí. Vrcholem obskurnosti totiž byla schůzka s profesionálním baleťákem, který si přinesl longboard a zpod čepice se širokým kšiltem na mě kanadskou angličtinou chrlil své názory na život tak dlouho, až mě téměř rozbrečel.

Nehledám v těch lidech náplast, nic velkého si od nich neslibuji. Snad jen se snažím samu sebe zahltit novými tvářemi a příběhy. Tvář jednoho člověka jako kdyby mezi nimi zanikala a pozbývala na významu. Nevím, nakolik to je udržitelná strategie, ale zatím funguje velmi dobře. Kdybych se neznala, řekla bych, že mám na zapomínání talent.

Občas se zastavím a přemýšlím, co to sakra dělám se životem. Obvykle dojdu k závěru, že vlastně sama sobě dobře rozumím.

Jedeme dál.


Ooh, I'll be the one to break my heart.
I'll be the one to hold the gun.

Fine

2. června 2015 v 10:44 | may fowl
Od rána poslouchám bušení deště o okno. Jako kdyby mi všechna ta voda dopadala přímo na kůži, přelévala se přese mě a odnášela mě někam pryč.
Ideální počasí na to, zůstat celý den pod peřinou a hibernovat.
Žene mě z postele vědomí, že Katniss bude mít brzy narozeniny.

V pondělí za šera jsme se sešli před vchodem a vyrazili si někam sednout. Cíleně jsem si obalovala nervy do čokolády, zatímco jsme si povídali o malých věcech. Nebylo ale třeba protahovat preludium. Brzy jsme vyšli na vzduch, zrovna začínalo poprchávat.
Mluvili jsme. To, co následovalo, tak nějak samo vyplynulo z našich slov. Rozejdeme se. Rozejdeme se před rektorátem Masarykovy univerzity, bude mi u toho pršet na brýle a opodál bude opilý chlápek močit do křoví. Rozejdeme se na lavičce pod stromem, a já se budu trochu zahořkle smát a trochu brečet, ale to nevadí, protože jsem si záměrně nebrala řasenku.
Zpříma jsem se na něj podívala.
Řekl mi, ať nebrečím, protože jej ničí mě tak vidět.
"A co bys čekal? To je přeci normální, brečet, ne?"
"Asi hej… Bola si na mňa príliš dobrá."
"Nemyslím si. A prosím tě, nepoužívej na mě věty z vlastní písničky, děkuju. To se nedělá."
Já a můj pocit nedocenění. On a jeho ideály.
Argumenty jsou krásná věc, ale pocity za nimi pokulhávají. Je tak snadné říct Dobrou noc! a jít si každý po svém.
(Je to tak strašně moc snadné, že se to stane.)

"Čakal som, že to bude lepšie."
A já nečekala skoro nic. Preventivně. Jak potom můžu být tak zklamaná?
Snad mě jen mrzí všechny ty nevyužité potenciality. To, co jsme mohli být, ale nejsme. A to, co bylo tak děsně fajn - hlavně ze začátku - a co už mít nebudu.
Argumenty jsou krásná věc, a přeci mi nad nimi zůstává rozum stát. Když to bylo tak děsně fajn, jak to může prostě jen tak přestat?

Ještě že jsem se neučila maďarsky.

Maličkosti

25. května 2015 v 10:23 | may fowl
Bývají to maličkosti, co všechno obrátí naruby a vystřelí osud špatným směrem. Maličkosti jako špatný překlad v Google Translatoru, nevhodně umístěná ruka pod dekou, ošklivá kšiltovka. Detaily, které si zapamatuje jen jeden, ale druhého diskvalifikují.

"Uáá. Chci být nosorožec a papírová utěrka. Mám tě ráda."
Vincent posmutněl.
Měla jsem tenkrát prazvláštní způsoby vyjadřování. Obnášely hodně poskakování, hodně šifrování a hodně chození kolem horké kaše. (Ne že by se za posledních pět let mnoho změnilo.)
Česky psaný výlev na listu vyškubnutém z college blocku mu dlouho vrtal hlavou.
Myslel si, že mít rád je totéž jako "lieben". Jenže lepší překlad by byl "lieb haben", a on neměl po ruce nikoho, kdo by uvedl věci na pravou míru. Snad za to ani nemohl Google, snad pouhý pohled na ta slova - černá na bílém - stačil, aby dostal Vincent brouka do hlavy.
Protože er liebte mich nicht.
Nebo si to aspoň myslel, a ta myšlenka spustila pozvolné hnití.

Je celkem jedno, jaká maličkost stojí na začátku konce. Něco se vždycky najde, když se začne smrákat. Rozčiluje mě na tom jen pocit, že žiju v kruzích, opakuji se jako zaseknutá deska. Jako by ty pitomosti byly nejtěžší ustát.

Rorschachy

21. května 2015 v 23:29 | may fowl
Víkend se nesl v duchu Čekání na Robota. Na jihovýchodní frontě se nedělo vůbec nic, Brno mlčelo a já mlčela zpátky. Přecházela jsem pod stromem tam a zpět a litovala se, seč mi to zaťaté zuby dovolily. Odměnou za tři dny nevyřčených myšlenek mi byl několikaminutový pocit vítězství, když se na obrazovce rozblikalo patřičné okénko.
Potom se strhl ledový vítr a mně se neovladatelně rozetřásly ruce. Tak jako vždycky, když někoho začnu definitivně ztrácet.
Moje kámoška Paranoia měla pravdu.

So tonight I'm gonna lose my man.
Jakákoli frekvence oslovení křestním jménem nezmění fakt, že za každou jeho větou slyším kroky. Čím jsou vzdálenější, tím víc mou mysl zaplavují emoce jako černý dehet. Jako když se k loketní jamce blíží injekční stříkačka a pacientka s každým centimetrem zapomíná, že jí plastika prsou opravdu bude slušet, mozek náhle plný hrůzy z několikahodinové nicoty.
Nevydržím už chodit kolem horké kaše a spadnu do ní tak tvrdě, až to zaduní. Spoléhám na to, že se bolest dostaví teprve s krátkým zpožděním, a říkám spoustu věcí, které nepůjdou odříct.
Nemohu uvěřit, že je dnes večer a my vedeme zrovna tuhle diskusi.
Je opravdu hezky. Vzduch má právě tu prokletou teplotu, při které je nejsnáze líto. Pozorujeme padající proudy vody, pableskují jimi barevná světla. Obrazce se jeden po druhém snášejí dolů a při zemi se ohýbají, jak za ně tahá tíhové zrychlení. Nemůžeme - anebo snad nechceme - od nich odtrhnout oči.
Loučíme se někde na půli cesty do háje, neschopni dalších kroků.
Samozřejmě, že je pondělí.

Už není pondělí, už je úterý ráno. Pracovní pohovor se odehrává na vyvýšené terase, odkud mám dobrý výhled na projíždějící vláček a vylidněné chodby nákupního centra. Marně se snažím schovat za kelímek chladnoucí kávy, dlouhý svetr a řeči o tom, že ráda dělám lidem radost. Musí ze mě být cítit sůl na dva kroky.
"Jste nervózní?"
"Ano, jsem."
Je příjemné, moci kámen ve svém žaludku připsat pro změnu někomu jinému. Mechanicky vracím zdvořilosti a doufám, že má zmatenost zamaskuje prázdnost mých úsměvů. Zmatená dovedu být velice dobře, děkuji pěkně.

Takhle - a tím vůbec nemyslím míru, ale způsob - mě ještě nikdo nezranil.
Brečím mezi regály rajských protlaků.
Brečím pod peřinou, schoulená do klubíčka.
Pojďme se rozejít v dobrém. Nebudu brečet, slibuju.
A pak to chci zkusit znova, líp. Rozpolcená, zaprodaná dvěma různým budoucnostem současně.

Po půlnoci noci před zkouškou mu posílám portfolio svých vnitřností. Jako kdybychom nebyli rozbití. Jako kdybychom se v posledním křečovitém vzepětí mohli zase slepit a splynout v monstrózního Nadčlověka, který si s tím vším ví rady.

Neodpoví mi, jen píše.

Aspoň, že píše. Protože tohle je Mája naservírovaná na stříbrném podnose. Ta zvrácená malá holčička, která vždycky vyfotí své zorné pole pod černobílým filtrem a pak popisuje, co jí připomínají tmavé skvrny, právě ta Mája. S oblohou.

Uvykání

18. května 2015 v 12:05 | may fowl
Nejsme spolu nešťastní, jsme jen nešťastní každý sám za sebe.

"Joy Division bola vlastne celkom nudná kapela, nie?"

Nesnáším se za to, že ztrácím své pracně vybudované Já pod chabou záminkou tolerance. Tolerance je vtip, který v mé verzi navíc zní, jako kdyby ho vyprávělo šestileté děcko s poruchou pozornosti.

Ležíš jako mrtvý a já tě nedovedu probudit. Bojím se, opravdu se bojím, že tohle není únava, ale absolutní nezájem. Je ironií, že v takových chvílích si mezi námi dvěma přijdu jako chlap.

"Nechcem ti kaziť náladu."

A mě napadá tisíc a jedna konspirační teorie na dobrou noc.

Můj problém asi je, že mám tendenci od lidí chtít mnohem víc, než mi kdy budou schopni dát.

Zatímco ty se chystáš ke spánku, já sedím zavřená na záchodě, potajmu brečím a spotřebovávám cizí toaletní papír. Nechce se mi to vysvětlovat, nechce se mi poslouchat, že to my ženy občas děláme, nechce se mi zjistit, že si se mnou dočista nevíš rady. Nezachráníš mě a ani já nezachráním tebe. A tak se zatvářím, jako že jsou to jen odličovací ubrousky, co mi rozmazaly řasenku, a násilím se vracím do bezpečných vrstev.

Potom mě obejmou tvoje ruce a já všechno pouštím z hlavy.

"For what good is intellect and airplay?"

3. května 2015 v 22:20 | may fowl
Vím přesně, jak jsem se do téhle situace dostala. A přeci nechápu. Teprve teď si uvědomuji, že jsem celá léta byla nastavena na hledání. Pozvolna jsem vyvíjela strategie a rozhoupávala se k lovu. K žádnému nedošlo, najednou stál přede mnou sob. Na dosah ruky a ještě blíž. A nikdo nikoho nelovil.

Jen těžko se zbavuji léta zažitých tiků. Kdykoli se kolem nachomýtne vysoká, ruka mi bezděčně sklouzne ke zbrani. A pak si se zvláštní lítostí vzpomenu, že nemám proč střílet.

Dvacet let jsem si myslela, že žiju na okraji propasti. Druhý břeh vypadal tak strašně vzdáleně, když jsem přecházela podél srázu. Dvacátého prvního roku jsem si najednou uvědomila, že jsem za tu dobu stihla propast obejít.



V pondělí jsme podruhé hráli s kapelou. Klukům to slušelo a já zpívala v klobouku, jako Thom Yorke. Dostala jsem na pódiu květiny. Dick jel jako neřízená střela a před očima mého milého se mě snažil dohodit celému klubu. Sobík se tvářil smrtelně vážně. Po koncertě mi řekl jen, že máme Dicka vyhodit z kapely, ale vypadalo to, že z těch řečí je trapněji mně, než jemu.

Až příliš rychle se mi Eva začala smát, že jsem roztomilá, když jsem opilá. Poté o tom začala přesvědčovat našeho basáka. A Sobík kdesi za rohem klábosil s Chlapcem s bimbátky. Pendlování mezi neseznámenými společnostmi mě brzy přestalo bavit. Zazpívala jsem Katniss zamilovanou píseň a jala se s basákem dohadovat o tom, jestli půjdeme na pánské, nebo na dámské záchodky (ve vší počestnosti obdivovat plakáty, samozřejmě). Vedle květin ležela na stole mrtvá kráva a já neměla sílu ji dojíst.



Nějak se stalo, že Eva a basák spolu pečou. Moc se mi to nelíbí. A obzvláště se mi to nelíbí, když potom jdeme všichni do čajovny a Eva přepne na dohazovačský mód.

Než jsme rozehráli kulečník, už jsem toho měla tak akorát dost.

"Prosím tě, nech toho." Věnovala jsem jí svůj nejvýhružnější pohled.

"Ale vždyť je to tak hezký. Vždyť i stejným způsobem nosíte kalhoty!"

"Nech toho," zopakovala jsem. "Fakt o tom nechci přemýšlet. Ne v téhle situaci."

Asi jsem to neřekla dost jasně, protože o hodinu později u jediné vodnice šeptem vyzpovídala nejprve mě a vzápětí jeho, aby ověřila uskutečnitelnost svých piklů. Zoufale jsem se snažila, aby se ke mně přes dým s příchutí dračího ovoce nedonesly nadbytečné útržky rozhovoru.

V té čajovně bylo neskutečně dobře, a to i přesto, že nikdo z nás nedovedl vyfukovat pěkná kolečka.



Nastotisíckrát o tom nechci přemýšlet, natož mluvit. Otáčím se k propasti zády a snažím se pochopit, že jediné, co mě k ní láká, je závrať.

Tak trochu se svými heretickými myšlenkami bavím. Vždycky to tak bylo. Jenže tentokrát vím, co chci. A tím něčím rozhodně není strávit celý život na lovu, když můžu mít to, co mám.

Na dosah ruky a ještě blíž.

Vata

29. dubna 2015 v 14:21 | may fowl
Stará paní má v ústech vatu a ptá se, jestli tu fouká. Rozestavíme se na zastávce do společensky únosné konstelace vzdáleností. Studený vítr mě zlehka bere za šaty a hrozí mě odnést zpátky v ústrety nemocnice.

Posledních pár dní je všechno divné. Řeším teď spoustu dospěláckých věcí, jako že si hledám práci, psychicky se připravuji na výměnu spolubydlících, uvažuji, co čekám od svého vztahu, a vymýšlím spoustu vět, které nikdy neřeknu. Nosím přitom prázdný výraz nezaujatého ignoranta. Dýchám na půl žerdi. Dělám to všechno jen proto, aby vůbec. Na otázce Jak? mi záleží příliš málo.

Domů přijedu vždy jen na tak dlouho, abych si připomněla, proč odtamtud utíkám. A pak se zase jedu schovat do svého útočiště poklidné bezúčelnosti. Děje se tisíc a jedna věc, ale já o nich nezvládám psát. Je těžké přesvědčit někoho o svých prioritách, když jim nevěřím sama.

"Chováš se jako nezodpovědnej sobeček."

Vystoupila jsem z auta a přemýšlela, jak mu jen naznačit, že to je pro období vynořující se dospělosti typické. To abych odvlekla vlastní myšlenky od podtónu tragického zklamání v jeho hlase.

Zalezu si v šatech do postele a chvíli budu předstírat, že nic nepředstírám.

Nevím, kdo jsem, ani co chci od života. A své minulé já kousek po kousku pouštím z náruče. Odlétá po větru, tříští se na závany nostalgie a stahuje se do bezpečné vzdálenosti.

Mám pocit, že nelžu, když řeknu, že mi to nevadí.

Daleko

27. března 2015 v 23:31 | may fowl
Nad ránem jsme slyšeli ptačí zpěv. Blackbird singing in the dead of night.

Lennonovo album bylo perfektní, tedy alespoň dokud nezačala zpívat Yoko Ono. A my nedbali na moje roztomilé zabijácké bacily a dýchali jeden druhého. Jako v horečce jsem zapomněla na všechno kolem a vymkla se vlastní kontrole.

V noci jsem se začala dusit. Probudila jsem nás oba a hledala vodu. Toliko k úspěšné léčbě. Slzy mi tekly po tvářích, ale usnula jsem nestálým spánkem.

Zdálo se mi, že jsme byli v Praze a sprchovali se spolu, když najednou přišli moji rodiče a já netušila, jak jim to všechno vysvětlit.

Dosud jsem nikoho nepustila tak blízko. Slíbila jsem však, že tě ochráním před příšerami ve své hlavě, musím se proto naučit vystavět sebe samu na základech, v nichž nejsi obsažen. Musím být stabilní i bez toho, že bys mě držel. A tak se jen usmívám, i když by se mi pro samého Lennona trochu chtělo plakat.

Říkám, že jsem spokojená, protože si netroufám nahlas hovořit o štěstí.

Myslíš si, že bys chtěl vidět, jak vypadám, když brečím, ale já dobře vím, že to je něco, co vidět nechceš. Zatím tedy neuvidíš, že se jednou za čas zamknu ve vlastní hlavě a rozsypu na střepy. Je příliš brzy na to, abys viděl Máju, byť mi tak už smíš říkat.

Kromě toho je rýmička dost strašná věc i bez toho, že s ní člověk pláče.

Budu se tě držet jako kotvy. Budeš moje spojnice s realitou, pojistka proti běžnému šílenství. Právě v tom spočívá můj krok důvěry.

Jsi první, víš?

Víš to.

Čtyři hodiny

24. února 2015 v 23:47 | may fowl
Máš systém, jakým věci děláš.

Zase jednou se na město dívám shora, od paty katedrály. Po tmě je o tolik hezčí. Oranžová světla nám vrhají na obličeje podivné stíny. Vyměním příběh o Šemíkově skoku za hunskou pohádku. Vzduch je snesitelně vlažný, na hradbách se stahují partičky čerstvě dospělých a šíří kolem sebe závany krabičáku.

Píšeš si seznamy lidí, něco jako denní menu. Snad pro ten pocit, že máš v jednu chvíli současně všechny možnosti. V momentě, kdy se rozhodneš, totiž přijdeš o všechny střípky dokonalosti, ze kterých si skládáš svého Druhého.

"Když si nikdy nebudu nic přát, nebudu nikdy znovu zklamaná."

Ale na dně duše máš dozajista benzín. Jen shořet.

Někdo zachraňuje svět před rakovinou, někdo si lakuje nehty na červeno. Pak tu jsou ti, kdo se po večerech koupou ve vlastní melancholii a myslí na to, že žít znamená umřít. A že ty nejlepší věci se můžou stát jen jednou. Melodrama je mé čtvrté jméno. Ale jakkoli je to zatěžko vidět, možná jsem šťastná.

A když večer přijdeš domů, nejlepší medikací je kompletní diskografie Zeppelinů.

Epizoda

23. února 2015 v 15:22 | may fowl
Je ráno. Po sérii probouzení a opětovného usínání vypadávám z postele a mířím do kuchyně v naději, že tam nepotkám lidi.

"Dobré ráno!"

Tohle je pan K., dokonalý přítel. Díkybohu ne můj. Asi bych to neustálé pečování, dělení se a hlavně nepřetržitou přítomnost nesnesla. Ne že bych měla co do jeho přítomnosti na výběr, vlastně tu bydlí. Heleme se, právě pro sebe a svou milou zapéká obložené rohlíky v mikrovlnce. Popřeju mu brýtro a pokouším se o kafe.

Starosti mi nedělají rohlíky. (V té mikrovlnce už se děly i horší věci.) Spíš mě poznamenává fakt, že mám jejich rohlíky a podobné záležitosti dennodenně na očích. Řekněme, že pan K. nasazuje laťku vztahu nezdravě vysoko. Vyvolává v člověku iluze, že mít někoho rád znamená nosit mu kytky za každý měsíc, co spolu přežijete.


Z bytu se vyhrabu kolem poledne s chvályhodným úmyslem sehnat kvalitní suroviny, ze kterých by po smíchání vzešlo něco poživatelného. Jíst se to dá. A zase jsou toho dvě porce. Nevím, co se mi tím podvědomí snaží naznačit, ale zásadně vařím pro víc žaludků, než kolik vlastním. Zapínám internety.

"Tak ja pridem na veceru."

Tohle je Sobík. Přezdívku vymyslela Katniss a vlastně ho tím zachránila, protože já bych byla schopná nazvat ho Robot. Sobík není ničí přítel, ale rád by byl. Trochu jsem se do toho připletla já.

Poznali jsme se na Tindru, což je zhruba tak děsivé, jak to zní. Stahovala jsem si tu seznamovací aplikaci primárně proto, abychom se mohly "seznámit" s Jí, která seděla ve vedlejším pokoji, a zajít spolu do kina na rande. To bylo před Vánocemi. Se Sobíkem jsme si onehdy asi dva týdny psali, ale pak jsem se dostala do komplikovaného vztahu se svým zkouškovým a vše umřelo.

Byla jsem moc ráda, že jsem do zkoušky ze statistiky vol. 2 neumřela já, a měla jsem tak dostatek živých jater na zapíjení úspěchů. Někoho ze spolubydlících popadla chuť na Malibu, a když jsme se konečně dostaly ven z bytu, byly jsme již ve značně rozjívené náladě. Hodily jsme si kunou, do jakého podniku půjdeme, a naši dámskou jízdu zkompletoval pan K.

Zrovna tam hrála kapela, jejíž jméno mi znělo jako něco, co jsem už v životě googlila, a pak mi došlo, že jejich basáka znám z předvánoční Tindří epizody. Problém byl, že jsem netušila, jak vypadá. Moje opilé já odmítlo uznat, že je to problém, takže záhy jsem se v podnapilém stavu seznamovala se střízlivým člověkem, který si nemohl vzpomenout, kdo jsem.

Následuje edukační vsuvka Kterak se pozvat na pivo.
Ona: "Hele, já mám asi žízeň, počkej, skočím si pro peněženku." *zmizela* *vrátila se turborychlostí*
On: "Cože?"
Ona: "No že mám žízeň, dala bych si něco k PITÍ." *odešla k baru*
On: "Hej tak ja ťa pozvem."

Vážně mě bavilo, že se na něj kolegové z práce dívali významným pohledem "oj, ty právě rozjíždíš balbu dívky snů, tak to my nebudeme rušit". Protože dívka snů byla ve stavu Hopsa hejsa jééééé hele všejemijedno, a úspěšný den měla v plánu zakončit tancem na pódiu. O takovém člověku by se vám nezdály pěkné sny.

Vyfasovala jsem číslo a šla spát s hysterickým hihňáním, které mělo zřejmě co do činění s platykurtickým rozložením reziduí.


O dva týdny později jsem seděla se Sobíkem v autě. Sem tam jsme prohodili pár slov a na pozadí nám chvílemi libě zařval John Lennon. Můj samojediný žaludek varovně přežvykoval obrporci těstovin, které jsem nevařila já, a za okny se míhalo Brno. A tak jsem se seznámila se Sobíkovou kapelou.

Pamatuji si zelené oči toho člověka a mateřská znaménka na jeho krku. Do čela mu visel pramínek vlasů, na kterém jsem zase visela já. Stoupl si za mříže u popelnic, na hlavě měl tu neskutečnou čepici s bimbátky, a štěněčím pohledem se díval za odjíždějícím autem. Jméno měl jako koleda, brýle trochu jako já. Když zpíval a když mluvil, pohlédl na mě. Nebýt to na rande s jeho kamarádem, zaklesla bych se do něj očima a už ho nepustila.

Dostala jsem lekci slovenského pravopisu a neutišitelný pocit, že žiju v divném vesmíru.



Tenhle smotek trapnosti nevypisuji proto, že by mi na tom všem obzvlášť záleželo. V tuhle chvíli se jedná jen o vedlejší dějovou linku, která nijak zvlášť nedefinuje mou osobnost. Musela jsem ale sama sobě napsat upomínku. Některé věci se mění.

Nemůžu věčně tvrdit, že se mi nikdy nic neděje.

Čas od času občas

16. února 2015 v 23:58 | may fowl
Stává se vám někdy, že se podíváte na dnešní datum, a máte pocit, že jste v budoucnosti? Je děsivé si uvědomit, že okamžik, ve kterém jsem, je zároveň sci-fi, a zároveň minulost.

Stojím u příliš nízkého zábradlí, oči zalité světlem, pod rukama cítím cihly. Na chvilku pociťuji omračující tady a teď, ale nedovedu se soustředit dlouho. Vlastně nezáleží na tom, kde žijeme, když tam svítí slunce, říkám si, a nadechuji se čirého, chladivého zevlení.

Víkendy mě míjejí jako protijedoucí tramvaj.

Frekvence příležitostí, při kterých mě napadne, že snad budu zvracet, povážlivě roste. Je něco zvráceně poetického na obrazu člověka, klečícího před záchodovou mísou, člověka, kterému nikdo nedrží vlasy. Jsou čtyři hodiny ráno, kolem Olomouc a někdo ve vedlejším bytě hraje na trubku.

S Katniss dáváme jména lidem na černé listině mého imaginárního harému. Nelíbí se mi to slovo, ale asi si ho zasloužím. Za to, jak se procházím ulicemi a opakuji si v duchu - "Jé, hele, to je docela fešák!", jako kdyby to byla nějaká mantra. Ale ona není a já to pokaždé myslím doopravdy. Vždycky si nechávám zadní vrátka. A chci všechno, jako lord Baelish.

(Chtít všechno neznamená nevědět, co chci nejvíc.)


Ze špičky katedrály bylo město ošklivé a nedůležité. Pozornost na sebe strhl prostý fakt, že jsme příliš vysoko. Domečky vypadaly k nerozeznání jeden od druhého a nepovědomé panorama lhostejně čelilo mému pohledu. Koleje, vinoucí se z hlavního nádraží, však připomínaly plastové vláčkoviště, a já se jen bezstarostně smála.

Jakkoli mi byly střechy cizí, dlažební kameny na zemi mi říkaly mnohem víc. Vždyť jsem po nich chodila naposledy před rokem. Bylo bláto a mísilo se s natátým ledem. V sýrárně voněla ricotta a čerstvé máslo, ulicemi se neslo všudypřítomné skřípění tramvají. Šly jsme mnohdy mlčky a já stále víc přemýšlela o budoucnosti. Víc než kdy dřív na mne doléhala myšlenka, že nic není dané. Můžu se rozhodnout, co si budu přát.

Přála bych si, abych nemusela skákat po hlavě do hrobu, kdykoli se chci cítit jako John Watson. Přála bych si, aby vítr sfoukl měsíc, a já měla komu říct, jak si můj nový učitel Britštiny pouští k vysvětlování gramatiky jazzový soundtrack z magneťáku. Protože občas - ale jen čas od času - se mi trochu stýská.


Začíná další semestr, a mě stále ještě mě svědí mozek. Ale je to v pořádku.

Cotardův syndrom

8. února 2015 v 1:21 | may fowl
Probudila jsem se a zjistila, že je pátek večer.

Pozavírám okna a vykročím. Kladu jednu nohu za druhou, kousek po kousku se vzdaluji z pokoje, ze kterého je večer vidět světla na obzoru a maličké lidi v improvizovaných kancelářských celách. Z pokoje, který obsahuje velký výřez oblohy a hejna černých ptáků, neúnavně kroužících prostorem. Jsem teď někde jinde, ale vlastně je docela jedno, kde. Osvobozující je už jen ten pocit, že jsem dál.

Napsala jsem si budoucnost a ona se stala minulostí. Cestou jsem hodně fňukala, protože mě překvapilo, jak složité je dostat se z bodu A do bodu B. Ale vlastně se skoro nic nestalo. Jen pár failů, záchvat neředěné paniky, víc štěstí než rozumu. Žaludek jsem nechala nahoře na kopci.

Někdy je existenciální krize nejlepším řešením existenciální krize.

Ale no tak, já nejsem na dně. Ještě pořád nejsem na dně. Dno je, když přestaneš dýchat.

Mám pocit, že své megalomanské plány sestavuji pro nějaké hypotetické já, které stíhá existovat tak třikrát rychleji. Mám taky pocit, že by se snad někdo zbláznil, kdybych nežila jen napůl žerdi. Možná bych se zbláznila sama.

Ona i ta alternativa, ve které je všechno v háji, vypadá docela zajímavě.

The best you can is good enough

16. ledna 2015 v 17:40 | may fowl
Sedím u okna a dívám se na světla rozprostřená po obzoru. Rozpadám se.

V dálce se pohybují hlavičky malých lidí, někdo přechází za okny tam a zpět. Otevřená hajtka, přeslazená pachuť v koutcích úst. Pochybnosti mi zahřezly hluboko do útrob a zamkly mě do skleněného zvonu. Nejsem ta holka v modrém svetru, jsem někdo třetí, kdo ji pozoruje skrze filmové plátno a nehne prstem, protože žádný nemá.

Nořím se do studené řeky. Absolutně netuším, jak mám v tomhle stavu jet na víkend mezi lidi. Mezi touhle vrstvou mého já a tou, která si běžně s ostatními povídá, je diamterální propast, kterou není radno zkoušet překonat příliš prudce…

Hledání smyslu nemá moc smysl. Nezbývá, než se té ironii blbě zasmát.

Ha. Ha.

Padla

29. prosince 2014 v 22:40 | may fowl
Vůně espressa ve vlasech, hřbety rukou červené a zhrublé. Směju se na kolemjdoucí pološíleným úsměvem člověka, který přesvědčil sám sebe, že nemá nohy, a tudíž ho vůbec nic nemůže bolet. Jdu dolů po Václavském náměstí a držím se blízko otevřených obchodů, tam je tepleji. Chodníky jsou prořídlé, takže nikomu nekřížím cestu. Ve sluchátkách mi hraje muzika natolik hipsterská, že cítím pod nosem šimrání rašícího kníru. Chroupu čokoládové sušenky od Marks & Spencer a umiňuji si, že pokud se mě ještě někdo zeptá, jestli prodáváme kakao, se zářivým úsměvem mu nacpu extra porci šlehačky do nosní dírky. "Děkujeme, hezký den."

V metru přepnu na nejbeatlesovatější Beatles. Se směsí chcíplé odevzdanosti a bezmyšlenkovité otrávenosti pak složím tělo na kovové trubky při zdi nástupiště. Připadám si, jako kdyby někdo mými mozkovými závity propasíroval obřího, macatého slimáka, který za sebou místo slizu zanechává rozehřátý sníh z ulice. Prohlížím si barevné kachlíky na stěně, ale tentokrát v tom není ani zrnko existenciálních úvah o zvrácené přitažlivosti kolejnic, které se vinou dnem tunelu. Prostě jenom zírám.

Zoufale potřebuju vypnout. Třeba takhle zajít s myšlenkově nenáročným kamarádem zevlit někam, kde neprodávají kafe, a smát se pitominám. Nedělat přitom pro jednou nikomu terapeuta, nemluvit o škole, nepřemýšlet o tom, co bude, ani co znamená to, co už bylo. Nesnažit se nikoho přesvědčit o tom, že mám názor na věci a lidi a na věci těch lidí. Prostě jen plácat něco o tom, že bychom mohli vykrást banku, a padat pod stůl. Je smutné uvědomit si, že na tyhle koniny mi v Praze moc lidí nezbylo. Dali by se spočítat na nehtu jednoho prstu. Blbá sranda není všechno, ale už mě nebaví rozesmívat vlastní odraz v okně.

Sotva vylezu z metra, zvedám telefon a volám myšlenkově docela náročné kamarádce. Není dostupná a z esemesky, kterou jsem po ní hodila, se mi nevrátila doručenka. Zato mi na mobil dojde asi deset vydání jedné staré SMS-jízdenky. Rozčileně škubnu obočím, kdykoli vibrace mobilu přeruší hrající písničku. Pak se telefon pro jistotu rozhodne umřít vyčerpáním a mně nezbývá, než dojet domů.

Z nebe stále ještě padá nějaký bílý sajrajt a všichni chodí jako připosraní, takže si se svýma neexistujícíma nohama nepřipadám tak nápadná. V posledním ohybu cesty mě málem přejede auto fešného kamaráda našeho souseda. Představuji si, jak na něj místo zmrzlé vody z nebe chlístá šlehačka, celé závěje šlehačky. Představuji si, jak mu říkám, že cukr si může nabídnout na konci baru. Představuji si, jak mu balím do velké papírové tašky použitý hrneček s otiskem něčí rtěnky na okraji. Představuji si, jak mu na ubrousek píšu namísto čísla mrtvého telefonu svoje heslo ke kase. Představuju si, jak po něm hážu slupkami od vymačkaných pomerančů a zpívám kavárensky přeslazenou verzi "Message in a Bottle".

Až přijdu domů, dám vařit vajíčko natvrdo, posadím se na kuchyňskou linku a budu čekat.

Do ticha

26. prosince 2014 v 20:27 | may fowl
Krajina se táhla doširoka. Sněžilo přes reflektory protijedoucích aut, v dálce žlutě poblikávala okna vesnic. Přes tlumené hučení motoru ke mně sem tam dolehl jeden dva taneční beaty. Ach, to by se to spalo.

Takže to by bylo, co se letošních Vánoc týče. Je mi smutno a trochu úzko, když v Praze odemykám prázdný a prostydlý dům. Měla jsem velké plány, ale těch pár směn práce zrovna není to, z čeho bych měla obavy - aspoň při nich zapomenu na to, že bych mnohem radši koukala s bráchou na pohádky. Spíš mě najednou podivně ochromila osamělost domova, do kterého jsem se vrátila.

Je to jen chvilka klidu. Pár dní roku, které přejdou stejně rychle, jako kterékoli jiné. Vzduch v pokoji je vysušený čerstvě rozpáleným topením a nevybalená taška stojí zaparkovaná divže ne uprostřed místnosti. Je to jako vypnout motor v autě po dlouhé cestě a náhle se z bílého šumu dostat do ticha.

Ideální příležitost konzumovat filmy, knihy a kávu. Vyházet brožurky s návody, jak se dostat na univerzitu. Složit písničku. Rozepsat možná témata na bakalářku. Sečíst a podtrhnout uplynulý rok. Psát. Stihnout třebas jen jedno a pak si zatleskat.

Rozsvítit světlo.


Hm... - U tebe teplo je (Jiří Orten)

Nothing else compares

24. listopadu 2014 v 23:01 | may fowl
Pět ráno, hodina zimnice. Nejenže jsem už pěkně dlouho střízlivá, ale taky na mě jde kocovina. Ulicemi se sem tam mihne Modrý anděl, nikdo víc. Tohle je Hostivař, bejby. Klapot podpatků o chodník, odrážející se od stěn domů, mě za daných okolností zvláštně uklidňuje.

Nemám ani pepřák. Doma mě čeká jenom tortilla s kuřecím, v případě přepadení bych ji mohla leda tak nabídnout útočníkovi jako přílohu. Nutno říci, že je proklatě dobrá.

To je tak, když chcete vyrazit kolem půlnoci s kamarádkou, a proto jedete ve čtyři sami. (Nevidíte-li kauzální vztah mezi předchozími dvěma tvrzeními, zavřete oči.) Noční tramvaj, ten legendární tvor, je plná lidí v různých stadiích mladosti a nalitosti, a vy střídavě navazujete nechtěný oční kontakt se spolucestujícími a následně si za to nadáváte. Podvolit se spánku by ale znamenalo vypadat zranitelněji - dáte si tu tortillu tady, nebo ji budete chtít zabalit s sebou? A tak se prostě jen snažíte tvářit, jako kdybyste od útlého věku nebyli rodiči masírováni, že na každém kroku číhá násilník. Jako kdybyste byli naprosto zvyklí na život bez svého osobního taxikáře, kterýžto právě blaženě dospává kdesi v lázních.

Tak ráda bych tvrdila, že mi najednou došlo něco důležitého, něco, co můj život obrátilo naruby a dodalo mu novou dimenzi, ale té noci se stalo pouze jedno bezvýznamné, tučné nic. A ta nanicovaté noc bude proklatě brzy za mnou, jen jedna v řadě mnoha jiných nocí, které nikam nevedly.

Protože tohle není příběh s pointou. Tohle je pouhá realita, do které se násilím snažím procpat smysl. A tortilly.

Cocooned

19. listopadu 2014 v 0:37 | may fowl
Září bylo příliš krátké. A než mi to došlo, říjen byl v čudu. Svět zrychlil natolik, že jsem si toho nestihla všimnout. Jsem jiná a moje stará já upadla vzapomnění do hlubin nánosů, které zčeří jen návštěva doma.

Je to zvláštní, chodit k sobě domů na návštěvy. Jenže tak nějak to chutná, když se vrátím do domečku z karet, ze kterého jsem jednou nohou odešla směr Brňajzy. V tom domečku z karet bydlí fakt hodně lidí, co jsou fakt hodně blízko a kterým stačí jenom fakt málo, aby se zbořili a rozsypali po zemi. A tímhle bořením rozhodně nemyslím alkoholické dýchánky.

Odvracím zrak zpátky k obrazovce počítače. Bolavá záda jsou něco, na co se aspoň můžu spolehnout. Odvracím zrak k zákazníkovi za pultem kavárny, který nechápe, že nevedeme žádné normální kafe, expreso ani piccolo. Odvracím zrak k už páté cvičící za semestr, která si na seminář přinesla žvatlající dítě. Koukám se na lidi kolem sebe. Na to, jak se v sobě navzájem porůznu rozpuštějí a směřují k nevyhnutelnému konci. Na to, jak všichni běháme bludištěm a jako laboratorní potkani kmitáme od sýra k sýru.

Sbírám síly a dívám se.

Vidím tě na dně svého odrazu
Holku s očima mrkací panenky
Jen jednu ze všech možných My
Vítr zahraje na hrdlo od lahve
Pak si na mé hlavě udělá hnízdo
S úsměvem řezníka zalovím v matrixu
A smažu příliš dlouhou debatu

...

Kecám, nesmažu. Ale cítím, že po tom všem už se blížím k tečce za flashbackovou krizí. A ty budeš jako jedna z těch já schovaných pod nánosy, které je stále těžší zčeřit.

Ale notak, Májo. Emoce si nech na doma.

Can I eat you?

29. srpna 2014 v 1:01 | may fowl
V podvečerním záchvatu neschopnosti jsem se shrbila ke stolu a vypalovala čerň z řetízků. Prostě teď jedu na antisociální vlně, říkám si a opatrně si ohmatávám bolavý nos. Prostě jen chvíli nebudu dělat vůbec nic a stejně tak se budu i tvářit. Jako by nic.

Internet stokrát spadl a zase mě napadl. Mezitím jsem snědla tři jogurty, dva croissanty, tři sušenky, pět chlebů, nakládané okurky a müsli. Stihla jsem se facebookově poklofat s jistým Týdžejem (který kdysi před týdnem opilý bouchal dveřmi a hrál se mnou Hill Climb Racing a já pak unikala zpod jeho přetěžkého spáčského ramene). Nestihla jsem si zabalit na čtyřdenní trip do Berlína, natož dopsat povídku z táborovou tematikou, která je tradičně zcela nepublikovatelná, protože zneužívá žijící tvory. Aneb dnešek ve zkratce.

Jsem v oku cyklonu. Posledních pár týdnů se přese mě převalilo s pěkným rámusem a současné bezvětří taky nebude dlouho trvat. Ještě jsem se tu ani nestihla zmínit o tom, jak super byly Colours of Ostrava, což měl zrovna být pekelně dlouhý článek. Ale pak namísto psaní přišly italské monzuny, rodinná dramata s neočekávaným happyendem, Jazz Republic s M., čokoládový dort a dvoutýdenní prozpěvování mantry "nesnáším děti". Včera jsem pak dala výpověď v Mekáči a přecházím do Costa Coffee. Už se nemůžu dočkat, až budu požírat flapjack za poloviční cenu!

Událo se toho hodně, půlnoc pryč, do Reichu stále nezabalen ani zubní kartáček. Ve středu ještě přepakuju tašky a vyrazím do Říma. Na tenhle svůj soukromý eurotrip se vážně těším, ale rozhodně nemůžu říct, že jsem připravená. Jsem jenom hodně, hodně mimo. Je jedno, koho z toho viním tentokrát, protože po letech mimostavů je mi už jasné, že si vždycky najdu vzpomínky, které můžu blaženě omílat až do zblbnutí, jizvy, na kterých můžu zakotvit.

"What are these?"
"They're called ears."
"You're a dangerous woman. Therefore, it's the right time for me to go to bed."

Lečo

25. července 2014 v 0:00 | kuchařka may
Myšlenky se mi třepotají ústní dutinou a střídají jedna druhou rychleji, než stihnu mezi prsty sevřít chladný kov. Posbírám je za zuby. Večer si zazpívám hlasem, který jsem ztratila.

Nevím, kdy jsem začala řešit většinu problémů tím, že jsem je přestala řešit. Moje strachy nejsou o nic menší, jen jsem změnila výraz obličeje. Být veřejně smutný je společensky nevhodné.

Asi mám fobii z hladu.

Přepadla mě chuť na mikádo a na Londýny a na suši. Pach masa. Pivo je kamarád. Už dvacet dní mi táhne na třicet, a tak tomu bude ještě necelou dekádu. Řekla jsem to Evelínce. Řekla jsem jí, že doteď jsme rostly a zrály, ale teď už budeme jenom stárnout. Ta myšlenka se jí dotkla podobně, jako předtím mě. V Americe bychom se ještě neopily, no není to směšné?

Zatím jsem se nevzpamatovala z válečného traumatu, které ve mně zanechaly Hunger Games. Nasávám teď kdejakou ptákovinu, abych se vyhnula koninám.

Na zápěstí mám dosud dvě látkové pásky. Čím víc o nich přemýšlím, tím víc jsem za ně ráda.

Žblepty, ty by mi šly. Ale řeknu vám, co je fajn:
1) Letenka do Říma.
2) Nové vlasy.
3) La Roux: Trouble In Paradise.

Zkuste to.

A bydlím teď na Joštově. A jakkoli remcám, mám se více než obstojně. A asi jdu shánět Jeřábníka vol. 2 nebo prostě někoho. Protože potřebuju mít koho zahlcovat svými kecy.

A muzikou.

Ne tak docela bez pointy

21. května 2014 v 1:14 | may fowl
Jdu pozdě. Obíhám známý drátěný plot a vzhlížím k budově, která se nade mnou hrozivě tyčí uprostřed planiny. Myslím na to, jak nerada sem chodím. Jakkoli jsem si zvykla mluvit o svém úkolu s lehkostí, nikdy mě nepřestanou zneklidňovat nekonečné řady oken, pomrkávajících pastelovými barvami z betonu nade mnou. Za těmi okny krvácejí a umírají lidé. Za těmi okny někoho bezvládného převlékají a do jiného vpravují vodnatou ovesnou kaši.

Jdu pozdě, ale stejně jsem si stihla koupit housku. Dnes to s tím balzámem na nervy trochu přeháním. Soustředím se na La Roux v uších a netuším, jak bude písnička, kterou právě poslouchám, za chvíli výstižná. Přemýšlím, jak asi bude znít letošní léto.

Projdu kolem kuřáckého dvorku, kde posedávají pacienti v županech, a zamířím k psychiatrické klinice. Jako obvykle mě napadne, že musím vypadat jako zdejší obyvatel. Tělocvičnu najdu bez problému. Je v ní podivné šero a před vchodem leží několik párů bot, červené lodičky hned vedle Martensek.

"Fakt sorry, že jdu pozdě."

"V pohodě, jsme tu stejně zatím jen my z našeho oddělení."

Přisednu si na žíněnku a čekám s ostatními na Godota. Celé to začíná vypadat jako pěkně bezpointový trip, ale říkejme tomu nadále sveřepě intervize, protože tak to zní profesionálněji. Vlastně jsme se jen měly sejít s ostatními dobrovolníky a na vlastní kůži se podělit o zkušenosti. To by ale musel dorazit aspoň jeden člověk z jiného než našeho týmu.

Obrací se na mě H. a v hezkých očích se jí zablýskne.

"Chceš slyšet drb?"

"Podle toho, jak se tváříš, ho slyšet chci!"

A tak mi ho řekne. Už ze začátku první věty poznám, že tohle se mi nebude líbit.

"Faaaakt?!"

Potlačím ze svého překvapení všechny stopy přívlastku "nepříjemné" a nechávám se strhnout bezelstným nadšením z holčičích klepů. Rozhodnutí, jak se z těch novinek cítím, odkládám na později.

Směju se. Směju se a doufám, že to zní jako smích typu "jéhéhé, to je tááák vtipný, že tě pozval!" a ne jako přesnější "jéhéhé, kdybys tak věděla". Směju se, protože mi dochází, že v tento moment už racionalizace "aspoň vím, že je na holky" začíná mocně pokulhávat, asi jako kdybyste jí vzali obě nohy.

"Chudák!" Navenek se nepokrytě pohoršuji, sobec ve mně se však raduje z chabé útěchy. Odmítla ho. Nedokážu odhadnout, co přesně to všechno znamená, ale jisté je jedno: má geniální taktika "vyčkávej a noř se do hlubin friendzone" je neudržitelná.

Když se pomlky mezi větami prodlouží a tělocvična se pozvolna setmí, svěsím bezvládně ruce podél těla a zakoukám se do stropu. Proboha, ať se o tom aspoň dá napsat písnička.

Intervize se nekoná. O půl hodiny později opouštím Bohunice a sumíruju si binec v hlavě. Tentokrát bez sluchátek, chci slyšet vlastní myšlenky. Přistihnu se, jak do dlaně zarývám nehty. Hloupý zlozvyk z dob minulých, kdy jsem lidi zásadně řešila mlácením hlavou o stůl. Není tak zle, vlastně se nic nestalo. Jen jsem zase jednou dovolila, aby moje představy vyplnily prostor, který je ve skutečnosti prázdný.

Ostatně vztahy v kapele stejně nedělají dobrotu. Vemte si takovou Abbu.



Buden

13. května 2014 v 0:02 | may fowl
Trochu ho ještě držím v hrstech. Vypadal asi takhle.

Život v normostranách. Snaha setřást vlezlé sny. Slyším jen na Májo, vole! a řeším problém nejstaršího druhu. J. ho už vyřešila a chodí teď s panem K. Je to zvláštní, když se dva vaši kamarádi dají dohromady. Také se prý vyplatí přát si na házení jedlých kaštanů do řeky, řekla karma. Pak se člověk nemá bát si něco přát, když se to může stát realitou.

Bicmaník spískal nové uskupení a já jsem spolupachatelkou. Dělá mi radost Ten přes kajtru, protože má smysl pro ujetá metra a Bicmaníkovy kecy. Sounáležitost - pokud lékař neurčí jinak, podávejte dvakrát týdně nezávisle na kraji, proložte libými zvuky. Občas se člověk setká se stopovým množstvím i v podkrovních barech. Spontánně si s někým vystřihnout Creepa, to je… to je.

Pak přišla chata. Dvakrát dvanáct hodin na cestě. Čokoládový dort pro J., dva táboráky, hodně kytary, blažené zarývání strun do bříšek prstů, splétání příběhů z brambor, duchny, hypnóza, fuj tady je zima, zvuk bubnu rezonující stěnami i našimi mozkovnami, zmrzlina, král s pampeliškami kolem hlavy, ruce tápající po trávníku, po dlani.

Spánek je pro amatéry. Jídlo taky (řekla já a nastal konec světa). Balení tortill v Mekáči. Velký kuře prosím, velký kuře díky. Hotová genocida na kuřatech. Jen podle Džouího ne, vždyť oni z nich potřebují jenom křídla a nohy. Takové kuře prý dostane protézy a má potom ještě zcela plnohodnotný život: Žrát, spát, klást vajíčka. Také bych jednou chtěla umět racionalizovat na tak vysokém levelu.

Jaro. Hledáme byt, mám z toho divný pocit. Rýmička. I dýchání je pro amatéry. A logika. A vůbec. Všechno je trochu rychle. Dvacet hodin denně mžourám. Když ve čtyři ráno sedíte v tramvaji a to slovo "ráno" myslíte docela vážně, je třeba si pustit tlumené elektro a nedivit se, kam jedou všechny ty důchodkyně s květákovitými účesy. Určitě neumějí citovat APA style.

Duben odbuden, finišujeme.


Obskurností třeba.

Zabřednutí

26. února 2014 v 0:22 | may fowl
Nevím, kde se ve mně bere ten hlad. Každých pár dní cloumá mými dopaminovými receptory nepřekonatelná potřeba konzumovat. Freud by mi pravděpodobně bez velkých okolků diagnostikoval fixaci v orálním stadiu životního vývoje. To ať si klidně udělá, protože já zas na něj vím, že spíš než otec psychoanalýzy bychom mu mohli říkat otec plagiátor. Freud was a fraud. Přinejmenším z hlediska citační etiky dnešních univerzit.

Směju se Freudovi a dusím se u toho zázvorem. Za hřích obžerství jsem byla potrestána rýmičkou. Docela jsme si s ní začínaly rozumět, vzala jsem ji s sebou i na hodinu jógy, ačkoli ještě nedávno mi posloužila jako nevinná záminka k vymluvení se z rande v obchoďáku. Jenže dnes se ta bestie rozhodla, že mě bude šimrat na dně plicních kanálků a přivede si kamaráda, záchvat cholerového kašle. A to zrovna když jsem vážně, ale vážně potřebovala zůstat v knihovně, protože se tam s nedaleko sedícím basákem krásně nedalo soustředit. Rýmička je sabotér.

Málo píšu. Ne že by mě to nebavilo, spíš se trochu bojím. Jsem totiž zvyklá psát tak, že zabředám. Psychoanalytickou terminologií se tomu, myslím, říká regrese ve službách ega a znamená to, že se na chvíli učiním zcela nepoužitelnou, z čehož se následně vypisuji. Nimrám se v problémech, o kterých by bylo lepší pomlčet, a pak je zajídám instantní polévkou, která může obsahovat stopy korýšů a vlčího bobu. Jako kdyby nestačilo, že mě staré nedořešené záležitosti pronásledují ve snech.



Aspoň jednou týdně se mi zdá o T. Jo, o tobě, abys věděla. Ve snech mě pronásleduje katarze - ne ta pragovská, spíš katarze ve smyslu antické tragédie, jak nás o ní učívala Bába. Zdají se mi hloupé usmiřovací a urovnávací sny. Sny, ve kterých spolu mluvíme a nepadají jenom odtažité zdvořilostní fáze. Nevím, co se sebou mám dělat. Zařekla jsem se, že budu mlčet, protože když nemlčím, připadám si jako vlezdoprdelka a hysterická vtěrka a sentimentální kretén. Jenže pak si zase říkám - sakra sakra, přece taky nemůže být jenom po tvém. Ty možná umíš ukončovat rozehranou partii tím, že se otočíš a bez ohlížení odejdeš, ale já to prostě nedokážu.

Neopovažuj se tvrdit, že na tobě ty zpropadené dva roky nenechaly ani stopu. Neopovažuj se tvrdit, že ses prostě otřásla z jizev a jdeš si jen tak dál. Vůbec se neopovažuj jen tak si jít. (Jak ráda ignoruju skutečnost, že jsi byla nenávratně pryč už pěkně dlouho.)

Myslela jsem si, že mi čas a dálka pomůže nabýt odstup, dostat nadhled (...a ještě pár dalších psychohygienických keců). "What is the flaw in just running away? Running away fixes everything." - Well, maybe not. Ve vzpomínkách je všechno divně černobílé a já se těch vybledlých negativů držím zuby nehty. Zapouzdrovala jsem je v koutku lebky, odložila je na jindy a otočila se k nim zády. Když ony mi teď dotěrně ťukají do týla a nedají pokoj. A přitom o nich pořád nedokážu otevřeně mluvit.

Kdysi jsem si tak dokonale osvojila umění chození kolem horké kaše, že kdykoli přijde řeč na tebe, tak pořád mluvím a mluvím, ale nikdy se nedostávám k jádru problému. Je mi jasné, že kdybych někdy nahlas řekla, o co jde, ukázalo by se, že řeším malichernosti a sehrávám si osobní verzi Mnoha povyku pro nic. Možná by se mi ulevilo, ale spíš bych se otráveně a unaveně podívala na to, co ze mě právě vypadlo, a nechala bych si tu ohranou desku vyklouznout z rukou. A tak nepřerušuji naše mlčení. Je to jako hra, kdo dřív uhne pohledem, a já se nehodlám vzdát. Masochista jako vždy.

Věř mi, že kdyby to naše ticho někdo zabil, nemuselo by to znamenat návrat tam, kde jsme byly. Ať toho vydávím do papíru sebevíc, minulost nepřepíšeš. Ráda bych jí ale dodala tečku, epilog, nějaké to O několik měsíců později. A nejen proto, že bych ráda měla klidné spaní.



Prosím pěkně, právě jsem hezky zabředla. Však jsem to taky měla za potřebí. Opomeňte to jako ventilační vsuvku, která je směšná už jen tím, že obnáší mluvení do prázdna, které neposlouchá, a jejímž výsledkem je shítek. Píšu shítky, ale píšu. Horší je, že po nás teď záplavu takovýchto vývrhů chtějí ve škole. A moje rýmička bouří, asi na ni přišla puberta.

Už vím, jak si spravím náladu. Půjdu dělat do Mekáče. Protože to tam nesnáším a protože mě určitě hezky přejdou chuť i Žravá. Už mi volali, že mě chtějí.


Na závěr přihazuji tyhle fajn tvory.

I. P. Pavlova

10. února 2014 v 22:26 | may fowl
Potkali jsme se na Pavláku. Jela jsem z města domů, s čerstvou, neohmatanou knihou v plátěné tašce. Sluchátka vyhrávala The Cure a vzduch voněl předjařím. Ve vestibulu byl mumraj jako vždycky a já zrovna myslela na to, jak ráda dýchám tyhle ulice, když jsem tě uviděla v davu.

Všimnul sis mně. Tvářit se nemotorně a lehce okouzleně, to by mi šlo. Seběhli jsme rovnoběžně schody a spěchali každý po své straně nástupiště na druhý konec perónu. Bylo mi trochu líto, že jedeš opačným směrem. Vlaky vjížděly do stanice a já se po tobě ohlédla.

A pak to nějak přišlo - samo od sebe a bez domlouvání. Usmáli jsme se na sebe, jako kdybychom se odněkud znali - nebo jako kdybychom byli v půlce rozhovoru a jeden z nás právě řekl vtip. A pak znovu. Protože, koneckonců, jak často si vyměňujete široké úsměvy s cizími lidmi v metru?

A bylo to skvělé, protože v tu chvíli jsme oba věděli, co to znamená, když se na sebe dva mladí neznámí culí. Nastoupila jsem do vlaku a skoro jsem si chvíli říkala, že za mnou snad poběžíš a řekneš si o číslo. Nebo že to udělám já. Bleskově mi prolétl hlavou celý scénář, co by, kdyby. Uvědomovala jsem si, že takhle to většinou nefunguje, ale co kdyby právě tohle setkání na Pavláku bylo výjimka, která potvrzuje pravidlo?

Když se mezi námi zavřely dveře a rozdělilo nás míhání lidí po nástupišti, už jsme na sebe nepokrytě zírali. Musela jsem se usmívat ještě zbytek cesty a nakonec jsem dočista zapomněla vystoupit na své stanici.

Nenadávám si, že bych promrhala svou životní šanci. Ten moment byl dokonalý právě proto, že byl jen jeden. Rovnoběžky se možná nikdy neprotnou, ale můžou se na sebe aspoň culit zdálky, a to je paráda.


Do yourself a favour and pack your bags

9. ledna 2014 v 18:44 | may fowl
Viděla jsem v obchoďáku robotické prase, mohu v klidu zemřít.
Viděla jsem také Doctora řvát Expelliarmus. (To už je docela bonus.)
Kromě toho jsem na vlastní oči viděla, jak chlapec, jehož jméno je i podle Davida sexy, jednoho večera políbil pod jmelím Hermionu.

Toho večera jsem potkala člověka, který má téměř totožný hudební vkus, jako já. Měli jsme totiž se spolužáky vánoční večírek v jeho bytě. Spánkové deprivaci a mnoha kelímkům svařáku navzdory jsem rozpoznala 15 Step, když je pustil. (Této superschopnosti bych měla nějak vznešeně říkat. Třeba Radiohedar.) Jen s velkým přemáháním jsem u stolu nezasvěcených smrtelníků mírnila své explozivní projevy nadšení.
Přihodila jsem na playlist Lotus Flower.
On na to Black Swan od Thoma Yorka a já umřela. Člověk, který sám od sebe pustí jednu z mých nejoblíbenějších písniček vůbec, je prostě úkaz. Ještě se mi nestalo, abych se osobně setkala s někým, s kým jsme hudebně kompatibilní až do černolabutích vrstev. Tak se stalo, že mi tenhle týpek (který rovněž disponuje úderným jménem, ale říkejme mu prozatím pracovním názvem Týpek) poslal po holubovi sáhodlouhou slohovku s odkazy na Muziku. Poslušně jsem se zaposlouchala.

Někdy uprostřed toho všeho přišla taková ta bezpointová prázdná záležitost, kterou si lidstvo bůhvíproč vykládá jako imperativ "Zlij se", popřípadě jako puzení ohánět se nerealistickými nároky na svou osobu. Rozhodla jsem se ji sabotovat záchvatem neschopnosti. Nebo možná jsem jenom sabotovala zkouškové, tím si nejsem jistá. Bylo to krásné.

(A začalo to slibně.)



Jednoho dne ale přišel čas vylézt z nory a čelit lednu. Konec zabředání, vždyť už jsem se mnou v onom otupělém stavu nehnul ani slash.

John zuří.
John holí Harolda.
John se pokouší zavraždit někoho, kdo už měl být mrtvý.
John se o to pokouší podruhé i potřetí. Neudělá to. (Zato kdyby byl můj hrnek něčí krk, už by byl uškrcen napětkrát.)

Přála jsem si na padající kaštan a doufám, že jednou nebudu muset jako John poslouchat "Careful what you wish for, it may come true." Jestli to tak s mým přáním dopadne, půjdu do metra a začnu bzučet na lidi sonickým šroubovákem.

Po nějaké době strávené parazitováním na příbězích druhých je čím dál těžší, dokopat se k jakékoli aktivitě. Tentokrát jsem si vymýšlela všelicos. Soustředěně jsem zírala do svého zrcadlového obrazu a hledala v něm letité plány a ideály. Snažila jsem se nezklamat včerejšího prokrastinátora, který odložil, co mohl, na dnešek. Zkoušela jsem samu sebe vyděsit myšlenkou, že mi letos bude dvacet. Pak jsem dojedla dvanáctou tabulku čokolády na vaření, umyla si ruce a odjela z Prahy, čímž se konečně leccos vyřešilo. Někdy zkrátka nejvíc pomáhá prostě se sebrat a ujet.

A radovat se, že pomalu začíná padat slovo kamarád tam, kde by ještě nedávno nastalo podivné zaváhání následované nejistým spolužák.

Jsem zpátky.

This is from Matilda

8. prosince 2013 v 16:24 | may fowl
V pátek večer jsem se ztratila na Starém městě. Vydatně sněžilo, žmolky sněhu se mi zaplétaly do řas. Mobil mi umřel na předávkování muzikou a já nabírala zpoždění. Byla tma, a přitom tolik světla. Ohnutá v pase jsem křižovala Pařížskou ze všech stran a jako už tolikrát hledala Dušní.

V hlubokém mimostavu jsem potom prohodila pár slov se starými známými.
"Vy jste prej v tom Brně samá párty!"
Zamyslela jsem se, ale nenapadalo mě, jak to vyvrátit.
"Vlastně jo. Stává se tam ze mě alkoholik."
Už jsem nedodala, že se mnou Brno dělá i horší věci. Kromě toho, že netrefím do Dušní a dojímá mě, když nový Word rozpozná citační styl APA, jsem se například nedávno přistihla, jak docela vážně rozjímám, co je špatně na tvaru "chcou".

Poslední dny se smrskly do vaření těstovin, googlení muziky a hraní propracované variace na piškvorky, kterou vyvíjí pan K. a která obnáší dvacetistěnnou kostku, invazi mimozemšťanů a nevypočitatelnou černou díru. Taky chodím na Facebook čekat na Godota. Občas tam potkám Fausta nebo Eragona, ale nikde ani památky po Pozzovi.

Potom je tu kapela. Pokud se dřív neuchlastáme nebo nepopereme nad čtverečkovaným papírem, budeme hrát Zbabělčí hymnu. Moje ego spokojeně vrní, mentální masochista pouští text na replay. Připadám si sounáležitě.

Staří známí zatím počítají integrály a píšou eseje...


Posunu si čepici
nízko do čela
Vítr nese ulicí
tělo bez těla
Matilda se pomstila
To se nedělá
A já jsem to tušila
Já to věděla

Držkopády

26. listopadu 2013 v 12:36 | may fowl
Tak už jsem zase na důvěrně známé půdě. Dlouho jsem neměla proč otloukat hlavou zdi, že ano. Ale jsem zpátky. Zdravé a nadějné mezilidské vztahy koneckonců nejsou nic pro mě. Nejsem zamilovaná a odteď to na této frontě nemám v plánu. Ten člověk nedává smysl a neví, co chce. Myslela jsem si, že od toho jsou na světě ženské.

Ale tak stane se. Nepropadám panice, protože jsem od cizího člověka dostala větev a od pana K. kabát a když bylo nejhůř, vrátilo se mi pozvání na čokoládu z automatu. Stále ještě se zuby nehty držím ve zdravých vrstvách. Neznám nic moc lepšího na záchvaty neschopnosti, než se začíst do existencialistického vyznání, a vůbec, už jsem se zmiňovala, že náš basák má rád Radiohead a hezky se směje?

Nevím, jestli se mám radovat, že jsem mezi spolužáky našla skupinu lidí, s nimiž se můžu bezpečně opít, nebo jestli mám vzít nohy na ramena. Pokud v téhle sestavě máme strávit příštích několik let, naše sdílené úchylky budou rezonovat a navzájem se umocňovat - a konec nechci vidět. Vždyť už teď jsme mrtví, protože Sherlock oholil Harolda.

M. nevidí ve hvězdách souhvězdí a na dně dlaně má ode mne malou jizvu. M jako Marvin. Nebo jako hranolky. Nebo jako Anna Karenina.

Když už jsme u toho, taky mám chuť poslat Klukovi z věže v obálce dřevěné míchátko do kafe. Ale mám vítr z Karmové policie, nebo, jak to diagnostikoval Dick, jsem příliš hluboko zabředlá v Kantově kategorickém imperativu. Poslat někomu kus dřeva není o moc lepší, než dopisovat cizí básně a vydávat se přitom za rohlík.

Zdálo se mi, že se Bicmaník ženil. Taky se mi zdálo, že je Evelínka HIV-pozitivní, což si vysvětluji tím, že když jsem ji naposledy viděla, měla fialové oči.

Dnes se mi zdálo, že jsem kousla Kubu.

It's sometimes just like sleeping
Curling up inside my private tortures

Řekněte mi

19. listopadu 2013 v 1:05 | may fowl
Zeigarnikové efekt: Lépe si pamatujeme neukončené úkoly, než ty, které jsme již vyřešili.

Musím napsat dopis. Pustit si do sluchátek ticho a vyškrábat z jizev krev. A pak si tu končetinu uříznu. Nevidím jiné řešení. Bojím se vyhodit obal od žvýkačky.

Kameny jsem možná poztrácela, ale v duchu si je s sebou nosím pořád. Jednou za čas je převracím v kapse a zarývám si je do dlaně. Vyčerpává mě to. Existuje něco mezi odmrštit a křečovitě držet?

Skrz tenkou látku košile sálá lidské teplo. Jakkoli mi v noci ze středy na čtvrtek bylo zle ("Jsem naivní hovado," brečela jsem si do kapesníku - tiše, aby mě neslyšela postava na zemi, což už vůbec nevím, jak bych vysvětlovala), teď se zdržuji ve zdravých vrstvách. Projíždím pod katedrálou a koukám se na hradby. Už je nedovedu vidět bez nás dvou. Z té výšky to bude pěkný držkopád. Existuje něco mezi cynicky šedou mozkovou kůrou a cukrovou vatou?

Nepoznala jsem Krakonošovu hůl, ani když mi s ní zašermovali pod nosem. Zato jsem si vzpomněla, jak jsme s dědou na závěrečném plese od tanečních tancovali mazurku a on se tvářil plaše a poťouchle zároveň. Usměju se tomu.

Best Of Poslední dobou:

Zajedu vás
Děti se procházejí za tmy
Díkybohu za DJe Stennyho
Pražaččiny kulturní šoky na hodech
Blažené předávkování Tomášem Klusem a příčnou flétnou
Princip půjčování vysavače odhalen
Psaní po rubu not, vleže a za zvuků Radiohead
Náš basák

Balkón a jiné podivnosti

8. listopadu 2013 v 18:25 | may fowl
Na minulý víkend bylo slovo prokrastinace krátké. Dostala jsem se totiž do takové té situace, kdy vyrazíte z bytu o půl čtvrté se sklenicí Nutelly a s mlhavou představou návratu v deset, a skutečně se v deset vrátíte, jenže v trochu jiných deset, než jste zamýšleli. A pak se nemám hihňat jako debil.

Mimochodem, znáte ten vtip o debilovi a houbičce? Tak ten jsem v sobotu večer slyšela asi pětkrát. Taky jsem viděla Sám doma a nezdravě mnoho videí miminek. Mezitím jsem žrala toasty s Nutellou a svěřovala se Kubovi s nejobskurnějším zážitkem svého dosavadního života. (Neřekla jsem mu ale, proč jsem se onehdy otočila zády k propasti. V tom totiž tkví má soukromá pointa onoho zážitku.)

Nepodceňujme přilnavé diskotékové typy. Nemusí to být naprostá chodící klišé s nekalými úmysly. Možná se prostě jen opili a vy se jim vážně líbíte. Možná jenom viděli až moc romantických filmů. Možná tam, odkud pocházejí, by podobné balící hlášky znamenaly sofistikovaný nadstandard.

Pořád jsem čekala nějakou kulišárnu, ale žádná se nekonala. Dosahovali jsme v týdenních rozestupech na metu po metě - objetí, pusa na tvář, pusa na pusu, žádný spěch, až mě ta rozumnost trochu iritovala. Dating protocol teď tedy mám v malíčku. Po sobotě však mám pocit, že jsme několik zásadních met přeskočili. Není asi úplně obvyklé, spát s někým v jedné posteli a v jeho tričku, aniž by předtím v té posteli k něčemu došlo. Takže se teď dětinsky bavím tím, že jsme spolu spali a přitom jsme spolu nespali.

Ten můj život studentský mě staví před řadu dosud nevídaných situací. Tak například jsem netušila, jak vysokých levelů autopobavení lze dosáhnout v cizí sprše s kohoutkem, který si co do vokálního projevu nezadá s Tomskou a jeho vánočními koledami. Zato už tuším, že Kuba dovede být i protivný jako malé harantě, ale dosud mě zlobil jen velmi snesitelnými způsoby. Mentální masochista ve mně vítězoslavně burácí, musím ho krotit.

Moc ale nekrotím svůj sklon podléhat kýči. Jenže představte si tu situaci. Jednu chvíli stojíte na balkóně a nasáváte podzimní mlhu, a o chvíli později si tamtéž hrajete na Titanic. Něco ve mně volá po denní dávce Hurt&Comfort - a já kvůli tomu hlasu pro jednou nemusím číst fanfiction.


Žeru lidi.

Když vedle nich stojím, zavrní mi čidlo v hlavě a začne pořádat festival krátkých filmů. Obrazy mi víří v dutině lebeční jako kouř táboráku a všemu, co vnímám, dávají pachuť neuskutečněných Kdyby. Celá léta se honím za přeludy věcí kolem mě a věcí ve mně a touha po něčem, co mám nadosah, mě žene daleko pryč, ale já nedokážu zvednout ruku--- Už jsem skoro nevěřila, že přijde den, kdy přestanu myslet a vykročím. Najednou, se samozřejmostí, která mě překvapuje, jedním pohybem překonávám propast a opírám si bradu o rameno člověka před sebou. (Na okamžik oba zapomeneme, že jsme v Bille a vážíme zeleninu.) Je to téměř bezděčný tah, snad proto, že jsem ho už tolikrát přehrála na plátně své hyperaktivní představivosti. Sama dost dobře nechápu, proč mezi všemi těmi lidmi právě jeden nesmetl šachovnici ze stolu. Nechápu to, ale už tomu tak bude.


Občas si říkám, že Kuba netuší, co má před sebou. V duchu se mu směju, do čeho to spadnul. Nad sebou jen lomím rukama. Je to vážné, nechala jsem mu na koleji zbytek své Nutelly. Já. Nutelly. Ááá. It's the end of the world as we know it (and I feel fine).


Teď

31. října 2013 v 23:59 | may fowl
jsem v takové náladě, že bych nejradši psala poezii plnou patosu a sentimentu, toho růžového jedu. Už když jsem jela šalinou na kolej, culila jsem se jako kripl. Potom mě ale zlámala nebývalá únava a já se jí vzdala.

Musím si mezi nádechy a výdechy opakovat, jak je to s tím mým věčným pocitem, že je něco špatně. Jsem ve vrstvách, ne jen v jedné rovině. Jsem ve vrstvách a některé vrstvy čekají, až je zajdu navštívit, jako babička v domově důchodců. Kdykoli se u nich mihnu, zaplaví mě. Někdy mi pláčou na rameni a jindy na mě s hysterickým halekáním sypou popel dědečka. Něco doopravdy je špatně

(dva roky pasivního kouření před pokřiveným zrcadlem -
prázdné kapsy černé bundy -
struny omotané kolem kotníků -
záchvatovité cokoli -
šustivá trhlina v hrudníku -
voda na dně plic -
popel v nose -),

ale mezi dírami je spousta sýra. Něco doopravdy je špatně, ale nejsem špatně já - přinejmenším ne celá. Nejsem feministická básnířka z minulého století, která by znepokojivě přesně vystihla všudypřítomné absurdno a potom se zabila. Nejsem klon matky své matky své matky a ještě dál. Nejsem hračka, nejsem přilnavý zoufalec, nejsem sama.

Nejsem na tom tak bledě. Nechápu, koho mohlo napadnout, léčit depresivní pacienty v budově s výhledem na JIPku. Na oddělení 21 je to samý robůtek Marvin. "Bude večer," říkám, protože to stojí za zmínku, a odpovědí mi jsou melancholické pohledy z okna. Zavírejte potichu, napomínají mě dveře. Nejsem na tom tak bledě, opakuji si, když prchám z nemocnice, kde je pod zámkem i toaletní papír.

Týden co týden se rozdrobím na písmena a znovu poskládám. Přepisuji realitu a tvářím se sama před sebou, že to dělám pro umění. Uprostřed načatých výlevů bývám o něco zranitelnější a nesnesitelnější, ale stojí mi to za to. Stojí mi to za tu pointu.

Ještě dnes ráno jsem byla na pragmaticky naklepaném obláčku chomáčku vysoko daleko nahoře a rostl mi plnovous, abych měla z čeho tahat moudra. Jela jsem směr Líheň a pak zpátky k sobě. Kdybyste se někdo chtěli stavit na houbičky, prostě za velkou kaluží zatočte doprava a jste tu. Já tu teď nějakou tu chvíli pobudu.

Teď

je půlnoc. Na několika vrstvách se tetelím. Dilema, jestli si radši pustit Reflektor nebo Amok, patří k těm příjemnějším. Podobně je to s dilematem, co nakoupit k Nutelle (jahody, nebo banán?). Je víkend, kdybyste to náhodou nevěděli, a já tak krásně nestíhám, že si musím jít pustit film.

Nebudu se na něj dívat sama.

Až jednou budu mít toho všeho plné zuby, schovám se za slova. Pro teď mi postačí peřina.
 
 

Reklama