Prosinec 2016

Kuřecí

11. prosince 2016 v 23:59 | may fowl |  O něco víc
Dívám se do černé díry, která zeje v mém břiše, a cítím, že se do ní propadám. Mám hlad. Obrovské, šťavnaté kuřecí stehýnko mě drží kolem ramen a říká, že to bude dobré.

Možná bych měla přestat brát lidi jako jídlo. Nikdo, nikdo mě nemůže zasytit. Musím se zasytit sama.

***

Sedíme na tajném nádvoří. Chvěju se - možná zimou, možná brekem, sama si nejsem jistá.

"Ty brečíš? Podívej se na mě."

Pozná to, vždycky to pozná.

Ptá se. Nemám dost kapesníků. Mluvím o tom, čeho se bojím. O koho se bojím. Protože já mám hlad, ale co má on?
Bere mě do náruče.

"To, že po tobě nic nechci, neznamená, že tě nepotřebuji."

***

Rozpitváme moje vnitřnosti a rozložíme je po stole mezi okurku, rajče a kousky kuřecího masa. Ošívám se, cítím se trochu naze pod jeho analyzujícím pohledem, ale zároveň vím, že pokud chci opravdu něco změnit, nejdůležitější je úplný obraz.

Někdy tak žít život jako ostatní, nespoléhat se neustále na to, že možná jednou potkám odborníka, který mě poskládá. Nikdo, nikdo mě nemůže zachránit. Musím se zachránit sama.

Ale tady a teď, nad talířem s kuřecím, jsem šťastná. Možná prostě proto, že žiju ve stejném městě, jako on.

"Postupně k tobě přirůstám."