Chyba I. typu

13. listopadu 2016 v 14:24 | may fowl |  Sto slov
Že je něco špatně, zjistím, až když se slyším brečet.

Nepíšu o těch hezkých věcech. Píšu o zvadlé růži na svém stole, o iluzi jistoty, o pohybech tvé ruky. Neoplácím velká slova, protože jsem jimi přesycená, nedůvěřuji zvuku, který by se ozval, kdyby prošla přes mé rty. Říkám malé, prosté věci.

Ztrácím část sebe, tu nepraktickou, nefyzickou.

Pravda je, že jsme od sebe pořád stejně daleko, a nesejde na tom, kolik zemí Evropy leží mezi námi.

Věříš, že to jen chce čas, a já se držím tvé víry, dokud trvá. Dokud jsem ji nezabila stejně jako ostatní věci v tobě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. listopadu 2016 v 16:03 | Reagovat

Čas a dálka jsou nezbytné veličiny.
Bez nich se nedopracuješ nekonečna.

2 stuprum stuprum | Web | 13. listopadu 2016 v 20:18 | Reagovat

Pusť toho bídáka k vodě. Čas je jen nálepka pro "I don't give a fuck!"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.