Hele

Björk: Vulnicura (2015)

25. ledna 2015 v 8:08 | may fowl
"How will I sing us out of this?"

To byl ten okamžik, kdy jsem zahlédla dno. Nové album Björk mi spadlo přímo do klína a naprosto se strefilo do nálady posledních dnů. Nemůžu o něm pomlčet.

Björk je fascinující. Nenajdete ji na hudebních hitparádách, ale spíš na obskurních soundtraccích, v playlistech kavárenských řetězců a v muzeu. (Nekecám.) Drobná Islanďanka s hlasem, který dovede vyjádřit víc emocí, než já pojmenovat. Naprosto mě fascinuje, jak přechází z mazlivého, roztomilého islandského šišlání do mohutného, pronikavého pořvávání. Nepíše písničky v tradičním slova smyslu, naopak velmi ráda vybočuje z běžné struktury melodií. Svými experimentálnějšími elektronickými alby udělala díru do muziky. A chodila oblečená do šatů s labutí ještě dřív, než Lady Gaga pomyslela na maso.


V posledních letech byla Björk samá fascinace vesmírem, skládala hudbu o propojení technologie s přírodou a zkrátka nic, co by mě příliš oslovovalo, ale čerstvé album je něco docela jiného. Recenzenti slibovali, že bude tato na březen chystaná deska o dost osobnější, nečekala jsem však, že půjde o natolik přímočarý vývrh emocí. Mám tak ráda, když hudebník dá do své muziky i kus sebe samého, a tohle je pořádná porce!

Album Vulnicura, předčasně vydané v uplynulém týdnu, je rozchodové album. Přesněji řečeno, album inspirované rozchodem s člověkem, se kterým máte dvanáctiletou dceru. Nejedná se ale o snůšku slaďáků, spíš o velice detailní portrét otevřené zlomeniny srdce. Spousta melodramatu, rány a emoční chaos naservírované hezky Björk-style. Kombinace mocných, disonantních smyčců s temnou elektronikou, která místy zavání dub-stepem, podkreslují Björčiny nevypočitatelné melodie.

Nemůžu vám slíbit, že se vám bude Vulnicura líbit, pokud nevíte, jakých podivností se můžete od Björk dočkat. Je to zvláštní hudba, ale má v sobě něco, co vás přiměje zaseknout tlačítko Replay.

Takk, Björk.

Co je pražská kavárna? aneb Ze života baristy

10. ledna 2015 v 11:54 | may fowl
Lumpenkavárna je to. Banda flinků, lemplů a žvanilů, kteří prý nemají nic lepšího na práci, než se srocovat nad kafem a kritizovat politiku. Sem tam se vyskytne nějaký ten hipster ponořený do chai latte a schovaný za Platónovu Ústavu, ostatní přes svá fair-trade kafíčka hledí do chytrých jablečných telefonů. Podle všeho je jistá uvědomělá část pražské kavárny na své kavárenství dokonce hrdá…

Jestli chcete nějaké takové uskupení najít, jeďte radši do Brna. Pražská kavárna, jak ji znám já, vypadá trochu jinak. Bývala jsem kavárenský povaleč, pak jsem tam začala pracovat. A věřte mi, ta nejpolitičtější událost, která se kdy v naší pražské kavárně udála, bylo, že jsme koupili noviny.

Alba roku 2014, která stojí za poslech

4. ledna 2015 v 16:47 | may fowl
Marně jsem se jich pokoušela vybrat deset. Rok 2014 byl plodný, ale spousta těch plodů bude ještě potřebovat čas. Nechci však čekat, až se všechno usadí, chci se podělit o úlovky, dokud jsou ještě čerstvé! Tak tedy, tu je máte. Můj osobní žebříček sedmi nejpovedenějších alb roku 2014, která se ke mně loni donesla, i s písničkami pro ilustraci.

Úzkostná porucha na M

6. července 2014 v 22:43 | may fowl
Když jsem tam poprvé přišla žádat o práci, odešla jsem s brekem. Životopis 1.0 jsem si přinesla tak vypilovaný, jak jen mi mých patnáct let dovolilo, ale vůbec jsem si nedovedla představit, že ztroskotám na něčem tak banálním, jako je minimální doba spolupráce. Na tři týdny mi brigádu nedali.

Časem jsem se zařekla, že ten podnik nesnáším, protože "podporuje globalizaci na úkor drobných místních podnikatelů". V mém názoru mě utvrdily letně noční návštěvy jisté pobočky na Cornmarket Street, během nichž jsem zjistila, že opravdu žádný produkt tamního sladkého sortimentu nestojí za to, zůstat po zavíračce hospody ještě chvíli vzhůru.

Letos v dubnu jsem si s patřičně zoufaleckým pocitem poprvé u krku zapnula spodní knoflíček uniformy a stala jsem se ovcí stáda, které pracuje pro McDonald's.

Pod stromem

1. září 2013 v 22:11 | may fowl
V pátek se mi stalo něco, co už dlouho ne. Asi to mám z přespřílišného skákání panáka, nebo spíš z toho, že jsem poslední dobou nahradila živé kamarády pupeční šňůrou, která se strká do uší. Bylo to asi nějak takhle:

Dohodly jsme se se Sue, že zajdeme do Doxu na výstavu Postiženi normalitou. Pochopitelně jsem si připadala patřičně intelektuálsky a alternativně - o co víc, když jsem si čekání na očekávatelně opožděnou Sue zkracovala s Björk, Fitzgeraldem a lékořicovými bonbony. Výstava byla znepokojivá hlavně tím, že se oproti našemu očekávání mnohem víc zabývala postižeností než normalitou, což nebylo po dopoledni stráveném v domově důchodců úplně rozjuchávací. Vynahradili mi to však slepci popisující svůj zážitek ze sahání na slona, podivná báseň člověka poněkud posedlého vlastním penisem a poslouchání zdi, která měla dýchat, ale jenom hučela. Snad ještě lepší byla výstava jistého Guštara, který očividně nevěděl, co se svým intelektem provést lepšího, než přepsat barevné spektrum do not.

Pak jsme si šly ještě na chvíli posedět do centra a skončily na jednom z míst, která nutně potřebuji asociovat s novými tvářemi a událostmi (jinak mi z nich bude nadosmrti hrabat). Sue se teď chystá být děsivě samostatná a já si říkala - "Jestli to zvládne ona, tak já taky." Jenže jak to bývá s lidmi, po jejichž boku jste prošli nejtemnějšími hlubinami puberty, člověk v jejich společnosti snadno sklouzne ke vskutku pubertálním způsobům vyjadřování. Můj výpadek z jakés takés prázdninové rovnováhy ještě umocnila Hodina bifteků (vpravo od kostelní věže se evidentně rozsypala pudřenka naší bývalé třídní a kousek od naší lavičky se ke spánku slézali sběratelé rozbitých flašek a mrtvol v igelitech), nemluvě o taktické pozici pod stromem --- zkrátka a dobře, najednou jsem zase byla zakomplexovaná Mája, ta holka, co by nejradši vygumovala svoje donebevolající bláboly, rozbořila celou svoji osobnost a upgradovala by ji na nejnovější a vylepšenou May 2.1.1, dívku bez minulosti, která v rozhovoru obratně krouží kolem svých slabin a nevrhá se po nich střemhlav. Připadala jsem si hodně nesvoje ve vlastní kůži a obdivovala jsem lidi kolem mě, s jakou samozřejmostí dokážou nosit svoje trapnosti a nešvary na triku.

Ale jinak to bylo fajn. Jela jsem domů a pořád to bylo fajn.

Pak mi začalo hrát tohle:


Jeden z nejlepších otevíracích tracků, co znám. Ani nemusíte znát příběh z nahrávání, aby vám vytanulo na mysli ležení na zemi v intoxikovaném stavu a pocit, že se planeta pod vámi pomalu otáčí. A tahle písnička byla přesně to, co jsem po onom pátku potřebovala. Jak jsem tak poslouchala důvěrně známé "Everyone is broken; everything is broken," přepadl mě pocit, se kterým jsem se už dlouho vídala jenom z rychlíku. Pocit, že vás někdo utěšuje, a vy se projednou necháte utěšit. Pocit, že vám někdo říká, že to je v pořádku, že jako debil se občas cítí každý a že všichni jsou někde uvnitř nakřáplí, rozsypaní, porouchaní nebo zaseklí. Všichni. Pocit, že vás někdo konejší, a vy mu uvěříte. Něco ještě o level vyššího, než běžné namlouvání si, že ráno moudřejší večera, takže ano, klidně můžeš odložit spaní na třetí hodinu ranní, nebo že vystudovat psychologii v Brně je nejschůdnější kompromis, takže ne, nebyla chyba vzdávat se Oxfordu. Nebyl v tom žádný zahořklý tón ani sebelhářství. Jenom pocit, že jsem vlastně v pohodě, i když dělám setsakramentsky blbé chyby.

Přestala jsem psát, co jsem zrovna psala, poslouchala tu skvělou pravdu a byla vsedě naměkko.

Hmyzák v dutině lebeční

24. listopadu 2012 v 22:47 | may coseseboupočít?
Tvrdila jsem to v osmi a trvám si na tom i dnes.
"Čím budeš, až vyrosteš?"
"Spisovatelkou."

Jsem v dobré společnosti.
T. chce být fotograf, pan Modré tričko designer, Bicmaník herec, Aisha zpěvačka, Sue snad režisérka… A pak je tu zástup nás, potenciálních psavců.
Jak se stalo, že jsme si všichni do hlav paličatě zasadili sny, za které se bijeme, aniž bychom tušili, k čemu nám jejich splnění bude? Proč se křečovitě držíme nějakého naivního plánu, ačkoli nevíme, co potom? Kde se v nás bere nevysvětlitelná potřeba ubírat se za nějakým cílem?

Možná jen nevíme, co se sebou. Vyvádíme psí kusy, pouze abychom viděli, jaké se nám za ně dostane reakce. Ve skutečnosti ale stojíme na křižovatce. Nemůžeme dohlédnout na konec žádné z odboček, a tak váháme. Vychutnáváme si mučivou svobodu a všechny ty možnosti před námi. Protože jakmile vykročíme jedním směrem, ostatní možnosti zmizí z dohledu…


Celá ta maškaráda s ambicemi a jejich naplňováním mi nepříjemně připomíná The Sims. Žádná pointa, žádný závěrečný boss, žádná bonusová úroveň. Člověk si prostě jen ujasňuje, co od života chce, a pak je jednou po něm.


Rozhodně se tady ale nechci ohánět morálkou. Sama jsem expert na časovraždění. Svých ambicí se držím zuby nehty, a přitom cítím, jak se mi s postupem času drolí mezi prsty. Až nakonec zůstává jenom můj odraz ve střepech vteřin a klíště spisovatelského snu, přicuclé na mozku.

A kým budete vy, až vyrostete?

Soukromý život mozku

2. října 2012 v 14:16 | may knihomor
Měsíc mi byla věrnou společnicí. Následovala mě na každém kroku. Ze začátku jsem tak ráda dychtivě bořila nos do jejích novotou vonících stránek a pročesávala je palcem. Byla jsem zvědavá.

Brzy jsem se u ní zabydlela. Stránky dostaly omšelý ráz, na jejich okrajích se vynořily šipky a nejapné komentáře, mezi řádky se rozběhly nerovné čáry a vlnovky - moje lajdácká, tupou tužkou čmáraná podtržítka. Sem tam nějaký ten smajlík s podezíravým kukučem, případně shrnutí odstavce; tam sem nějaká ta zcela-od-věci poznámka, co všechno je třeba dogooglit a elektronicky ukrást. Úplně nejhrdší jsem na pozérskou poezii na první stránce, spontánně vyvrženou mezi jméno "Susan Greenfield" a obrázek tučňáka.

A teď je to pryč. Ta oxfordská paní vychrlila vše, co měla na srdci. Už mě nečeká žádné natěšené zabředávání do výkladů deprese, schizofrenie či závislosti na čokoládě. Žádné odpočítávání, kolik textu zbývá do konce kapitoly. Žádné předčítání nahlas pseudobritským přízvukem. Našemu společnému putování je konec.

Byla to pěkná vyhlídková jízda letem neurofyziologickým světem a ochutnávka toho, jak to dopadá, když se vědec fušuje do řemesla filosofům, protože si myslí, že už má nashromážděno dostatek poznatků, aby podal možné vysvětlení toho, co je to vědomí, co emoce a co vlastně činí člověka člověkem. Z úhlu pohledu docela jednoduché, byť protivně znějící myšlenky, kterou kniha razí, je vysvětleno všecko možné. A důsledky občas znějí jako hloupé pěknosti.

Utkvělo mi:
  • Čím emotivnější člověk je, tím míň je sám sebou a tím víc se soustředí na tady a teď.
  • Pod vlivem alkoholu člověk stále dětinští, až nakonec ztratí vědomí.
  • Na čokoládě není možné vypěstovat si fyzickou závislost.
  • Deprese vzniká, když někdo moc myslí.
  • Ti, kdož moc myslí, více pociťují bolest.
  • Pocity potěšení a strachu mají k sobě proklatě blízko.
  • Fobie a strach jsou protiklady.
  • Moje prababí má Alzheimera.
  • Mozek nemůže bolet.
  • Myšlenka "Jsem jen myšlenka." je vždycky pravdivá, když si ji pomyslíme.
  • Vědcům není pomoci. Pořád musí něco rozškatulkovávat a abstrahovat. Ve výsledku tak může leccos vysvětlit, ale ten proces sám o sobě je na hlavu. Podívejte se třeba na barevné šipečky, kterými fyzikové zahlcují své schematické nákresy. Takhle to prostě v přírodě nevypadá, nic není tak krásně jednoznačné. Ale nebýt těch šipeček, nebylo by kupříkladu na silnici bezpečno.
  • Ono nakonec i to vědecké, konkrétně biologické vysvětlení psychiky má svůj šarm.
Už nikdy neuvidím svět stejně, jako dřív. Jsem pošahaná Soukromým životem mozku.

Buď sbohem, Susan.

Hlody aneb Co kdo řek'

24. září 2012 v 21:13 | doriana grayová
"Můžu ti pak zavolat?"
"Určitě, volej volej. Non-stop linka Kláry Smrčkové. Zavolej, kdykoliv se ti zachce, jen ne ráno, to spím."
Ta holka je zlatá, jen to nikdy nebere.

"Nemůžeš po mně chtít, abych to řekla dokonale srozumitelně, to neumím. Já se narozdíl od tebe nezabejvám filozofií už sedmnáct let."
"Jakto, sedmnáct?"
"Ten rok předtím jsi se zabejvala čokoládou Milkou."
Večery s mamkou u babičky se občas zvrhnou v sókratovské dialogy tří generací žen.

"Krevní obraz máš nečekaně dobrý. Léčba byla úspěšná. Jsi zdravá."
"Takže už nemusím brát ty léky?"
"No... ne kvůli roztočům. Ale v případě sezónních potíží ano."
"Ale tu vakcínu už můžu vysadit?"
"Ne, tu dober."
Paní alergoložka se asi řídí heslem "vyléčený pacient = ztracený zákazník".

"Jaký máš téma na seminárku?"
"Jestli feminismus v Německu trochu nepřestřeluje."
"Haha... To sedí... Ty, taková feministka..."
"Náhodou. Budu se v tom zastávat diskriminovanejch chlapů."
"...taková feministka... To proto jsi oblečená jako... pubertální kluk?"
Popravdě řečeno jsem čekala, že pan Spolufilozof řekne něco jiného.

Jak pravil Tomáš Akvinský:
"Teplé neobsahuje možnost stát se teplým."
Odpovídám: Jedině teplejším.

"Budete s nima venku?"
Skautský vedoucí se na mamku nechápavě podíval.
"Né, vevnitř."
"Vyzvedne ho tady sestra."
"Dobře, sestro."
To je týpek.

"Jsem úplnej Dorian Gray," posteskla jsem si a dokončila umělecké dílo z bramborové kaše. To zas bude mít paní u okénka radost.
"Nejsi, protože nemáš obraz."
Ta holka je zlatá, fakt že jo.

Some "Feminist" Stuff

17. srpna 2012 v 17:56 | a very British may
Here I am again. No Czech, please. Have been successfully avoiding that brilliant language for nearly three weeks. (At least in speech.) Ya know, it's because of Oxford. Anyway, I'm jealous of myself!
I won't tell you anything about how I feel or what's going on in my head, I'm not in mood to do so. There are just three things I'd like to share.
  1. The most frequent thought of mine on these days goes like this: FŇUCK OFF! And I finally developed a taste for Sue's one-liner "I don't wanna be here, I'm not gonna do this."
  2. Virginia Woolf was much more than just a tiny bit marvellous. Like really.
  3. Watch this video.
Such an emancipated little woman.
What fascinates me about children at her age is their sense of justice.

Vzmuž se, holka!

16. července 2012 v 21:18 | may rýpalka
"Nebreč, nebo ti naplácám zadek, abys měla proč."
Bič plíz.
"Přestaň se litovat, vždyť jsou na světě i mnohem horší věci."
A to má být jako útěcha?
"Já bych chtěl mít tvoje problémy."
Taky bych chtěla, abys je měl.
"Ty bys měla poznat, co je to pořádná práce, a hned bys přestala myslet na kraviny."
Tohle je přesně ten případ, kdy mívám chuť řečníkovi vymáchat obličej v tom jeho odporném optimismu.

Anorektičce nepomůžete, když do ní nasypete horu zahradního salátu. Bulimičku neodnaučíte zvracení tím, že jí řeknete, ať jí normálně. Člověka, který si pohrává s myšlenkou na sebevraždu, od ní neodradí váš pohoršený pohled. Copak to jde, vyřešit nějaký problém tím, že se budete tvářit, že neexistuje?

"Nechápu, proč to tolik řešíš."
Některé zážitky jsou nezprostředkovatelné a dojmy z nich nesdělitelné. V takových případech druhému spíše než hlas selského rozumu pomůže porozumění.
 
 

Reklama