Říjen

16. ledna 2018 v 15:38 | may |  ooo
Den je tak krásný, až z něj bolí oči. Sedíme na Špilberku, mezi námi tabulka čokolády a stěna, kterou už nikdy nepřekonáme. Z pláče a burčáku mě bolí hlava. Jedno balení kapesníčků pryč, další tři mám po ruce.

"Můžem' tady ještě chvíli jen tak sedět?" zamumlám.

Můžeme. A tak sedíme a mlčíme, obrázek uvízlý v čase, kaštany, slunce, vítr a lavička, my dva, ruce, které se nedotýkají, objetí, do kterého nejde vložit ani zlomek toho, co ve mně zůstalo.

Řekneš vtip a já nepochopím pointu, jako už tolikrát, zasmějeme se a na okamžik je všechno v pořádku.

A potom není.




Jsem odbornice na zapomínání. Posbírám plyšovou vydru, balení ubrousků, deník, slánku, propisku, prázdnou bonboniéru a podšálek, který zůstane nerozbitý. Všechno poskládám do krabice od bot a položím pod postel. Naše společné fotky přesunu do složky, kterou přesunu do jiné složky, a pěkně zhluboka si povzdechnu. Jen netuším, kam mám dát ten rok a devět měsíců, které nechci vzít zpátky.

Vím, co bude dál. Měsíc mlčení, smutné večery, kaštany v kapse, vzpomínky na každém rohu, terapie prostým vystavením, pochybnosti, pocit viny, nekonečné vysvětlování, časem obroušené hrany. Vím taky, co už nikdy nebude.

Jak mám žít ve světě plném koťátek a Bulbasaurů?




Bála jsem se, že se sama dočista rozsypu, ale pravda je, že se toho moc nezměnilo. Musím si pomoct sama, jako tolikrát. Se zavřenýma očima jsem udělala krok do prázdna a ke svému překvapení jsem zjistila, že kolem je síť rozpřažených rukou, připravených mě chytat.

Ještě pořád v duchu mluvím k Tobě. Tvoje jméno zůstalo uvízlé na dně mých plic a čeká, až ho zase řeknu nahlas. Když večer zavřu oči, cítím tvoje paže kolem svých ramen. Vedle vzpomínek na nás dva všechno bledne.

Vyrážím však na cestu.

Je příliš těžké o tom psát. Ale začíná být ještě těžší mlčet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hedd hedd | Web | 16. ledna 2018 v 16:18 | Reagovat

Cítím to, cítím. Ať čtu tento článek, nebo ne, je to všudypřítomné...

2 Wild Blonde* Wild Blonde* | Web | 17. ledna 2018 v 16:02 | Reagovat

ach. popsala jsi moje nejhlubší pocity.
chtěla bych utíkat na Špilberk a donést ti kávu z Podnebí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.