Moc myslím

Víš

20. listopadu 2015 v 19:51 | may fowl
Víš
Já mám pocity, spoustu pocitů
Svíjej se mi v útrobách jak klubko hadů
Plynou a padaj a padaj na mě
Až se jima zalykám
Víš
Je to jak mít puštěný dvě televize zároveň a nikdy žádnou nevypnout
Jen střídavě zesilovat a zeslabovat hlasy v jedný nebo druhý
A místy se tím hlukem nechat zaplavit
Víš
V jedný televizi běží normální věci
Reklamy na vytíženost a úspěch
Uklidňující To-nějak-dopadne stavy
Realita a trojrozměrnej svět lidí
Dívám se v ní na to, jak si s tebou povídám
V druhý televizi dávaj samý sračky
Moje sračky
Hučí to jak sbíječka a leze hlavou jak rozžhavenej drát
Neustálé Lehni si na zem lehni si schul se do klubíčka obejmi ho polib ho spadni breč lehni si na zem sněz čokoládu sněz čokoládu lehni si na zem vědí že jsi mrtvá?
Víš
Jsem trochu ztracená
Jídlo nepomáhá
Alkoholy nepomáhaj
Porno s chobotnicema nepomáhá
Řeči nepomáhaj
Psychoterapeut nepomáhá
Muzika nepomáhá
Psát...
Pomůžeš mi?

Snad né

18. září 2015 v 22:35 | may fowl
Zvracet je snadné. Stačí se poddat tomu záškubu ve vašich útrobách, svézt se na všechny čtyři a nechat reflexy, ať se postarají o zbytek.

Zvracet je snadné, a tak zvracím slova. Stala se z toho jakási verbální bulimie. Snad si tím jen kompenzuji svůj věčný hlad. Nikdo mi u toho nedrží vlasy, ale občas někdo přijde, podívá se na mě a řekne něco jako "Hm, to má z toho, že moc pila" nebo "Aha, já teda zvracela naposledy v šesté třídě". A já jsem jaksi zvráceně ráda, že se někdo dívá, a nemůžu přestat.

Na téhle adrese zvracím už přes pět let. Blog se mnou prožil lecjaký stav hlavy, včetně existenciálních krizí různé síly, sexuální dezorientace a opakovaných záchvatů citové nekrofilie. V podstatě se jedná celou dobu o nočníček, byť jsem přešla od dopisové formy k pokusům o umělečtější žblepty. Je to určitá forma terapie, snad trochu póza, snad věc zvyku. Je to snadné.

Jenže někdy jsou slova málo. Někdy všechno, co máte, je neurčitý, zahlcující pocit, který svázán syntaxí mění význam a stává se něčím, čím není.

Schovávám ho za zdí. Před sebou i před druhými. A netuším, jak - a jestli vůbec kdy - přijde rok 1989.

Příšery

7. července 2015 v 14:12 | may fowl
Lidé usedají nad třetím pátečním pivem, právě se vrátili ze záchodků, na kterých se ze dveří odlupuje počmáraný plakát loňského festivalu. Já usedám nad zářící obrazovkou, nadechuji se a píšu.

Oprava: Ulehám.

Oprava: Probouzím se v sobotu ráno s pocitem nakládaného hermelínu. Poslední dny se kolem mě valily jako průtrž mračen a průtrže mračen se kolem mě valily jako vzdálené bušení o stropní okno. Obklopovala jsem se lidmi, aby mě udrželi příčetnou, až jsem příčetnost skoro ztratila, když se mi jimi podařilo předávkovat.

Pohybuji se ve svých malých kruzích. Pocity vlastní kompetence se střídají s nutkáním lehat si na zem. Jsem v pořádku, říkám si v úterý ráno, když nastupuji do tramvaje s telefonem u ucha a nepřirozeně přátelským hlasem ubezpečuji klienta, že se mu během odpoledne ozvu s jiným návrhem termínu. Nejsem v pořádku, říkám si v pondělí večer, když ležím na posteli jako přehřátý lachtan, neschopná pohybu, a snažím se ještě chvíli dusit úzkostnou nespokojenost, která ve mně kypí.
Možná bych se jen měla pořádně vyspat.

A pak ještě jednou.

Usedám nad zářící obrazovku, nadechuji se a píšu. Je úterý odpoledne, kancelář je plná teplého stojatého vzduchu a sladké žvýkačkové vůně. V jednosměrném zrcadle vidím odraz svých květovaných šatů. Za chvíli se slunce posune právě do onoho úhlu, který je v tomhle skleníku téměř smrtelný.

Začal poslední týden brigády v mém oboru, která mi nějakým zázrakem spadla do klína. Snad kvůli té práci mě přepadla nebezpečná myšlenka: Možná na mých hrabemistavech není nic špatného. Ovšem mít je a zároveň pracovat s lidmi je a vždycky byl poměrně blbý nápad. Dříve nebo později musím klopýtnout a rozsypat se po podlaze, jen vždycky samu sebe překvapím tím, že bod zlomu stále nepřichází.

Potřebuji se stavět do pozice silného a podporujícího, abych se obrnila před vlastní slabostí?

Možná to krátkodobě funguje, a dokonce to funguje skvěle. Už ale vím, že v normálních mezilidských vztazích je to zcela neudržitelné schéma. Ve snaze ochránit druhého před netvory ve své hlavě se až příliš snadno sama stanu netvorem.

Vlastně jsem chtěla psát o docela jiných věcech. O mravencích, černém deštníku, čokoládových muffinech a o dárku, který jsem dostala. O nehumánních metodách oblbování děvčat. O zdvořilém zájmu a o bouřce. Jenže v tuhle chvíli jsem víc potřebovala mluvit o příšerách, protože mě nenápadně prohlodaly skrz naskrz.

Držím se svých malých šílenství zuby nehty. Věřím, že se spolu navzájem potřebujeme. Že bez nich bych to nebyla já. A bez nich bych byla ztracená, ztracená, ztracená.

Nebo bych přinejmenším nepociťovala to zvrácené nutkání obnažovat rány před lidmi, které nudilo úterý tak moc, až je zaujala i květákovitá ikonka na titulce.

To, co dělám, versus to, co jsem. Psycholog versus psychicky labilní umělec.

Chtěla bych, aby to nemuselo být buď, anebo.

Natřikrát rozepsaný a neuložený článek (asi bych vážně měla psát ve Wordu)

26. prosince 2012 v 13:30 | 24. prosinec
V mém pokoji ještě včera sněžil prach a venku se sypaly malinkaté kuličky proti molům. Ale už tu mám uklizeno a nebe na protivný hmyz radši nasadilo kyselý postřik. Nic nefunguje. Asi mi chcípla kytka a můj počítač burácí jako startující letadlo. Z textu, který se znak po znaku vynořuje v políčku "Write a reply", se na mě tlemí přemíra smajlíků. Až si říkám - kde to jsme? V šesté pubertě? Májo? He?

Povím vám, co se děje. Je to docela zamotané a všichni kolem jsou sami zamotaní, takže po nich nemůžu chtít, aby mi podrželi nit. Zkoušeli jste někdy v týmu šesti lidí vázat z dlouhého lana na stromě mašličku, aniž by kdokoli na tom laně směl přehmátnout? Jde to, ale sám a v malém to člověk zvládne vždycky líp. Když ví, jak na to.

Moje opuchlé tělo se už zase hrbí u počítače. Zpropadený limbický systém. Aspoň myslím, že za to může on, obvinil ho koneckonců sám Charlie McDonnell. Ten sice nemá titul z neuropsychologie, ale zato disponuje překrásným britským přízvukem a pihou.

Je to tak. Stal se ze mě plánování neschopný požitkář. Právě takový hedonista, jakými jsme se Sue opovrhovaly ve čtrnácti - v dobách, kdy jsme si začaly s filosofií. Navenek funguju. Snažím se nehysterčit a nikoho si moc nepouštět k tělu. Když už, tak nechrlím na potkání svoje niterné strachy a infantilní nářky, a nechávám je vybublat jen v okamžicích, kdy se dostanu až na dno (sklenice). Vlastně se mám docela dobře.

Ale kdyby se někdo podíval s lupou a odvahou k analýze a dedukci, všiml by si pár neblahých znamení. Zaprvé, čím dál víc kynu. Zadruhé, chodím čím dál později. Zatřetí, čím dál víc hodin denně zabíjím bytím online.

Vsadím se, že spousta čtenářů bude tenhle začarovaný kruh dobře znát. Koneckonců, dnes je na tom většina lidí podobně. Do noci vysedáváme u počítače, potom nemůžeme usnout pro všechny ty výčitky svědomí z nestihnutých úkolů, ráno nedokážeme vstát a zaspíme, spánkový deficit vyrovnáváme jídlem, kafem, nebo třeba nikotinem, probíjíme se denními povinnostmi jako buldozéry, cestujeme každý se svou hudbou v uších a večer odpadneme zpátky do prosedělého důlku v židli... Takže by kdejaký pozorovatel mohl mávnout rukou nad mými planými výlevy se slovy "To já taky."

Jenže o to vlastně vůbec nejde. To jsou jen symptomy. Záleží spíš na jejich rozsahu a na tom, co stojí za nimi.

Mám pocit, že jsem totálně ztratila kontrolu. Připadám si neschopná ovlivnit svoje okolí - ale hlavně, neschopná ovlivnit sebe samu. Jako by to byl někdo jiný, kdo jedná, a ta skutečná já jen bezmocně přihlížím. Svoboda mě děsí. Jednou za čas si dokážu namluvit, že je mi vlastně fajn, že si ten filmeček před sebou užívám. Nebo přijde nějaký motivující podnět zvenčí a já si pár dní žiju v iluzi, že jsem přišla na dobrou cestu ven.

Chlácholím se přesvědčením, že všechno nakonec dobře dopadne. Ale ono je celkem jedno, jak dopadne všechno, spíš bych se měla podívat na to, jak dopadám já. A když už se dívám, jsem znechucená. Pořád dokážu vidět svoje kladné stránky, dokážu si odpustit svoje chyby (slovy M. de Montaigne: "Všechny mé činy se shodují s tím, čím jsem a jaký jsem; neexistuje nic, co bych mohl dělat lépe. Kdybych žil ještě jednou, potom tak, jak jsem žil."), ale stejně mám pocit obrovského nevyužitého potenciálu; pocit, že mě to moje podvolení se proudu událostí mě za chvíli musí zavést ke dnu, protože nedělám nic proto, abych udržela hlavu nad hladinou. Jenom sebou nechávám smýkat, občas si zanadávám, ale paralyzovaná strachy a pocitem, že to stejně nemá cenu, se neodvážím udělat ani tempo.

Takhle to zní hrozně tragicky, ale prostě mi připadá, že se rozpadám, a že se sama nedoážu zase poskládat.

Mayin syndrom - uvař si sám

Potřebujeme:
Lenost
Minulost relativně poslušného dítěte konzervativních rodičů
Maskovanou mrzoutskost
Přecitlivělost
Velké ambice (min. 14 ks)
Polévkovou lžící upjatosti
Domnělou neschopnost nastavit si vlastní limity a dodržovat je
Čokoládu (HODNĚ čokolády)
Připojení k internetu
Perfekcionismus
Sklony k odkládání
Gumové kachničky
Fialové brýle

Postup:
Smíchejte výše uvedené vlastnosti v jedné lidské skořápce a nechte zapustit kořeny. Vhoďte do mixéru, zapněte. Vypněte. Dejte vzniklý sajrajt podusit na pánev, přihoďte kachnu a časem i fialové brýle. Vyždímejte veškerou šťávu do písmenek. Postavte stranou od lidí, obalte v čokoládě a nechte nakynout. Podávejte s kyselým úsměvem.

...

To by asi stačilo. Jsou teď přeci Vánoce - svátky obžerství a rodinných slezin, a já se bojím, že se v novém roce nedostanu na vysokou a nic nebudu stíhat a dostanu ještě jedny antibiotika, jako se mi dnes zdálo, ale výše v tomto článku jsem se asi z největších shitů vypsala. Ne, není to deprese. Je to pocit špatně skrývané ztráty kontroly. Pokud jste někdo měli odvahu a nervy dočíst to až sem, smekám černou čapku s bambulí tak hluboko, jak mi to zkrácené svaly na zadní straně nohou dovolí.

Neznáte někdo recept na znovunabytí nikdy neexistující sebekontroly?

Diagnóza: Absurdní drama

17. listopadu 2012 v 23:52 | Jakákoliv podobnost s realitou je čistě nevhodná.
Sedím na balónu, na nohách mám boty na vysokém podpatku (to abych zjistila, jestli si zvyknu) a brouzdám internetovými seznamkami. Stručně řečeno, jsem na cestě za lepšími zítřky.

Přitom si ale zrovna dneska nemůžu pomoct a v myšlenkách si pořád dokolečka přehrávám včerejší tracky tak dlouho, až jsem z toho sentimentu znechucená. Nostalgicky se přehrabuji v pominulém a nejsem schopná o tom s nikým mluvit, protože se za sebe trošku stydím. Milý nočníčku Internete, pojď ke mně a nastav ouško!

Pětkrát

22. října 2012 v 23:10 | may nečtěteto
... (tak ráda bych dodala "a dost!", jenže to nedokážu. Chjo. Fňuck.)

Když tě honí Mlsná, zalep ji nikotinovou náplastí

16. října 2012 v 22:06 | feťačka may
Always do sober what you said you'd do drunk. That will teach you to keep your mouth shut.
---Ernest Hemingway



Občas je to fajn, nemyslet a prostě vnímat přítomnost; byť zpomaleně a čím dál tím zpomaleněji. Udělat to, čeho se nejvíc bojím - ztratit nad sebou kontrolu. A pak se ze všeho vyspat a tvářit se, jako že se nic nedělo.

S opilostí je to jako se sny. Děláte věci a vůbec si neuvědomujete souvislosti. Když se pak ráno probudíte, nepatřičnost některých těch věcí vás praští zevnitř do lebky a vy jim tu ránu musíte vrátit tak, že tlučete hlavou o zdi, stoly a kolemjdoucí. Jiné věci vám zase vůbec nepřijdou tak hrozné - dokud je ovšem nezakódujete do slov a nevyjádříte nahlas.

Jsem jedna z těch, kteří bývají po ránu či po noci smýkáni touhou mluvit o tom, co se jim zdálo či stalo. Přímo se vyžívám ve vyprávění svých divných snů a poslední silvestr jsem vydržela propírat několik měsíců. Ale lidi kolem nechtějí nic propírat. Nanejvýš si jednou poskládají v hlavě vzpomínky a pak to nechají plavat. Dobře dělají.

Pfff, alkohol. Já ujíždím na lehčích drogách a vystačím si s psaním po jejich obalech. Věřte mi, když přijdete na to, v jakém poměru je umíchat, do rauše se dostanete stejně. A do prdele taky.

Sedmkrát šest hodin spánku (a to mezi nimi). Jídelníček sestávající téměř výhradně ze sladkého a kakaového. Studené kafe, které mi už nechutná ani nezabírá, ale bez něhož nefunguju už vůbec. Pravidelné kontrolování stránek, na kterých se nikdy nic neděje. Sebelítostivý, popřípadě nasraný výraz. Čím dál hlasitější hudba do bolavých uší. Chronické chození pozdě. Zvrácené narážky. Nebezpečné asociace. Blábolení bez hlavy a paty. Blábolení bez paty a hlavy. Hláška "Jo to je tohle!", i když vůbec netuším, o čem je řeč. Oči druhých. Oči, ve kterých je tak snadné se utopit. Oči, které chci vydloubnout, abych je mohla pořád nosit u sebe.

Nemotá se mi hlava, ale oči. (Ty moje.) Všechno je to jako jeden z mých divných snů - už jen proto, že si nic nepamatuju, pokud si nevyliju mozek do nočníku vedle postele. Ale nemám si nač stěžovat. Všichni kolem jsou na tom očividně hůř, než já.
Tak se na mě nezlobte, když se občas chovám jako hysterická bitcha.

Waking up dead inside of my head
Will never never do, ther is no med
No medicine to take


Je člověk slaboch, když nedokáže ublížit? Když se nedokáže zachovat jako sobecký hajzlík?

O múzách, abstinenci a kurňa blbých věcech

17. září 2012 v 20:13 | věčné dítě may
Já věřím na víly! A jo! A jo!

Hlavně na tu zelenou. Ale s tou teď moc legrace nezažiju, když máme prohibici.

Vlastně, i kdybychom prohibici neměli, stejně teď abstinuju, protože chci zjistit, jestli bych se mohla stát zenovou buddhistkou. Pokud všechno půjde hladce, za rok a měsíc budu nejen zenová buddhistka, ale i aspirující psychofil (rozuměj: psycholog+filosof), volnočasová joggerka a spavý psavec. Tam na severu za kanálem - žumpou - odpadní stokou - moříčkem britsko-francouzského sváru, říkejte si tomu, jak chcete, je totiž dost zima a já asi dříve nebo později zhynu na A) nervové zhroucení, B) sezónní depresi, C) nekvalitní stravu. Jen doufám, že tam najdu někoho, kdo mě zahřeje, a že vědecké prostředí zcela nezahubí mou múzu.

Když už je řeč o múzách…

Lose your dreams and you will lose your mind.

2. září 2012 v 23:18 | may fowl
Moje dny jsou sečteny. Tadadadá.
Stojím na kopci a skrz sluncem politou mlhu vidím v dáli město. Podívám se na zem a zjišťuji, že jsem bosa. Zvedám oči a zvedám se celá, vznáším se, na zádech mám křídla jako víla Zvonilka a mlhu pode mnou prořezávají trny růžových keřů.
Procitla jsem s křečovitým záchvatem smíchu. A pak už to nešlo. Jestli tohle měl být můj minulý život, pak není divu, že jsem v tom současném věčně tak mimo.
Nemůžu si nevzpomenout na onen pokus o hypnózu, když se večer, o šest let později, zavrtím na posteli a zarvu sluchátka do bolavých uší, abych slyšela superhluboký a sofistikovaně britský hlas brýlatého a plešatého pana Paula McKenny. Už to s ním zkouším po nespočetněkráté, jeho "speciální technika programování mysli" vždycky zabere na pár dní a já se pak vrátím k rutinnímu žraní.
Jídlo. Všemocné jídlo. Prostředek k uklidnění, otupění mysli, odvedení pozornosti, zabavení, zapomnění, dočasnému zvednutí nálady a jejímu následnému shození na samé dno, od kterého se potřebuji odrazit, abych zase začala normálně fungovat... Už bych si mohla všimnout, že žádné dno ani dnu nemám (narozdíl od některých mých vrstevnic). Jídlo není dost depresivní na to, aby mě přimělo dát se dokupy a změnit od základů svůj život.
Zato mám svoji horní hranici a té jsem právě dosáhla. Myslím, že se opět úspěšně blížím hmotností k fotřínkovi. Juchej. Taková závratná čísla mi naše váha neukazovala ani tenkrát o Vánocích, když jsem se vrátila z Německa.
Ale vlastně jsem vůbec nechtěla fňukat na téma hmotnost. Chtěla jsem se odrazit do mlhy.

Vrátila jsem se z prázdnin nejen s několika kily navíc a spoustou nedocenitelných zkušeností, ale taky - a především - s myšlenkou. Je to myšlenka docela prostá:
Hlásím se na Oxford na psychologii a filosofii. A udělám všecko pro to, abych se tam dostala.
To znamená docela zásadní přehodnocení priorit a žebříčků a hodnot a morálky a všeho. Pardon, moje morálka z toho vyjde nedotčená, protože žádnou nemám. Ještě jednou pardon, co je to vlastně morálka?
A všechny ty protivné hlasy v mé hlavě, co mi pořád tvrdí, že na to nemám, že to nedokážu, že jsem přehnaně ambiciózní a naivní a moc líná a málo inteligentní a anglicky němá a neumím psát eseje a blá blá blá etc., všechny ty věčné kritiky, které mi nedovolí o Oxfordu mluvit jinak než s jistou dávkou pokorného sebemrskačství, teď pěkně zametu do kbelíčku a vynesu na smetí. Kecají blbosti a o ty přeci vůbec nejde.
Mám cíl. Mám sen. Mám plán. A už jen to, že o něj usiluji, mě naplňuje. Naplňuje bůhvíčím, snad nějakým svinstvem, ale to svinstvo chutná setsakramentsky dobře, tralala!
Dobrovolně se vrhám do stresu a počítám s tím, že tenhle rok bude jeden velký thriller. A tak bych si měla trošku uklidit v - ach! - mém životě, živůtku - kruciš, to zní A) dekoltově, B) kroupovsky, ale co už.

Různí lidé mají různé rituály, kterými si dodávají pocit bezpečí. Mě ponejvíce žerou přejídání, perfekcionismus a bytí online. Na tuhle slavnou trojku teď nebude čas, teď nebude čas na nic, moje dny jsou sečteny, ergo jsem se rozhodla omezit některé své koníčky, aby mi z toho všeho nehráblo (nebudu radši ani vypočítávat, co všechno ještě zamýšlím narvat do svého rozvrhu).
Je na čase utnout blogaření. Ráda si vylévám mozek neviděnému publiku, poznala jsem tu pár děsně zajímavých lidí, psaní je návykové a funguje jako skvělá terapie... ale taky je nebezpečně veřejné, hlavně v elektronické formě, a co víc - stalo se součástí mého uklidňujícího rituálu. Denně několik hodin prosedím za počítačem s desíti otevřenými záložkami, ničím si schopnost soustředění a oči a záda a citlivá klavírová zápěstí a neustále přiblbe kontroluji, jestli se něco nestalo na mailu, na fejsbuku, na blogu nebo na bakalářích.
Přitom jsem vydržela měsíc v Oxfordu bez notebooku, v rodině jsem si netroufla poprosit o přístup k tomu jejich a na školních počítačích díkybohu bývalo rušno... Nedostavily se absťáky. Zato jsem najednou měla spousty času na čtení a na psaní.
Asi to zní jako zbytečně radikální řešení, ale jak už bylo na tomto blogu jedou řečeno, alkoholik se nikdy nemůže naučit pít s mírou. Jdu si dát na pár měsíců voraz.
So long and thanks for all the dishes.

Manuál k nejběžnějším mozkožroutům

18. července 2012 v 18:51 | deratizérka may
"Jaký je je nejodolnější parazit? Bakterie? Virus? Střevní červ? Je jím myšlenka. Odolná... Vysoce nakažlivá. Jakmile myšlenka pevně zapustí kořeny v mozku, je téměř nemožné ji vymýtit." (Cobb, Počátek)

Sedm báječných, příjemných a děsně optimistických témat, která mi večer nedají spát

Ano, Anno, tohle je tvůj život.

10. července 2012 v 14:10 | may tápající
Vždyť já na tu vysokou vlastně vůbec nechci, pomyslím si otráveně, když proklikávám stránky všemožných nemožných univerzit a hledám něco, co by odpovídalo mé představě o tom, kým bych měla být.
What the heck should I do with my life?! drnčí mi hlavou. A už mě to nebaví.
Chtěla jsem psát, ale abych toho byla schopná, musím nejdřív číst - a na to nemám čas, což znamená, že si ho na to nechci udělat, a to znamená, že pokládám čtení za ztrátu času a nevýhodnou investici životní energie, což znamená, že degraduji vlastní životní cíl, a sice knihy, protože mi přijdou až moc vzdálené životu.
Ale co je to vlastně život? Žehlení bezedných košů prádla, hádky s matkou, problémy, jejichž existenci si nechci připustit, běhání po doktorech, googlení vhodných sestřihů, chození pozdě spát, nevyléčitelné nemoci, krájení melounu?
Život je, když jedu nevyspalá vlakem, čmárám do sešitu fialovou fixou a nepokrytě šmíruju spolucestující.
Život je, když večer se sklenicí vína stojím na balkóně, měsíc velký jako tvarohový koláč svítí na tepající Lignano pode mnou a slaný vítr mi cuchá vlasy.
Život je, když s Aishou sedíme na lavičce na blátivém rozcestí uprostřed lesíka, na keře se snáší šero a my propíráme všechno a nic.
A dokud je život, zůstanu až po uši v muzice a budu dál psát a zevlovat a vést nikam nevedoucí hovory a klást si otázky, na které není odpověď.

"Poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání."
(Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí)

Tak. Proletos posté.

Inkoust, který nebyl

9. července 2012 v 0:07 | spavá psavkyně
"Nechceš mi říct tajemství?" zeptala se Nicole Kidman nahé ženy, která vedle ní seděla na lavičce.
Cizinka si ji prohlédla, usmála se a odpověděla:
"To bys mi nejdřív musela říct to svoje."

A tak skončil čtvrtý film předminulého čtvrtečního večera. Bylo v něm hodně chlupů, trpaslíků a úchylek, ale režisér měl cit pro detail a hudba Cartera Burwella dostála jménu svého autora.
Mluvím o tom filmu, samozřejmě.

Ohlížím se po uplynulých dnech... víkendech... tím, co bylo mezi nimi... dívám se za tím, co už pominulo z roku 2012, dívám se za osmnáctým rokem své "velkolepé" existence. Koukám jenom hodně opatrně, s rukama na očích mžourám skrz prsty. Chce to odvahu...
Jak tak listuji stránkami svého deníku alias nočníčku alias blicího diáře, nepoznávám se. Tak tohle má být můj život.
Čokoláda. Mír. Saze. Po půlnoci. Vybalit. Brrr. Na koncertě. Já. Křest. Kýč. Seminář. Pondělky. Obscény. Velká holka. Pracovat. Uklízet. Cestou. Slash. Stěr. Spát. Komentář. Křovíčka. Hluchota. Terapie. Rock'n'swing. Ponorka. Mozkočerv. Bored. Fajn. Přehled o čase. Deadline. Punchline. Punch. Au.
Mohla bych v těch vzkřecích pokračovat ještě hodně dlouho.

Do háje, vždyť jsem chtěla být spisovatelka a psát - a zatím řeším úplně jiné problémy, nebo spíš je neřeším a nechávám vrstvit se. Nejhorší je, že o tom, co se mi děje, psát nemůžu, protože se to buďto možná ani neděje, a pak by to byl trapas, a nebo se to děje, a pak by to byl ještě větší trapas a navrch malér. Tak či tak, jedná se o nesdělitelné a dost osobní záležitosti - a já pořád nepíšu.
Kdy jsem naposledy zplodila odstavec souvislého textu?
V rámci svých deníkových výlevů. Jinak vůbec. Všechno se to točí jenom okolo mě.

Možná to tak má být. Do psaní člověk vždycky musí dát velký kus sebe, aby to stálo za čtení.
Ale bohužel mým blábolům není příliš rozumět. Tak moc chodím kolem horké kaše, že si nerozumím ani já sama. Mám v tom dost binec a už delší dobu si moc věcmi nejsem jistá. Doopravdy jistě vím jen, že psaní potřebuju k životu.

Pravdopis mě naučil jednu věc: Tajemství se nerozdávají zadarmo. S tajnými informacemi se obchoduje - a nebo se kradou.
To bude ten důvod mé malé sdílnosti. Nedávno mě okradli.


Skunk Anasie - Secretly
(Tohle hrálo, když jsem za tmy rázovala po asfaltu do údolí a v ústrety mi svítil Londýn.)

Jakoby způsob koukání se na ty věci

14. června 2012 v 22:26 | Professional Headdesker

Ať filosofuji s kýmkoliv o čemkoliv, vždycky ztroskotám na problému rozdílu mezi člověkem a zvířetem, mezi živočichem a rostlinou, živým a neživým světem. Další slepou uličkou bývá determinace. Šmarjá, determinace. Většinou se mnou hodně brzy přestává být řeč, zaseknu se totiž u podobné odbočky a dál nejede vlak.
Nemůžu za to, že jsem pošahaná Berkeleym, Letopisy z hlubin věků, existencialisty, Platónem, Avatarem, taoismem a Sofiiným světem. Určitě za to nemůžu, byla jsem tak napsaná.
Nemám ráda škatulky, protože vytvářejí spoustu falešných dilemat. Nejsem ani dualista, ani materialista, do háje. Nejblíž mám k idealistům a ti prý už jsou pokládáni za překonaný názorový směr, rozuměj: za prehistorické ještěry. Ještě jedno šmarjá. Kam jinam se máme my, nebozí panteisté a pekaři filosofických dortů ve stylu pejska a kočičky, zařadit?

Počítač, to je, když zavřete človíčka s překladovou knížkou do čínského pokoje. To tvrdil Searle. Ale copak je lidský mozek něco víc? Co to vlastně znamená rozumět? Stačí vědět, jakou kartičkou odpovědět na který symbol?
Jsme snad zombije nebo supervýkonné procesory?
Vědcové, pracujte na počítačích! Vymýšlejte nové, rychlejší algoritmy, a třeba to jednou začne fakt myslet.
Třeba taky ne.

Kam na to ti filosofové chodí?
Prý do křesla. Kvůli podobným myšlenkovým experimentům se přeci nemusí hnout z místa.
Ideální věda pro mě, šikovnou gaučistku a ukecanou povalečku.

Posledí dobou mám sklony vykřikovat "Chyba v matrixu!", ale možná bych se jenom měla jít vyspat.

Na závěr mi dovolte citovat verše, které mi znějí v hlavě. Asi to jsou zrovna ony proto, že ode dneška stejně jako Ezra Pound čekám na popravu.

CO JSI OPRAVDU MILOVAL, to ti zůstane,
ostatní je drek.
COS OPRAVDU MILOVAL, o to tě nikdo neoloupí,
COS OPRAVDU MILOVAL, je tvoje pravé dědictví.
Čí svět, můj nebo jejich
nebo ničí?
NEJPRVE přišlo to spatřené, TEPRVE POTOM hmatatelné
Elysium, přestože to bylo v sálech pekelných,
CO JSI OPRAVDU MILOVAL, je tvoje pravé dědictví.
(Ezra Pound: Pisanské Cantos)

Kdo se mnou v říjnu půjde na Mjúz?

Večerní Auvajs aneb Pitva abnormality

9. června 2012 v 10:23 | patoložka may
Za okny na obloze je moje nejoblíbenější část každovečerního barvočaření. Na poslední kousíček rozpité duhy usedá šedá vata mraků a ze zbytku světa jsou jen černé siluety proti obzoru. Svítím si večerním světélkem a klofu do klávesnice.
Dnes je ten správný večer na P!nk. Neposlouchala jsem ji už skoro rok a shuffle na mě vyplivl několik jejích slaďáčků za sebou (ha, jako bych tu od ní měla mnoho jiného než slaďáčky (ha na kvadrát, jako by její pozdější hudba byla něco jiného než ukřičený elektropopík a slaďáčky)).
Prokrastinuju, třídím si mozek, chvílemi mi něco vytane na mysli a já mlátím hlavou o stůl... A tak mě napadlo: proč ve mně vlastně některé myšlenkové pochody vyvolávají potřebu vytlouct si je z lebky, hystericky kvílet a kníkat a nadávat?
Chudáci rodičové. Asi si mysleli, že mě ta praštěnost přejde, jak mi začne táhnout na osmnáct. Skutečně, za loňský školní rok, kdy jsem byla pryč, se ze mě stala nudně normální, málomluvná a naslouchavá šedá myš. Zpátky doma jsem ale už zase spadala pod obnošenou škatulku - magor Mája, Maya bzz, Maya podivín, a z takové se člověk jen tak nevymotá.
Je to způsob upoutání pozornosti. Je to pozérství. Je v tom troška samolibosti. Ale hlavně je to snaha vyrovnat se s věcmi, které bych si měla nechat pro sebe, ale zároveň si je nechat pro sebe nemůžu.
Vždycky jsem byla až přespříliš otevřená. (Tento blog je toho důkazem.) Není zdravé, vyzvracet všechna svoje tajemství, vypreparovat svoje duševní vnitřnosti a nechat na druhých, ať si to přeberou. Vím, že to není zdravé, stejně jako je nezdravé naopak polykat slova.
A tak se čas od času potácím mezi dvěma (e)mentálními nezdravostmi a vyvádím. Přitom si nejsem vědomá příčin svého vyšilování, jen se podle toho chovám. To pak mívám hrabemiden.
Blábláblá.
Jen se na mě podívejte. Už zase pitvám, nimrám se v ranách, analyzuji, zařazuji nezařaditelné do škatulek slov a pojmenovávám neuchopitelné. Ačkoli vím, že to vede do pekel stejně, jako nemyšlení. To už jsme si experimentálně ověřili, ano, ano.
Člověk se prý nikdy nezbaví toho, o čem mlčí. A proto si dnes pár věcí nechám pro sebe. Nechci o ně přijít. Nevládnu slovům tak dobře, abych mohla svému okolí zprostředkovat obsah své hlavy.
Venku mezitím zhasli oblohu.

Ploužák proti vnitřním debilům.
Proti malosti, lhostejnosti.
Je skoro kacířství ho sem dávat.

Bang bang

29. května 2012 v 22:31 | may kafařka
Můj každodenní šálek čaje je kafe. Ze dvou lžiček. Bez cukru a s mlékem - tak, aby se dalo hned pít.
Po něm si vycpu dutinu břišní nečím přeslazeným a nechám si ujet autobus. Postojím před hřbitovními dveřmi na víku od kanálu, do rozbolavělých uší si narvu sluchátka a zběsile na mobilu píšu nějaké pseudoumělecké kecy. Ze své ranní cesty si nikdy nic nepamatuji, snad jenom přestupování na metro.

Ve stánku svého letitého delaera s hladce vykutálenou lebkou si koupím čokoládu. Hodinky na zápěstí tíží jako závaží, když se do ní zakusuji. (Do té čokolády, ne do jeho lebky.) Noviny nečtu. Radši se rozhlédnu po lidech a alespoň jednoho člověka v duchu označím nálepkou jasnej gay. Stydlivě pomrkávám na jiného pěkného chlapce a mám přitom pocit, že mi ujíždí vlak pod nosem a já na něj neběžím.

Pokaždé znovu si zoufám nad těmi, kdo zuřivě buší do zhaslého tlačítka pro otevírání dveří nebo vystupují na špatné straně. Nejvíc mě ale fascinují lidé, kteří dobíhají dopravní prostředky. Jako tenhle v modré mikině.
Je to on? Není to on? Je to on. Co ten tady dělá? Neviděl mě. Mohla bych... Ale ne. Měla bych ho normálně pozdravit.
Na další zastávce vystoupím a přejdu do vedlejšího vagónu.

Ahoj.
"Jé, čáu! Asi jedem pozdě, co?"
Nejedem. Budem muset vyjít schody, ale stíháme to.
"Jo?"
Jo. Jak se pořád máš?
"Jde to. Ty?"

Nějak mi nedošlo, že na zdvořilou otázku budu muset čekat na oplátku tutéž. Kdybych teď odpověděla popravdě, řekla bych, že jsem se doteď nijak neměla, protože je ráno a u mně v hlavě se ještě nerozednilo, ale bohužel jsem narazila na něho, tedy se mám setsakramentsky divně. Strašně moc s ním potřebuji mluvit, ale rozhodně ne tady.
Jeden by řekl, že si nemáme co říct. Jesus, no. Já toho tedy mám na srdci hromady, které na něj ale nemůžu takhle veřejně sesypat. To by byla už druhá sobecká netaknost z mé strany za poslední... půlrok.
Měli bychom se sejít. Někdy. Někde. A pokecat. To se ale těžko říká po téměř promlčelé společné cestě do školy.
A možná bychom se scházet neměli. Zas takový sebetrýznitel nejsem, nebo ano?

Poznatek rána: Už nežárlím na jeho kamarádky, ale z něj je mi pořád stejně nanic. Myslím, že lepší to nebude. On za nic nemůže, já taky ne, Písař našich osudů očividně disponuje pouze omezeným množstvím point a já se s tím ještě pořád nesmířila. Ještě dnes, půl roku po Pravdopisu, mám chuť zhroutit se tomu člověku u nohou a prosit, ať mě zase spraví, ale dobře vím, že bych dopadla stejně, jako vždycky. Protože on mi nemůže dát to, co potřebuji, i kdyby mu mě bylo sebevíc líto. Není k tomu chemicky uzpůsoben.

Možná bychom se neměli scházet radši už nikdy. Jsem rozbitá na kusy a sypu se někam do pryč. Nechce se mi ráno vstávat, protože to znamená myšlenky, nechce se mi večer chodit spát, protože to znamená čiré podvědomí. Proto mám tak otlačené uši. Potřebuji si vyhnat z hlavy všechny ty blbosti.

Schválně, jestli se dřív prokafuju životem, nebo ukafuju k smrti.

Neklid

24. května 2012 v 23:59 | pacifistka may
Nejsem spokojená sama se sebou, nastal čas nových předsevzetí.

---> Budu se o sebe starat jako ten anděl, co není. <---
---> Budu dělat to, co je pro mě dobré, a nebudu dělat to, co mi ubližuje. <---
---> Nebudu hrát kopanou se svým mozkem. <---
Amen.

Ano, někomu to může znít sobecky a líně. Ale jak se říká, když chceš pomoct druhému, začni u sebe. Dokud pohrdám svou maličkostí, sotva mě budou mít rádi jiní, jak prosté. Už mám dost tohohle love-hate relationship. Proto vyhlašuji
Mír.

SMRT.

20. května 2012 v 11:24 | may v morbidní náladě
Ještě jsem ani neumřela a už teď mám plné zuby těch onošených a plytkých průpovídek, které se s umíráním pojí.
Jak by řekla T.: Umřu. Jak by řekl Moriarty: That's what people DO!
Je to snad ještě přirozenější, než si odskočit. Ale slyšeli jste snad někdy někoho říkat:
"Jdeš na záchod? Tak to si užij."
Nebo:
"Byla's na velký? Upřímnou soustrast."
?
Dobře, dobře, pokud mě znáte osobně, možná jste si už někdy něco podobného vyslechli. Ale vy víte, jak to myslím. Je absurdní, že o něčem, bez čeho se život neobejde, vůbec nemluvíme, tváříme se, že to neexistuje, a ve chvíli, kdy se s tím setkáme, proneseme pár ustálených frází, potlačíme slzy a dáme si rakvičku se šlehačkou.
Smrt se v naší vyspělé civilizaci dá shrnout dvěma krásně cizími slovy: tabu a klišé. A to vůbec krásné není.
Upřímnou soustrast. Je mi to moc líto. Nechtěl by tě vidět takhle, chtěl by, abys šla dál.
Prdlajs.
Až já umřu, chci, aby všichni dlouho hystericky brečeli a rozhodně nikam nechodili. Mělo by to svoje kouzlo, věčně odpočívat pod kostrami truchlících.
Ještě jednou prdlajs. Až umřu, bude mi to úplně jedno.
Skoro.

Jsem mimo.

10. května 2012 v 21:40 | dezorientovaná pekařka muffinů
Vzteky vztek. Mám toho akorát tak dost. Docela zásadně jsem nepochopila jednoho člověka (zase). Protože myslím moc napřed a moc do stran. Protože si moc domýšlím, ač nejsem domýšlivá. Zavřená ve své hlavě se dívám na realitu skrz zavřené oči, na jejichž víčkách se s každým úderem srdce odehraje pitomý scénář - a já mu uvěřím a divím se, že venku je zatím všechno jinak.
S některými lidmi to mám ještě horší. Konkrétně s těmi, kteří si dají záležet, aby jim do hlavy nikdo neviděl. Mluví v náznacích a pak se diví, že dochází k trapným nedorozuměním.
Já k takovým lidem patřím, grr. Co víc: ve snaze vycházet s někým, popřípadě se mu dostat pod kůži, se začnu chovat, jako on. A pak to končí takhle.
Ruce pryč, Májo. Tahle bitva nemůže dopadnout jinak, než prohrou na obou stranách.

Things To Do Before The World Ends

11. března 2012 v 11:32 | may
  1. Naložit se do vany spolu se sbírkou gumových kachniček.
  2. Přečíst sto knih.
  3. Užít si první koncert Engumy.
  4. Prodrabblit se dubnem.
  5. Napsat pro brášku třetí díl Čokožroutů.
  6. Rozběhat se na We Run Prague.
  7. Jít pěšky jen tak v tričku z domova až do školy.
  8. Složit a zahrát dědovi písničku k narozeninám.
  9. Navštívit 221B Baker Street v Londýně.
  10. Dobrovolničit.
  11. Uspořádat puzzle-párty.
  12. Uspořádat harrypotterovský maraton s horami čokolády.
  13. Uspořádat sherlockovský maraton s bazénem Earl Grey.
  14. Zamilovat se.
Poslední večeře :)

Móc Hezkej Den

8. března 2012 v 12:38 | Bývalá požíračka čokolády
Poslední dny platí na moji zimou ošlehanou duši jako barevná náplast. Ať si po ránu klidně mrzne, já už mám jaro!
Včera jsme lezli po hnědočerveném stromě na náměstí a policie nám vyhrožovala pokutou za ničení zeleně. Ale dnešní den také stál za to, protože:
  • Laškovně se culím na pánské polovice zamilovaných párečků.
  • Dávám pozor na předmětech, které mě baví, a u těch ostatních zatím funguje můj léty prověřený přístup: "Však ono to nějak dopadne."
  • Vychutnávám si fracouzskou poezii.
  • Hrozící pozdní příchod mě přiměl příjemně se zadýchat vyšlapáváním nejdelších eskalátorů v Praze.
  • Protože příležitost nezaklepala, postavila jsem dveře.
  • V přeplněném metru si čtu o libidu.
  • Tamtéž jsem narazila na idola svého třináctiletého já, Devila of Violin.
  • Ďábelský houslista nosí zvonáče.
  • Ďábelský houslista i se svými sedmi dioptriemi dovede identifikovat bývalé odtajněné tajné ctitelky ze vzdálenosti tří metrů.
  • V čekárně na ušním poznám ze ztlumeného rádia hlas Klusa.
  • Získala jsem novou profilovku výměnou za "matroš" pro jistou slashofilní narkomanku.
  • Místo dějepisu se procházím od Muzea na Karlák a z Pavláku na Mírák.
  • Tekwa a Cissa na dálku zhypnotizovaly chemikáře, Velké Nadávání bylo odloženo na příští týden a naše třída vyváděla jako po MS světa v hokeji.
Takže se mám skvěle.
Kromě toho jsem odolala pokušení bavorských vdolečků i povidlových lívanců. Nejím totiž sladké. A nebudu až do konce světa. *hysterický vzlyk* *teatrální rozmáchnutí pažemi* *okatě ironický úsměv*
Ptáte se proč?
Může se alkoholik někdy naučit pít s mírou?


Existenciální otázka předmaturitního ročníku aneb "WTF should I do with my life?!"

26. února 2012 v 20:39 | taková ta divná nálada
"Chyť tu tužku pořádně, kolikrát ti to ještě mám říkat?"
"Jestli přineseš nějakou trojku na vysvědčení, zakážeme ti kamarádit se s Markétou!"
"Ty v osmnácti nevíš, kdo to byl Lomikar?"

Sedím u počítače. Zase. Je mi lehce šoufl. Vlastně docela k zlbití. Zase. Rostoucí zoufalství si nepřipouštím. Jako obvykle. Nesnáším se. Netuším, co se sebou provedu, protože tohle není život, ale bahýnko, ve kterém se rochňám a převaluji a divím se, že mi kape na maják. A teď mi řekněte, kde se stala chyba?
Ať se dívám sebelíp, ze známé trojice geny-prostředí-výchova můj přespříliš kritický pohled přitahuje poslední zmíněná. Výchovo. Vidím v tobě pár zásadních děr.
Zaprvé: Dodnes jsi mě nenaučila mít se ráda.
Zadruhé: Dodnes nedokážu efektivně zacházet se svým časem.
Zatřetí: Nikdo mi, kurňafix, nepomohl zjistit, co zrovna já potřebuju ke štěstí.

A víte vy co? Jdu se prohrát, propsat a prožrat na věčnost.

Ještě jednou o lásce

5. listopadu 2011 v 22:22 | may láskyprázdná
Láska se neměří v penězích.
Láska se neměří ani v krásných slovech.
Sebevětší čin nemůže být dost veliký, aby něco vypověděl o velikosti lásky.

Láska…

Láska prostě buďto je, nebo chybí.

Vykřičenej mozek

25. září 2011 v 10:32 | may spolknutá tichem
Kdy jste naposledy zažili totální ticho?
Zkuste si to někdy. Zašijte se někam, kde neuslyšíte vůbec nic, jen vlastní dech. Najít ale takové místo není vůbec snadné. Například se můžete za tímto účelem zbláznit a při troše štěstí vás potom zavřou do speciální izolované cely. (Možná by bylo snažší koupit si pořádné špunty do uší.)
Někde jsem četla, že jacísi vědátoři experimentovali s totálním tichem a jeho vlivem na lidskou psychicku. Zkoumaní dobrovolníci byli tuším izolováni i od všemožných jiných vjemů, například od světla. Už po několika desítkách minut se u nich objevily halucinace.
My lidé nejsme na ticho zvyklí. Kdekdo z nás sice pěje ódy na jeho léčivé účinky, podle mě ale ticho spíš přivádí k šílenství.
Jednou jsem byla sama na zámku. Bylo podzimní odpoledne a já hledala trochu klidu. Ten jsem našla právě ve třetím patře oné liduprázdné budovy, za sedmero dveřmi, kde se všechno halí do šera. Usadila jsem se na opuštěnou, nepohodlnou židli, a zaposlouchala se.
V tu chvíli zavládlo hluché ticho, ticho tak nesnesitelné, že mi tlačilo na ušní bubínky. To ticho se mi vůbec nelíbilo, protože křičelo a nahánělo hrůzu. Tak jsem ho zabila nervózním smíchem.
Možná se podle toho vždycky nechovám, ale v jádru jsem děsně zvědavá. Až zase někdy budu vykládat, že nechci slyšet pravdu, nevěřte mi. Pravda je jedna z mála věcí, na kterých mi v životě záleží. (Což mi nebrání myslet si, že pravda nedává smysl. Je totiž děsně neobjektivní a relativní. O tom ale více někdy jindy.) Každopádně i tenkrát, ve svém krásně strašidelném útočišti ticha, jsem byla přemožena zvědavostí. Jak může ticho křičet? Co na tom tichu bylo vykřičeného? Tomu jsem chtěla přijít na kloub.
Počkala jsem, až se mi zpomalí tlukot srdce, nehybně jsem se uvelebila na svém místečku a zadržela jsem dech. S jakýmsi zvráceným potěšením jsem pak minutu poslouchala - co vlastně?
Slyšela jsem svůj tep. Slyšela jsem šustivé přesýpání mých vlasů ze strany na stranu. Slyšela jsem ticho řvát.
Ne, to nebylo ticho. To byl můj mozek, kdo tak hulákal.
Můj mozek celou dobu mlčky křičel. Těžko říct, co se mi tím snažil sdělit, ale bylo to k nesnesení. Možná jsem se potřebovala vykřičet z nějaké šáhlé, frustrací způsobené depky, jakými můj život jen překypuje, to už si tak docela nevzpomínám. Pamatuji si jen to ticho.
Jsem dost bezkonfliktní člověk. Jediný, s kým nevycházím dobře, je můj vlastní mozek, protože s ním v hlavě je to dosti úděsné.

 
 

Reklama