Baletka

3. července 2017 v 23:11 | may |  Sto slov
Neurčité smutky krásného večera. Cikády, vůně borovic a soli, portugalské růžové.

Nepíšu o jednom člověku. Píšu o jedné ráně způsobené různými lidmi.

Když jsem seděla u vody, nebyla jsem zamilovaná. Chtěla jsem jen tančit na hraně. Jenže takové tanečky jsou ještě nebezpečnější.

Isaac mě učil norsky. A dnes se mi zase zdálo o jídle.

Ztratila jsem kontinuitu, nalezla jsem sebe v divném životním období, kdy se pomaličku začínám cítit dospělá. Postupně se smiřuji s tím, že moje smutky jsou já, ale já nejsem svoje smutky.

Chtěla bych umět psát smířlivé konce, ze kterých by se mi nechtělo zvracet.

Díky, Terezo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 4. července 2017 v 8:16 | Reagovat

Opravdový konec se nedá napsat.
Neboť anjelé jsou negramotní.

2 Eliss Eliss | Web | 4. července 2017 v 15:48 | Reagovat

Moc pěkně, melancholicky napsáno :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.