Leden 2018

Kroky

23. ledna 2018 v 22:40 | may
Měsíc se míjí s měsícem, čas běží neskutečně rychle. Ani nevím, kolikrát jsem mu málem zavolala, ale pak mě zastavilo vědomí, že by stejně nevěděl, co říct. Nebo naopak strach, že by přesně věděl.

Možná to zapomínání nepůjde tak snadno, jako vždycky předtím. Protože ať si třeba stokrát opakuji důvody, proč jsem ho opustila, jeho náruč byla můj domov.

Jak teď můžu věřit sama sobě? Jak můžu věřit, že příště to vyjde?

Odvedl mě na kraj skály a řekl:

"Můžeš skočit, jestli chceš. Tentokrát ti nebudu bránit. Jen se, prosím, rozhodni."

A já ho shodila dolů.

Takhle přeci láska nefunguje.




"Vždycky mě uklidní tvůj příběh. Já si připadám blbě, protože jsem se rozešla s chlapem, co hulil a citově mě vydíral. Ale pak si vzpomenu, jaký důvody k rozchodu jsi měla ty, a jak dobře to neseš."

Děkuji, Sue. Nesu to velmi dobře.

Nesu to úplně nejlíp, jen občas vzlykám na dně sprchového koutu a nemůžu přestat, protože už nechodím s klukem, který denně vypil dva litry koly a miloval mě. Bojím se spát, protože kdykoli zavřu oči, přemýšlím, jestli jsem neudělala hloupou chybu.

Ale vzhledem k tomu, že o tom přemýšlím už čtyři měsíce, jsem spíš udělala chytrou chybu.




Vina, lítost, vztek. Počítám kroky po třech. Vina, krok. Lítost, krok. Vztek, krok. Cestou domů mi prší na brýle a něco mezi sněhem a vodou se usazuje na mých tvářích. Zakašlu a schovám bradu do šály. Vina, lítost, vztek.

"Však ty se z toho vyzpíváš," řekla K.

A já zpívala. Zařezávala kytarové struny do prstů. Kreslila akvarelkami. Poslouchala desku za deskou. Učila se nazpaměť zkratky inteligenčních testů. Nestíhala. Brečela za zavřenými dveřmi. Jedla vietnamské závitky s různými muži. Psala. Stále ta samá písnička, jen nový sešit.

Vina, lítost, vztek. Krok sun krok.

A možná - jenom možná - jsem pomalu kamsi došla.

Říjen

16. ledna 2018 v 15:38 | may
Den je tak krásný, až z něj bolí oči. Sedíme na Špilberku, mezi námi tabulka čokolády a stěna, kterou už nikdy nepřekonáme. Z pláče a burčáku mě bolí hlava. Jedno balení kapesníčků pryč, další tři mám po ruce.

"Můžem' tady ještě chvíli jen tak sedět?" zamumlám.

Můžeme. A tak sedíme a mlčíme, obrázek uvízlý v čase, kaštany, slunce, vítr a lavička, my dva, ruce, které se nedotýkají, objetí, do kterého nejde vložit ani zlomek toho, co ve mně zůstalo.

Řekneš vtip a já nepochopím pointu, jako už tolikrát, zasmějeme se a na okamžik je všechno v pořádku.

A potom není.




Jsem odbornice na zapomínání. Posbírám plyšovou vydru, balení ubrousků, deník, slánku, propisku, prázdnou bonboniéru a podšálek, který zůstane nerozbitý. Všechno poskládám do krabice od bot a položím pod postel. Naše společné fotky přesunu do složky, kterou přesunu do jiné složky, a pěkně zhluboka si povzdechnu. Jen netuším, kam mám dát ten rok a devět měsíců, které nechci vzít zpátky.

Vím, co bude dál. Měsíc mlčení, smutné večery, kaštany v kapse, vzpomínky na každém rohu, terapie prostým vystavením, pochybnosti, pocit viny, nekonečné vysvětlování, časem obroušené hrany. Vím taky, co už nikdy nebude.

Jak mám žít ve světě plném koťátek a Bulbasaurů?




Bála jsem se, že se sama dočista rozsypu, ale pravda je, že se toho moc nezměnilo. Musím si pomoct sama, jako tolikrát. Se zavřenýma očima jsem udělala krok do prázdna a ke svému překvapení jsem zjistila, že kolem je síť rozpřažených rukou, připravených mě chytat.

Ještě pořád v duchu mluvím k Tobě. Tvoje jméno zůstalo uvízlé na dně mých plic a čeká, až ho zase řeknu nahlas. Když večer zavřu oči, cítím tvoje paže kolem svých ramen. Vedle vzpomínek na nás dva všechno bledne.

Vyrážím však na cestu.

Je příliš těžké o tom psát. Ale začíná být ještě těžší mlčet.