Nebe nad Anthroposem

12. března 2018 v 21:28 | may
"Nemusíš na to být sama."

Ale já na to možná potřebuji být sama.

Po čase zůstává jen pocit viny. Drží se mě jako přilnavé dítě. Když projíždím kolem mostu, na kterém jsi mě učil fotit nebe, zachce se mi dojít až ke tvému domu, obejmout tě a říct ti, že to bude zase dobrý. Ještě jednou pocítit ten klid, klid sdíleného slaninového sendviče.

Bylo nelidsky kruté vést mezi námi čistý řez. Sotva mi teď můžeš věřit, že si tě pořád vážím víc než většiny lidí, které jsem kdy potkala.

Na čele mám vrásku. Přeci jen jsme spolu tak trochu zestárli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.