Moc myslím

Víš

20. listopadu 2015 v 19:51 | may fowl
Víš
Já mám pocity, spoustu pocitů
Svíjej se mi v útrobách jak klubko hadů
Plynou a padaj a padaj na mě
Až se jima zalykám
Víš
Je to jak mít puštěný dvě televize zároveň a nikdy žádnou nevypnout
Jen střídavě zesilovat a zeslabovat hlasy v jedný nebo druhý
A místy se tím hlukem nechat zaplavit
Víš
V jedný televizi běží normální věci
Reklamy na vytíženost a úspěch
Uklidňující To-nějak-dopadne stavy
Realita a trojrozměrnej svět lidí
Dívám se v ní na to, jak si s tebou povídám
V druhý televizi dávaj samý sračky
Moje sračky
Hučí to jak sbíječka a leze hlavou jak rozžhavenej drát
Neustálé Lehni si na zem lehni si schul se do klubíčka obejmi ho polib ho spadni breč lehni si na zem sněz čokoládu sněz čokoládu lehni si na zem vědí že jsi mrtvá?
Víš
Jsem trochu ztracená
Jídlo nepomáhá
Alkoholy nepomáhaj
Porno s chobotnicema nepomáhá
Řeči nepomáhaj
Psychoterapeut nepomáhá
Muzika nepomáhá
Psát...
Pomůžeš mi?

Snad né

18. září 2015 v 22:35 | may fowl
Zvracet je snadné. Stačí se poddat tomu záškubu ve vašich útrobách, svézt se na všechny čtyři a nechat reflexy, ať se postarají o zbytek.

Zvracet je snadné, a tak zvracím slova. Stala se z toho jakási verbální bulimie. Snad si tím jen kompenzuji svůj věčný hlad. Nikdo mi u toho nedrží vlasy, ale občas někdo přijde, podívá se na mě a řekne něco jako "Hm, to má z toho, že moc pila" nebo "Aha, já teda zvracela naposledy v šesté třídě". A já jsem jaksi zvráceně ráda, že se někdo dívá, a nemůžu přestat.

Na téhle adrese zvracím už přes pět let. Blog se mnou prožil lecjaký stav hlavy, včetně existenciálních krizí různé síly, sexuální dezorientace a opakovaných záchvatů citové nekrofilie. V podstatě se jedná celou dobu o nočníček, byť jsem přešla od dopisové formy k pokusům o umělečtější žblepty. Je to určitá forma terapie, snad trochu póza, snad věc zvyku. Je to snadné.

Jenže někdy jsou slova málo. Někdy všechno, co máte, je neurčitý, zahlcující pocit, který svázán syntaxí mění význam a stává se něčím, čím není.

Schovávám ho za zdí. Před sebou i před druhými. A netuším, jak - a jestli vůbec kdy - přijde rok 1989.

Příšery

7. července 2015 v 14:12 | may fowl
Lidé usedají nad třetím pátečním pivem, právě se vrátili ze záchodků, na kterých se ze dveří odlupuje počmáraný plakát loňského festivalu. Já usedám nad zářící obrazovkou, nadechuji se a píšu.

Oprava: Ulehám.

Oprava: Probouzím se v sobotu ráno s pocitem nakládaného hermelínu. Poslední dny se kolem mě valily jako průtrž mračen a průtrže mračen se kolem mě valily jako vzdálené bušení o stropní okno. Obklopovala jsem se lidmi, aby mě udrželi příčetnou, až jsem příčetnost skoro ztratila, když se mi jimi podařilo předávkovat.

Pohybuji se ve svých malých kruzích. Pocity vlastní kompetence se střídají s nutkáním lehat si na zem. Jsem v pořádku, říkám si v úterý ráno, když nastupuji do tramvaje s telefonem u ucha a nepřirozeně přátelským hlasem ubezpečuji klienta, že se mu během odpoledne ozvu s jiným návrhem termínu. Nejsem v pořádku, říkám si v pondělí večer, když ležím na posteli jako přehřátý lachtan, neschopná pohybu, a snažím se ještě chvíli dusit úzkostnou nespokojenost, která ve mně kypí.
Možná bych se jen měla pořádně vyspat.

A pak ještě jednou.

Usedám nad zářící obrazovku, nadechuji se a píšu. Je úterý odpoledne, kancelář je plná teplého stojatého vzduchu a sladké žvýkačkové vůně. V jednosměrném zrcadle vidím odraz svých květovaných šatů. Za chvíli se slunce posune právě do onoho úhlu, který je v tomhle skleníku téměř smrtelný.

Začal poslední týden brigády v mém oboru, která mi nějakým zázrakem spadla do klína. Snad kvůli té práci mě přepadla nebezpečná myšlenka: Možná na mých hrabemistavech není nic špatného. Ovšem mít je a zároveň pracovat s lidmi je a vždycky byl poměrně blbý nápad. Dříve nebo později musím klopýtnout a rozsypat se po podlaze, jen vždycky samu sebe překvapím tím, že bod zlomu stále nepřichází.

Potřebuji se stavět do pozice silného a podporujícího, abych se obrnila před vlastní slabostí?

Možná to krátkodobě funguje, a dokonce to funguje skvěle. Už ale vím, že v normálních mezilidských vztazích je to zcela neudržitelné schéma. Ve snaze ochránit druhého před netvory ve své hlavě se až příliš snadno sama stanu netvorem.

Vlastně jsem chtěla psát o docela jiných věcech. O mravencích, černém deštníku, čokoládových muffinech a o dárku, který jsem dostala. O nehumánních metodách oblbování děvčat. O zdvořilém zájmu a o bouřce. Jenže v tuhle chvíli jsem víc potřebovala mluvit o příšerách, protože mě nenápadně prohlodaly skrz naskrz.

Držím se svých malých šílenství zuby nehty. Věřím, že se spolu navzájem potřebujeme. Že bez nich bych to nebyla já. A bez nich bych byla ztracená, ztracená, ztracená.

Nebo bych přinejmenším nepociťovala to zvrácené nutkání obnažovat rány před lidmi, které nudilo úterý tak moc, až je zaujala i květákovitá ikonka na titulce.

To, co dělám, versus to, co jsem. Psycholog versus psychicky labilní umělec.

Chtěla bych, aby to nemuselo být buď, anebo.

Natřikrát rozepsaný a neuložený článek (asi bych vážně měla psát ve Wordu)

26. prosince 2012 v 13:30 | 24. prosinec
V mém pokoji ještě včera sněžil prach a venku se sypaly malinkaté kuličky proti molům. Ale už tu mám uklizeno a nebe na protivný hmyz radši nasadilo kyselý postřik. Nic nefunguje. Asi mi chcípla kytka a můj počítač burácí jako startující letadlo. Z textu, který se znak po znaku vynořuje v políčku "Write a reply", se na mě tlemí přemíra smajlíků. Až si říkám - kde to jsme? V šesté pubertě? Májo? He?

Povím vám, co se děje. Je to docela zamotané a všichni kolem jsou sami zamotaní, takže po nich nemůžu chtít, aby mi podrželi nit. Zkoušeli jste někdy v týmu šesti lidí vázat z dlouhého lana na stromě mašličku, aniž by kdokoli na tom laně směl přehmátnout? Jde to, ale sám a v malém to člověk zvládne vždycky líp. Když ví, jak na to.

Moje opuchlé tělo se už zase hrbí u počítače. Zpropadený limbický systém. Aspoň myslím, že za to může on, obvinil ho koneckonců sám Charlie McDonnell. Ten sice nemá titul z neuropsychologie, ale zato disponuje překrásným britským přízvukem a pihou.

Je to tak. Stal se ze mě plánování neschopný požitkář. Právě takový hedonista, jakými jsme se Sue opovrhovaly ve čtrnácti - v dobách, kdy jsme si začaly s filosofií. Navenek funguju. Snažím se nehysterčit a nikoho si moc nepouštět k tělu. Když už, tak nechrlím na potkání svoje niterné strachy a infantilní nářky, a nechávám je vybublat jen v okamžicích, kdy se dostanu až na dno (sklenice). Vlastně se mám docela dobře.

Ale kdyby se někdo podíval s lupou a odvahou k analýze a dedukci, všiml by si pár neblahých znamení. Zaprvé, čím dál víc kynu. Zadruhé, chodím čím dál později. Zatřetí, čím dál víc hodin denně zabíjím bytím online.

Vsadím se, že spousta čtenářů bude tenhle začarovaný kruh dobře znát. Koneckonců, dnes je na tom většina lidí podobně. Do noci vysedáváme u počítače, potom nemůžeme usnout pro všechny ty výčitky svědomí z nestihnutých úkolů, ráno nedokážeme vstát a zaspíme, spánkový deficit vyrovnáváme jídlem, kafem, nebo třeba nikotinem, probíjíme se denními povinnostmi jako buldozéry, cestujeme každý se svou hudbou v uších a večer odpadneme zpátky do prosedělého důlku v židli... Takže by kdejaký pozorovatel mohl mávnout rukou nad mými planými výlevy se slovy "To já taky."

Jenže o to vlastně vůbec nejde. To jsou jen symptomy. Záleží spíš na jejich rozsahu a na tom, co stojí za nimi.

Mám pocit, že jsem totálně ztratila kontrolu. Připadám si neschopná ovlivnit svoje okolí - ale hlavně, neschopná ovlivnit sebe samu. Jako by to byl někdo jiný, kdo jedná, a ta skutečná já jen bezmocně přihlížím. Svoboda mě děsí. Jednou za čas si dokážu namluvit, že je mi vlastně fajn, že si ten filmeček před sebou užívám. Nebo přijde nějaký motivující podnět zvenčí a já si pár dní žiju v iluzi, že jsem přišla na dobrou cestu ven.

Chlácholím se přesvědčením, že všechno nakonec dobře dopadne. Ale ono je celkem jedno, jak dopadne všechno, spíš bych se měla podívat na to, jak dopadám já. A když už se dívám, jsem znechucená. Pořád dokážu vidět svoje kladné stránky, dokážu si odpustit svoje chyby (slovy M. de Montaigne: "Všechny mé činy se shodují s tím, čím jsem a jaký jsem; neexistuje nic, co bych mohl dělat lépe. Kdybych žil ještě jednou, potom tak, jak jsem žil."), ale stejně mám pocit obrovského nevyužitého potenciálu; pocit, že mě to moje podvolení se proudu událostí mě za chvíli musí zavést ke dnu, protože nedělám nic proto, abych udržela hlavu nad hladinou. Jenom sebou nechávám smýkat, občas si zanadávám, ale paralyzovaná strachy a pocitem, že to stejně nemá cenu, se neodvážím udělat ani tempo.

Takhle to zní hrozně tragicky, ale prostě mi připadá, že se rozpadám, a že se sama nedoážu zase poskládat.

Mayin syndrom - uvař si sám

Potřebujeme:
Lenost
Minulost relativně poslušného dítěte konzervativních rodičů
Maskovanou mrzoutskost
Přecitlivělost
Velké ambice (min. 14 ks)
Polévkovou lžící upjatosti
Domnělou neschopnost nastavit si vlastní limity a dodržovat je
Čokoládu (HODNĚ čokolády)
Připojení k internetu
Perfekcionismus
Sklony k odkládání
Gumové kachničky
Fialové brýle

Postup:
Smíchejte výše uvedené vlastnosti v jedné lidské skořápce a nechte zapustit kořeny. Vhoďte do mixéru, zapněte. Vypněte. Dejte vzniklý sajrajt podusit na pánev, přihoďte kachnu a časem i fialové brýle. Vyždímejte veškerou šťávu do písmenek. Postavte stranou od lidí, obalte v čokoládě a nechte nakynout. Podávejte s kyselým úsměvem.

...

To by asi stačilo. Jsou teď přeci Vánoce - svátky obžerství a rodinných slezin, a já se bojím, že se v novém roce nedostanu na vysokou a nic nebudu stíhat a dostanu ještě jedny antibiotika, jako se mi dnes zdálo, ale výše v tomto článku jsem se asi z největších shitů vypsala. Ne, není to deprese. Je to pocit špatně skrývané ztráty kontroly. Pokud jste někdo měli odvahu a nervy dočíst to až sem, smekám černou čapku s bambulí tak hluboko, jak mi to zkrácené svaly na zadní straně nohou dovolí.

Neznáte někdo recept na znovunabytí nikdy neexistující sebekontroly?

Diagnóza: Absurdní drama

17. listopadu 2012 v 23:52 | Jakákoliv podobnost s realitou je čistě nevhodná.
Sedím na balónu, na nohách mám boty na vysokém podpatku (to abych zjistila, jestli si zvyknu) a brouzdám internetovými seznamkami. Stručně řečeno, jsem na cestě za lepšími zítřky.

Přitom si ale zrovna dneska nemůžu pomoct a v myšlenkách si pořád dokolečka přehrávám včerejší tracky tak dlouho, až jsem z toho sentimentu znechucená. Nostalgicky se přehrabuji v pominulém a nejsem schopná o tom s nikým mluvit, protože se za sebe trošku stydím. Milý nočníčku Internete, pojď ke mně a nastav ouško!

Pětkrát

22. října 2012 v 23:10 | may nečtěteto
... (tak ráda bych dodala "a dost!", jenže to nedokážu. Chjo. Fňuck.)

Když tě honí Mlsná, zalep ji nikotinovou náplastí

16. října 2012 v 22:06 | feťačka may
Always do sober what you said you'd do drunk. That will teach you to keep your mouth shut.
---Ernest Hemingway



Občas je to fajn, nemyslet a prostě vnímat přítomnost; byť zpomaleně a čím dál tím zpomaleněji. Udělat to, čeho se nejvíc bojím - ztratit nad sebou kontrolu. A pak se ze všeho vyspat a tvářit se, jako že se nic nedělo.

S opilostí je to jako se sny. Děláte věci a vůbec si neuvědomujete souvislosti. Když se pak ráno probudíte, nepatřičnost některých těch věcí vás praští zevnitř do lebky a vy jim tu ránu musíte vrátit tak, že tlučete hlavou o zdi, stoly a kolemjdoucí. Jiné věci vám zase vůbec nepřijdou tak hrozné - dokud je ovšem nezakódujete do slov a nevyjádříte nahlas.

Jsem jedna z těch, kteří bývají po ránu či po noci smýkáni touhou mluvit o tom, co se jim zdálo či stalo. Přímo se vyžívám ve vyprávění svých divných snů a poslední silvestr jsem vydržela propírat několik měsíců. Ale lidi kolem nechtějí nic propírat. Nanejvýš si jednou poskládají v hlavě vzpomínky a pak to nechají plavat. Dobře dělají.

Pfff, alkohol. Já ujíždím na lehčích drogách a vystačím si s psaním po jejich obalech. Věřte mi, když přijdete na to, v jakém poměru je umíchat, do rauše se dostanete stejně. A do prdele taky.

Sedmkrát šest hodin spánku (a to mezi nimi). Jídelníček sestávající téměř výhradně ze sladkého a kakaového. Studené kafe, které mi už nechutná ani nezabírá, ale bez něhož nefunguju už vůbec. Pravidelné kontrolování stránek, na kterých se nikdy nic neděje. Sebelítostivý, popřípadě nasraný výraz. Čím dál hlasitější hudba do bolavých uší. Chronické chození pozdě. Zvrácené narážky. Nebezpečné asociace. Blábolení bez hlavy a paty. Blábolení bez paty a hlavy. Hláška "Jo to je tohle!", i když vůbec netuším, o čem je řeč. Oči druhých. Oči, ve kterých je tak snadné se utopit. Oči, které chci vydloubnout, abych je mohla pořád nosit u sebe.

Nemotá se mi hlava, ale oči. (Ty moje.) Všechno je to jako jeden z mých divných snů - už jen proto, že si nic nepamatuju, pokud si nevyliju mozek do nočníku vedle postele. Ale nemám si nač stěžovat. Všichni kolem jsou na tom očividně hůř, než já.
Tak se na mě nezlobte, když se občas chovám jako hysterická bitcha.

Waking up dead inside of my head
Will never never do, ther is no med
No medicine to take


Je člověk slaboch, když nedokáže ublížit? Když se nedokáže zachovat jako sobecký hajzlík?

O múzách, abstinenci a kurňa blbých věcech

17. září 2012 v 20:13 | věčné dítě may
Já věřím na víly! A jo! A jo!

Hlavně na tu zelenou. Ale s tou teď moc legrace nezažiju, když máme prohibici.

Vlastně, i kdybychom prohibici neměli, stejně teď abstinuju, protože chci zjistit, jestli bych se mohla stát zenovou buddhistkou. Pokud všechno půjde hladce, za rok a měsíc budu nejen zenová buddhistka, ale i aspirující psychofil (rozuměj: psycholog+filosof), volnočasová joggerka a spavý psavec. Tam na severu za kanálem - žumpou - odpadní stokou - moříčkem britsko-francouzského sváru, říkejte si tomu, jak chcete, je totiž dost zima a já asi dříve nebo později zhynu na A) nervové zhroucení, B) sezónní depresi, C) nekvalitní stravu. Jen doufám, že tam najdu někoho, kdo mě zahřeje, a že vědecké prostředí zcela nezahubí mou múzu.

Když už je řeč o múzách…

Lose your dreams and you will lose your mind.

2. září 2012 v 23:18 | may fowl
Moje dny jsou sečteny. Tadadadá.
Stojím na kopci a skrz sluncem politou mlhu vidím v dáli město. Podívám se na zem a zjišťuji, že jsem bosa. Zvedám oči a zvedám se celá, vznáším se, na zádech mám křídla jako víla Zvonilka a mlhu pode mnou prořezávají trny růžových keřů.
Procitla jsem s křečovitým záchvatem smíchu. A pak už to nešlo. Jestli tohle měl být můj minulý život, pak není divu, že jsem v tom současném věčně tak mimo.
Nemůžu si nevzpomenout na onen pokus o hypnózu, když se večer, o šest let později, zavrtím na posteli a zarvu sluchátka do bolavých uší, abych slyšela superhluboký a sofistikovaně britský hlas brýlatého a plešatého pana Paula McKenny. Už to s ním zkouším po nespočetněkráté, jeho "speciální technika programování mysli" vždycky zabere na pár dní a já se pak vrátím k rutinnímu žraní.
Jídlo. Všemocné jídlo. Prostředek k uklidnění, otupění mysli, odvedení pozornosti, zabavení, zapomnění, dočasnému zvednutí nálady a jejímu následnému shození na samé dno, od kterého se potřebuji odrazit, abych zase začala normálně fungovat... Už bych si mohla všimnout, že žádné dno ani dnu nemám (narozdíl od některých mých vrstevnic). Jídlo není dost depresivní na to, aby mě přimělo dát se dokupy a změnit od základů svůj život.
Zato mám svoji horní hranici a té jsem právě dosáhla. Myslím, že se opět úspěšně blížím hmotností k fotřínkovi. Juchej. Taková závratná čísla mi naše váha neukazovala ani tenkrát o Vánocích, když jsem se vrátila z Německa.
Ale vlastně jsem vůbec nechtěla fňukat na téma hmotnost. Chtěla jsem se odrazit do mlhy.

Vrátila jsem se z prázdnin nejen s několika kily navíc a spoustou nedocenitelných zkušeností, ale taky - a především - s myšlenkou. Je to myšlenka docela prostá:
Hlásím se na Oxford na psychologii a filosofii. A udělám všecko pro to, abych se tam dostala.
To znamená docela zásadní přehodnocení priorit a žebříčků a hodnot a morálky a všeho. Pardon, moje morálka z toho vyjde nedotčená, protože žádnou nemám. Ještě jednou pardon, co je to vlastně morálka?
A všechny ty protivné hlasy v mé hlavě, co mi pořád tvrdí, že na to nemám, že to nedokážu, že jsem přehnaně ambiciózní a naivní a moc líná a málo inteligentní a anglicky němá a neumím psát eseje a blá blá blá etc., všechny ty věčné kritiky, které mi nedovolí o Oxfordu mluvit jinak než s jistou dávkou pokorného sebemrskačství, teď pěkně zametu do kbelíčku a vynesu na smetí. Kecají blbosti a o ty přeci vůbec nejde.
Mám cíl. Mám sen. Mám plán. A už jen to, že o něj usiluji, mě naplňuje. Naplňuje bůhvíčím, snad nějakým svinstvem, ale to svinstvo chutná setsakramentsky dobře, tralala!
Dobrovolně se vrhám do stresu a počítám s tím, že tenhle rok bude jeden velký thriller. A tak bych si měla trošku uklidit v - ach! - mém životě, živůtku - kruciš, to zní A) dekoltově, B) kroupovsky, ale co už.

Různí lidé mají různé rituály, kterými si dodávají pocit bezpečí. Mě ponejvíce žerou přejídání, perfekcionismus a bytí online. Na tuhle slavnou trojku teď nebude čas, teď nebude čas na nic, moje dny jsou sečteny, ergo jsem se rozhodla omezit některé své koníčky, aby mi z toho všeho nehráblo (nebudu radši ani vypočítávat, co všechno ještě zamýšlím narvat do svého rozvrhu).
Je na čase utnout blogaření. Ráda si vylévám mozek neviděnému publiku, poznala jsem tu pár děsně zajímavých lidí, psaní je návykové a funguje jako skvělá terapie... ale taky je nebezpečně veřejné, hlavně v elektronické formě, a co víc - stalo se součástí mého uklidňujícího rituálu. Denně několik hodin prosedím za počítačem s desíti otevřenými záložkami, ničím si schopnost soustředění a oči a záda a citlivá klavírová zápěstí a neustále přiblbe kontroluji, jestli se něco nestalo na mailu, na fejsbuku, na blogu nebo na bakalářích.
Přitom jsem vydržela měsíc v Oxfordu bez notebooku, v rodině jsem si netroufla poprosit o přístup k tomu jejich a na školních počítačích díkybohu bývalo rušno... Nedostavily se absťáky. Zato jsem najednou měla spousty času na čtení a na psaní.
Asi to zní jako zbytečně radikální řešení, ale jak už bylo na tomto blogu jedou řečeno, alkoholik se nikdy nemůže naučit pít s mírou. Jdu si dát na pár měsíců voraz.
So long and thanks for all the dishes.

Manuál k nejběžnějším mozkožroutům

18. července 2012 v 18:51 | deratizérka may
"Jaký je je nejodolnější parazit? Bakterie? Virus? Střevní červ? Je jím myšlenka. Odolná... Vysoce nakažlivá. Jakmile myšlenka pevně zapustí kořeny v mozku, je téměř nemožné ji vymýtit." (Cobb, Počátek)

Sedm báječných, příjemných a děsně optimistických témat, která mi večer nedají spát

 
 

Reklama