Básně

Chybění

5. května 2016 v 21:26 | may fowl
Nedělí nás stěna, ale horizont. Jak často na to zapomínám...

Nutkání

17. srpna 2015 v 12:32 | may fowl
Přepadá mě nutkání
Stírat vzdálenosti
Chytat oheň do dlaní
Popálit si kosti
Podlehnout
Zas jednou
Srdcemoru
Sčítat pády Perseid
A odejít
Spolu

So I Write

28. června 2015 v 22:33 | may fowl
(Message in a Bottle)

So I write to you.
After all this time.
Just to tell you that I dared.

You won't read these words.
I don't mind it, though.
I may as well write to the dead.

But you never died.
And in fact it seems
That you're far too much alive.

So I write to you.
Just to let you know
That I dared to feel alright.



Psáno pro kurz Tvůrčího psaní v AJ, kdysi v polovině dubna.
T.

Pokradmu

30. března 2015 v 2:15 | may fowl
Než jsem si všimla
Že se cítím
Tak trochu lacině
Bylo už večer
A já měla
Na jazyku touž pachuť
Tak jako ráno
V poledne když
Ukradli jsme pár minut
A mně se zdálo
Že i někdo
Ukradl něco mně

Oddělení 22

19. února 2015 v 20:39 | may fowl
Být tu i ve čtvrtek
A umřít spolu s nimi
Být tu i ve čtvrtek
A chodit po kruzích
Kývat a poslouchat
Být tu i vprostřed zimy
A v dálce na kopcích
Zahlédnout starý sníh

"Musím letět do blázince, tak zatím." A když tu větu řeknete třikrát do dvou dnů, připadáte si zvláštně velcí. Snad kvůli té hroší kůži, pod kterou jste schovaní.

Tečka

14. ledna 2015 v 22:15 | may fowl
Napsal jste tečku, zavřel dveře.
Dobrá tedy, já zhasínám.
Posčítám ztráty do haléře,
Vypojím kasu, zavírám.
Napsal jste tečku. Tak si jděte,
Tohle je konec scénáře.
Já napíšu "Zde odstřihněte"
Přes půl loňského diáře.

Pro V.
(Promiň za vykrádání emoční banky.)

Devět let

25. srpna 2014 v 12:00 | may fowl
//// ////

A potom srpen

3. srpna 2014 v 22:08 | may fowl
Utopit se ve skleničce
Ve zteplalé minerálce
Na obloze rozpustit se
Zmizet v širé modré dálce

Rozvalit se mezi písky
Roztéci se po ručníku
Usadit se na dně misky
Ztratit se ve vykřičníku(!)

Nechat se tak zapomenout
A pak zapomenout sama
Na oči, co tak nějak změknou
Když lákají do neznáma


La Roux - tak nějak zní letošní léto.

Na hradišti

6. února 2014 v 17:04 | may fowl
Svět taje.
A přijde ještě hodně
malých dnů mezi velkými.
A hodně momentů, kdy budu
neschopná hýbat druhými.

Svět stojí.
Vzduch táhne nad hradištěm,
stejný, jak loni v únoru.
Zato já jsem jiná , než když jsem
naposled lezla nahoru.

Svět plyne.
A když se díváš z výšky,
vypadá celkem ohromně.
Nejsem si jistá, jestli chybíš
té, jíž jsem byla, anebo - mně.

Na bagetu s Faustem

20. listopadu 2013 v 1:56 | may fowl
V hlavě Morgan a Black Keys
Pokašlávám do oken
Zítra půjdem spasit svět
Teď tu lítám s deštníkem
Zase jednou mám tu chuť
Mlátit hlavou o stěny
A pak chuť se oBrnit
Proti všemu mlácení
Šťastný pocit večera,
kdy jste našli v oboru
lidi, s nimiž sdílíte
svou duševní chorobu


A/N: Jestli máte pocit, že se to nerýmujte, jděte o půlnoci na toasty s Nutellou k larpistovi. Neříkám, že potom se to rýmovat začne, ale přinejmenším získáte zajímavý zážitek.


Zdroj: Jakýsi Tumblr věnovaný Radiohead. Tento fešný Jonny Greenwood, ztělesnění veškerenstva, se mi válí po ploše.

Cestou z Bohunic

14. listopadu 2013 v 15:04 | may fowl
Člověk nemůže zůstat hlubokomyslný a ani trochu se z toho nezbláznit...

Narozeninová přání,
staré songy o stýskání
v konečcích prstů zaryté
Chorobopis protivnosti,
kapačky a nahé kosti
v barevných oknech ukryté
Rachmaninov zní ti čelem
Rýže cirkuluje tělem
Popruhy visí přes patu
Až se ráno rozejdete,
jen dva hrnky od kafete
zůstanou po tvém přehmatu

Soukromé povodně

10. června 2013 v 18:36 | may fowl
Čas od času stane se,
že tě dvousetletá voda
po ulicích roznese.

Sem tam se i přihodí,
že se nevyplatí bydlet
ve vltavském povodí.

Že se voda v Botiči
zbarví jako kalná káva,
to se taky občas stává.

Aby však kdo dovedl
ukrýt řeku mezi dlaně,
to se sotva někdy stane.

Vývrh

31. května 2013 v 0:27 | may fowl
Je to docela dost v loji
není není není není není
Dejte mi někdo novou desku, ta stará už je ohraná
Ohraná Mája
Pořád ta stará melod- melod- Melodramatické vystoupení mezi dlažebními kostkami
Chčije
Vibrující brouci zběsile pobíhají dokolečka a vlečou za sebou provázek
Pouta A vůbec má bráška super hračky
Tak abyste věděli
Chybíte mi
Nikam nepojedu
Tak.
(Já lhářka prolhaná co nasazuje masky a nechává je srůst s obličejem až neví kde jí nohy stojí)
(Malá a rozbitá jak jen kdy můžu- ?)
(V supermarketu)
(V subdepresi)
(V sudu)

Coward's Anthem

20. března 2013 v 20:50 | may fowl
What would you say if I told you I'd leave -
Not for an afternoon nor for a week
Nor for a year, rather kind of for good?
How would you feel if I told I would?

What would you say if I reached out my hands,
Grabbed both your shoulders and told you my plans,
Forced you to listen and forced you to see?
How would you feel if I were up to leave?

What would you say if I kept on to hold?
What would you think if I did something bold,
Something to show you just how much you'd miss?
…How will you feel when I do none of this?

Inertia

7. března 2013 v 22:05 | the half-sister
Píšu cvokaři, protože není. Svědí mě pod nosem, asi mi raší knír. Tolik má příprava na sobotní Scia.


I put on the Cheshire cat grin
In my head a train is rattlin'
There seems to be a way out, indeed
- but where does it lead, where does it lead?

I write a note to my therapist
(Maybe because he does not exist)
And listen to my watch ticking underneath
So as to know when to breathe -

To breathe?

Hlad

10. února 2013 v 17:41 | bosá karmelitánka s ponožkami v sandálech
A/N: Z pera klášterní múzy.

Po přijetí po objetí které zcelí
Po nesmrtelnosti aspoň kousku nekonečna věčnosti
Po vyproštění vyvanutí lehkosti která nedrtí
Po absolutním zachránci
Po vlastní výlučnosti
Po pravdě která se bude hezky poslouchat
Po souzvuku hlasů doteků strun vibrací duší
Po míru ve vnitřním hradu po míru venku po míře
Po pointě po katarzi
Po hlasu který ví kdy říkat To bude dobrý
Po mlčení -
co je mi po mlčení?
Dám si ještě jedno sousto.

Ventilace vprostřed předpololetních shonů

14. ledna 2013 v 21:30 | Holy Woody May
přecpaná palačinkami jsem jen Schrödingerova kočka
docela na cestě do širého světa
a přitom navždycky zapadlá v útulné noře
Amerricans, my dear sweet Amerricans, why do you get so hollywoody?
naskočím na první vlak, co pojede kolem
a na první zastávce chytnu první jiný spoj
koloběh zrady zrady zrady jako Sabina
a kdo je potom můj klobouk?
nikde nenajdu to, co je schované ve mně
pokusy plánovat troskotají
až na slashové povídky
já k žití nevhodná dámička co si rozpižlala prst pilkou jako housku
Cožpak někdy mám NEnebezpečnou náladu?
znám tě osmý rok a stejně jsem kde jsem
zírám jako uhranutá
a moje mysl tě bez mrknutí obteče a usadí se ti v podkolenní jamce
není to špatná představa
zase jednou beru to, co se nabízí, ač jde o hubu
a moje slabost se převrací a zvrací do jiných rozměrů
ona byla závrať a ty jsi moje slabost
prý jsem se jen neodvážila
ale tady nejde o neodvahu
tady jde o příliš brzké prohlédnutí iluze
a o ta nechutná Kdyby
slova spoluutvářejí realitu
ale Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.
stejně jsem jenom kamarádka,
ta na kterou můžeš anglicky vyplazovat jazyk
ta na kterou můžeš mrkat, až ti upadne půlka obličeje
ta kterou můžeš zlechtat místo pozdravu
ta která tě občas rozesměje na fac-e-booku
ta která tě semtam projistotu pošle doněkam
ta která vždycky poslouchá, aby se měla čemu smát,
a visí.
A taky ta, co nakonec odjede pryč, takže to stejně nemá cenu, protože ať udělám, co udělám, bude to špatně, a v tom je ten Schrödinger.

Šmarjágotetojezasebiftek. Kdyby tohle četla T. Nu což, stává se. Jsem to celá já. Pořád ta samá, jako už od prima časů. Pořád tatáž, celý ty léta. S poodrhnutou kamufláží. Mluví o něčem, co se teprve stává její pravdou. Mistryně autosugesce. Naivka. Nezdravě nezdravá sama k sobě. Trapně upřímná.
Možná to smažu.

Tahle písnička mě teď hrozně fascinuje:

Na slovíčko s hypokrytcem

6. ledna 2013 v 13:56 | may, bankovní lupička
A/N: Rating T pro všechny ty vulgarismy, které mě napadaly o půl druhé ráno. Odpusťte.

Slova jsou nahovno. Nikdy nic nevystihnou.
Slova jsou hajzlové a dezertovaný kachny nad rybníkem.
Slova jsou zcela nedostačující nakousnutí horký kaše.
Slova mě serou.
Slova nikdy nikdy nikdy nebudou sahat ani po paty osobní skutečnosti.
Slova jsou náhražky, ukazatelé po stranách cesty.
Slova jsou závany něčeho, co už dovonělo.
Nebo dopáchlo a už sem nikdy nepáchne.
Slova jsou jenom slátaniny neuronovejch synapsí a inkoustu a binárního kódu a zvukovejch vln.
Slova jsou hajzlové a nejukecanější prázdna.
Slova jsou manipulátoři.
Slova stojí za zlámanou hnátu babizny Bačkorky.
A jedinej lék na slova
Je článek na blogu, se kterým se moříš několik hodin a pak ho zapomeneš uložit.
To pak nemáš už vůbec nic
Co bys chtěla říct
Než jenom jedno nekonečně velký, upatlaný, frustrací přesolený kurva.

Because I'm climbing up the walls again.


"…tady chce někdo pryč domů."

Neurčitě zaměřený světobol

9. prosince 2012 v 16:46 | muhaha may
Nemám, nemám, nemám mozek na to, řešit jakési blogerské přeposílačky. V hlavě mi hučí a já přes horní okraj obrazovy počítače občas kouknu, jak se to tam venku sype. Jsem nějaká nachcípaná. A to už ve středu musím vstávat ve 3 ráno a bežet na letadlo, abych na jakémsi ostrově v severním moři předváděla myšlenkovou akrobacii.

Když se z tvé berličky stane jediná noha

1. listopadu 2012 v 21:57 | půlnoční múza
Když se z tvé berličky stane jediná noha
Rozum, co říkal ti pane, když vezme roha
Když nemáš potřebu vyhrát, ač víš, jak na to
Když jsi moc slabá si vybrat, co stojí za to
Svoboda když je ti tíhou, která tě dusí
Když sama listuješ knihou, jen když se musí
Když už tě k zbláznění nudí být věčně zticha
Když v noci posloucháš budík, ať víš, kdy dýchat
Když vypneš mysl a zbude opuchlé tělo
Čekajíc poslední úder, promneš si čelo
Vypneš i tělo a na ně život ti zabrnká
Vráskami na dně tvé dlaně proteče bavlnka
Pod čarou života stojí: Tvé dny jsou sečteny.
Ten, kdo se života bojí, bude jím vláčený.

Oheň a led

28. října 2012 v 11:54 | may, núdl translátor
Na semináři anglické literatury se dějou věci. Vedle řady trapných souher okolností a společného sledování Sherlocka BBC (od té doby, co jsem jej naposledy viděla, se ze mě stala nechutná slasherka a jsem schopná párovat už i děti na táboře, muhaha) pondělní dvouhodinovka obnáší také hraní si na překladatele. V případě Ohně a ledu od Roberta Frosta spíš na přebásnitele. Možná mnozí tu básničku znáte ze začátku některého dílu Stmívání, to ovšem není důvod k tomu, abychom ji zavrhli, že ano. Debussyho Clair de lune ani kapela Muse také nejsou po zásahu paní Meyerové o nic ošklivější.

Závrať

28. července 2012 v 14:40 | may
Musíš si nejdřív sáhnout až na dno
aby ses mohla odrazit.
Plíživě klesáš. Snad až moc snadno.
Naděje je jen parazit.

Dobrodružství Fanny Braunové

13. července 2012 v 21:34 | ďouče
Odpusťte špetku nostalgie. Pro děti jsou pohádky víc, než věda, prauda praudoucí. Nezapomenu.

Fúze

11. července 2012 v 12:10 | may (já)
Jsem potácivá existence.
Jsem doušek piva za dvě pence.
Jsem kvádřík cukru do čaje.
Jsem ohýnek, co roztaje.
(Mít tak v kom.)


"Obvyklým a razantním způsobem, jak řešit existenciální izolaci, je fúze, ztracení vlastní identity, "rozpuštění se" v druhém člověku. (...) Člověk, který se zamiloval a vstoupil do blaženého stavu splynutí, si přestává uvědomovat sám sebe, protože ono osamělé já (doprovázené úzkostí z izolace) se rozpustilo do my. A tak se člověk sice zbavil úzkosti, ale ztratil sám sebe."
(Irvin David Yalom: Existenciální psychoterapie)

Stačí?

20. června 2012 v 22:05 | may fowl
Jsem odpadlice
Jsem neschopénka
Jsem ta, která sešla z cesty
Jsem zbloudilý bloud
Jsem hořké zklamání autorit
Jsem plevel
Jsem ťululum
Jsem nevyužitý potenciál
Jsem bolavé zádo
Jsem marná sebemrskačka
Jsem neukázněná
Jsem mimo

Nejsem moc
Ale jsem dost
Nejsem dokonalá
Ale jsem tady

Blízko

18. června 2012 v 19:50 | Drzá
Hermelín bývá nejzralejší
pár dní před datem spotřeby.
Cupitám městem s maskou gejši,
klopýtám z Nikdy do Žeby.

Ve sklepě bují vinná réva,
po tmě se sápe ze sudů.
Tepot se s beatem v jedno slévá,
je to můj prášek na nudu.

Nad Prahou roste žluté ráno,
brousí si zuby nad létem.
Deset dní zbývá nedohráno,
deset dní - a pak čert mě vem!

Mám toho ještě dost co říct
- a přitom nechci říkat nic...

Linka 175

1. června 2012 v 20:37 | Fantastická bába
Vítr na mě plive skrz trojúhelník vyklopeného okénka
a propírá mi nos.
Pryč s pachem deodorantů,
pryč s pachy potu a látkových potahů na sedačky,
pryč s vůní, která mi připomněla
kamarádčiny vlasy.
Venku rozbíjejí silnici
a támhle jde pán a nese kolo v ruce.
Je pršírně.
Vidím vždycky jen kousek skládačky
jako barevnou šmouhu,
jako střípek v kaleidoskopu.
Co kdybych nevystoupila?
Kdybych zůstala sedět u svého větrného trojúhelníku,
přejela zastávku
a nechala se zavézt pryč?
Nemusela bych pohnout svalem
a přitom bych mohla odjet
kdovíkam.

All the reichenfeels :)
(Odpusťte interní džouk. Písnička účinkuje i bez jeho pochopení.)

Jémine!

9. května 2012 v 23:59 | may fowl
Jsem kvítko, které
rozkvétá prý jen
jedenkrát jednou.
Jémine!

Baví mě tklivo,
šplhání po lvech,
vtipy, z nichž strom by
zabrečel.

Čas všecko spere.
Zbělá i blázen.
Též bledé kvítko
pomine.

Jepičí život
utápím v slovech.
Bývá jich na sto
na večer.

Linka 177

9. května 2012 v 21:06 | Fantastická bába
Jsem juchej veselá. Ty věci, od kterých si člověk nic neslibuje, a přeci dobře dopadnou, dokážou neskutečně zvednout náladu.

Píseň zbloudilé básnířky

5. května 2012 v 23:03 | may fowl
Jsem jedna ze sta. Sudička lichá.
Uprostřed města oáza ticha.
Mrazivé "navždy". Poslední list
knihy, již každý bojí se číst.
Jsem kolo stroje, který mě vleče.
Jen a jen svoje neděle večer.
Kamenný fracek. Vrhačka vět,
činů a facek. Binární svět.
Jsem slovo do tvé kapsy.
Jsem nebo nejsem. Aťsi.

A/N: Toto veršované půldrabble je můj příspěvek do soutěže Slova ve tmě (pokud mi jej organizátoři i přes jeho veršovanost schválí). Omlouvám se za přiřazení k TT, došlo k němu nedopatřením a nejde mi odstranit.

Psáno na obal od Sarotti No.1 s chilli a s 66% kakaa

19. března 2012 v 20:11 | čokoložka čekatelka
Nebudu se tvářit, že to
nestudí a nebolí.
Mine jedno, druhé léto,
odejdeme ze školy,
už nebudem denně šlapat
stejné schody ke třídám.
Není na tom moc co chápat:
já půjdu tam a ty tam.


At The Bus Stop

5. března 2012 v 19:15 | may on her way away

I am an everymorning bus-awaiter
Don't think you're late, I'm coming even later
Give me some chocolate, I don't care for school
Is life a bus stop, or an April fool?

Doběhla jsem

23. února 2012 v 21:29 | may, bývalá běžkyně
doběhla jsem
zavřu oči
obrázky za víčky
se míhají
a rozplývají
spolykané časem


A/N: Z hlubin šuplíku... Ráda vzpomínám na tenhle pocit.

Pampadam

17. února 2012 v 17:02 | Fantastická bába
Mám se fajn, díky za optání
Jen trochu blbnu z nevyspání
Nic mi není, díky za zájem
Jenom sháním novej podnájem
Chvíli tak bydlet v jiný lebce
Utýct myšlenkám veršotepce
Utýct svejm divnejm náladám
Přestat si zpívat pampadampadam

Thank you for the music.

Dárky

24. prosince 2011 v 15:42 | vánoční skřítek may

Od Vánoc
nechci moc
Vlastně skoro nic
O dárky
nestojím
Chci Ti jenom říct:
Ať půjdu
kam půjdu
V srdci nesu si Tě
Dárky jsou
vedlejší
Hlavní je to Dítě


Veselé Vánoce!

Filosofské postěžováníčko

14. prosince 2011 v 20:50 | may Sókratés
Vím jistě jen, že nevím nic
(ta věta popírá se sama)
a otázek mám na tisíc
a v mojí duši černá jáma.

Nemluv

3. prosince 2011 v 12:15 | loburská múza
Nemluv o dálce a tichu
Neříkej nic o stýskání
Starý život je mi k smíchu
Dýchám pro hudbu a psaní

Nemluv o snech, o naději
Vždyť i lásku jednou ztratím
Na cestách jsem nejraději
Zvlášť když vím, že se zas vrátím

Radši vůbec nemluv, ba ne
Neříkej nic o loučení
Co se má stát, to se stane
Teď však hledám zapomnění


N/A: Šuplíková, stokrát přepisovaná, odleželá a konečně dotažená do konce.

Ty mě opouštíš?

8. listopadu 2011 v 16:29 | may, citový nekrofil
Jdi a už se nikdy - nikdy -
nikdy je tak strašný slovo...
Jdi a vezmi všechno - všechno -
všechno, co je Davidovo:
Verše, co jsem tajně psala,
chvíle, pro který jsem žila,
mozek, co jsem mívávala,
než jsem ti ho zasvětila.

Však oni se vrátí

6. listopadu 2011 v 22:14 | may zase jednou básnivá
Když se tvoji milovaní
vdáli, za obzorem ztrácí,
neplač. Těš se na shledání.
Lidé jsou jak tažní ptáci.

Sen

10. října 2011 v 10:47 | may zamilovaná
Zdál se mi sen
O tobě
Nejradši bych spala dál
Jen pro tu iluzi
Že jsi blízko


A/N: Další šuplíková... Jeden z plodů loburského stýskání.

Přechodná přechodníková inspirace

8. října 2011 v 16:54 | may rozverná
Ty, vši, byvší lapena
na plešině černouška!
Nekluž se jak splašená,
skoč mu radši do ouška!

Vzpomínka na léto 2010

8. října 2011 v 16:40 | may na okraji propasti
Vítr do vlasů mi vplétá
Slanou vůni oceánu
Poslední doteky léta
Sesbírám do celofánu

Sesbírám je do obalu
Od nejlepší čokolády
Mám svůj vítr, moře, skálu
Postrádám však kamarády


Kruhy

8. října 2011 v 16:17 | may zbloudilá
Bloudím v nekonečném kruhu
Dělám stále stejné chyby
Jedu vždy v tom samém pruhu
Opakuji staré sliby
Že se zítra všechno změní
Že se všechno časem spraví
Doufám v brzké uzdravení
(Čímž nemyslím vnější zdraví)
Nalhávám si dennodenně
Že to zas tak špatné není
Vždyť jsou na tom mnozí stejně
V kruzích navždy polapení
Je to jako divný sen
Znáte někdo cestu ven?


A/N: Zase jednou jsem se ponořila do hlubin svého šuplíku...

Nežiju, přežívám

25. září 2011 v 11:24 | may, chodící mrtvola
Jsem otrávená životem
- už zas
Skrz prsty plačky prosívám
svůj čas
Mé tiché slzy zatřpytí
se v tmách
Až pod kůží mi dotepe
ten nach
Nach ten, jenž možná životem
je zván
Jím nechat se jen nést, to je
můj plán

Ztracený případ

25. září 2011 v 10:46 | may sebekritická


Cítila se být básnířkou
Neuměla básně psát
Toužila se stát malířkou
Nedovedla malovat
Věřila, že zbohatne
Nevydělávala nic
Měla za to, že hubne
Přitom jedla čím dál víc
Chtěla napsat bestseller
Nikdy však nic nedopsala
Osud k ní byl celkem fér
Jen ona to nevnímala

Pocit

2. září 2011 v 21:42 | may třináctiletá
A/N: Tohle jsem vyštrachala v Šuplíku, nebo spíš v Modrých deskách s nálepkou "SITS BUDGET 2000 - OPEX", a docela mě zamrazilo. Už jsem skoro zapomněla, jaký to byl Pocit, když mi bylo třináct.
Bez cenzury.

Kdyby celý svět křičel
a utíkal pryč,
někam daleko od toho všeho
a všichni by se šíleně smáli
a jejich duše by usínaly únavou,
pak bych se mohla cítit jejich součástí
a zavládlo by věčné pochopení.
Jenže to nejde.
Svět je jedno velké nedorozumnění
a už vůbec nikdo nerozumí mně.
Líčím to tak bez citů,
protože to samo je pocit,
pocit naprosté bezcitnosti.
Kde je teda, kurva, láska?

Tobě

9. června 2011 v 17:53 | may ještě patetičtější
Jsi můj nevědoucí majitel
Jsi můj kat i možný spasitel
Jsi můj vězeň i má vlastní mříž
Jsi mé všechno, ač mi nepatříš
A/N: Mám totiž majetnické sklony. A jsem tragéd. Však vy víte.

Cyklistická insiprace

9. června 2011 v 17:41 | prostě may
Byla jsem na kole
V sousední vesnici
Byla jsem na kole
Já, člověk myslící
Cestou jsem myslela
Na všední starosti
Cestou jsem myslela
Na různé hlouposti
Jela jsem přes pole
Koukala na nebe…
Byla jsem na kole
Myslela na tebe
A/N: Tak prostinké, až se za to pomalu stydím! :D

Lásko

9. června 2011 v 17:32 | may patetická
Jsi jen mlha, co mě oslepila
Jsi jen slovo, v nějž jsem uvěřila
Jsi jen duha, která pomíjí
Jsi jen dojem, který zabíjí...

Možná proto

2. června 2011 v 20:31 | may vzdorovitá
Nejsem nepopsaná kniha stížností
Nejsem nekonečná studna moudrosti
Nejsem zpovědnice vřele otevřená
Nejsem do nečasů, proti nudě žena
Nejsem vprostřed pouště živá oáza
Nejsem slovo, které moh' bys vymazat
Nejsem hrdinka nesoucí druhých břímě
Nejsem trpělivá, čekat nebaví mě
Možná proto jsem tak sama
 
 

Reklama