Březen 2018

Prostor

29. března 2018 v 0:13 | may |  ooo
Bojíš se, že mě ztratíš. Ale co když se ztratím já?

"Potřebuji prostor sama pro sebe," dušuji se a čekám, až mi odepíšeš.

Měla bych přestat ubližovat lidem. Jenže když to domyslím do důsledků, věci začnou být znepokojivě radikální.

"Mně ty tvoje úvahy připomínají sňatky z rozumu. Akorát si sama děláš rodiče."

Jednou to skoro vyšlo. Byla jsem stabilizovaná a plná něhy. Ale pak jsem dospěla k závěru, že mi to nestačí. Že pokud neodejdu teď, neodejdu už nikdy.

Není těžké odejít, ale je tak strašně, strašně těžké vzdát se.

Pohladím kočku na svém klíně. Až bude chtít, seskočí sama.

(Ne)pokoj

26. března 2018 v 17:09 | may |  ooo
Proč mám pořád pocit, že je něco špatně?

Ne, správně bych se měla zeptat:

Proč si kladu špatnou otázku?

Vytekl mrazák. Od rána píšu, namísto abych šla na schůzku s veleváženým profesorem mozků. Potřebuji se trochu vyválet ve své neschopnosti a sebelítosti. Potřebuji si vyžrat ten pocit selhání a hnusu. Něco ve mně mi říká Uteč. Samotné by ti bylo líp. Ale v pokoji visí vůně a já se nemůžu neusmát, kdykoli vejdu. Blázen lapený v bezpečnostní síti slov.

Cítím se jako kolečko v soukolí. Bezmocně náležím systému vztahů.

Být tak víc za sebe. Víc dýchat. Pokračovat v hyperventilaci. Křičet.

Dvacet čtyři

19. března 2018 v 23:38 | may |  ooo
Psaní stejně vždycky skončí tím, že stojíte před někým nazí.

Přišla jsem za ním s hlavou plnou vzpomínek a s lahví vína. Vlastně jsem chtěla hrát šachy, ale on mě snadno přesvědčil, že chci něco jiného.

Přítomnost.

Pan Ü se zasměje jako Voldemort a dá mi na spaní rudé tričko s Marxem. A pak ležíme na futonu a mluvíme o tom, jak vlastně funguje ta funkce, co přidá před všechna jednociferná čísla nulu.

"Myslím, že my dva si budeme rozumět."

Horlivě přikyvuji ještě dřív, než dokončí větu.

Ráno ruku v ruce vyrazíme na vlak do Prahy. Vyměňujeme si střípky minulostí. Vyprávím mu o Cukrátku a o abstinenci, on mi vypráví o Kudrnaté. Vím, že se jí nemůžu nikdy vyrovnat, ale o to vůbec nejde. Cítím za nás oba. Za okny sněží, pan Ü si čte a já ho zkouším nakreslit.

Je nejlepší možné počasí na výlet. Ü mě fotí ve Františkánské zahradě, kam jsem chodívala s Tou na křovíčka. Fotí mě tam, kde mě fotila ona, a poslouchá příběhy, ve kterých už většinu emocí pokryla tlustá vrstva ledu. Na Střeleckém ostrově je taková zima, že i kůl trčící z vody je holý a labuť radši odletěla na druhý břeh. Mrzneme a rokujeme.

"Nesmíš mi dát košem."

"Vážně? Ani kdybych vzala opravdický proutěný košík a praštila tě s ním po hlavě?"

"To klidně můžeš, ale ne metaforicky."

Směju se Voldemortím smíchem, který jsem od něj okoukala. Jenže dělat z metaforických rozchodů pravidlo by bylo příliš kruté i na mě.

Jsme spolu dvacet čtyři hodin. A s každou další bych nejradši ještě jednu přidala.

Zavři mě do tabulky a dobře naformátuj. Proměň mě v proměnnou, abych Ti neutekla. A než půjdeš spát, nezapomeň mě uložit.

Nebe nad Anthroposem

12. března 2018 v 21:28 | may |  ooo
"Nemusíš na to být sama."

Ale já na to možná potřebuji být sama.

Po čase zůstává jen pocit viny. Drží se mě jako přilnavé dítě. Když projíždím kolem mostu, na kterém jsi mě učil fotit nebe, zachce se mi dojít až ke tvému domu, obejmout tě a říct ti, že to bude zase dobrý. Ještě jednou pocítit ten klid, klid sdíleného slaninového sendviče.

Bylo nelidsky kruté vést mezi námi čistý řez. Sotva mi teď můžeš věřit, že si tě pořád vážím víc než většiny lidí, které jsem kdy potkala.

Na čele mám vrásku. Přeci jen jsme spolu tak trochu zestárli.

Kulka

11. března 2018 v 14:26 | may |  ooo
Každý ji má.

Zazní pár tónů a vy jste najednou v jiném čase, na jiném místě, v jiné náruči. Je to jedna z nejkrásnějších písniček, které jste kdy slyšeli, ale dnes už ji poslouchat nelze. Smutná vzpomínka, která probudí cosi chladného a ostrého ve vašich útrobách, uvnitř zašitou kulku. Ta hudba vás kdysi tolikrát zachránila, teď vás zlomí v pase.

A tak chodíte po městě a kličkujete mezi nárožími, která něco znamenají, vyhýbáte se smutným sondžíkům a ty pěkné šedé šaty zůstávají na dně šuplíku. Alespoň dokud nezapomenete, proč vlastně.

Nakonec přestanete být smutní. A to je ze všeho nejsmutnější.