Srpen 2016

Vlaštovka

19. srpna 2016 v 12:22 | may fowl |  Sto slov
Mám tvoji vůni ve vlasech.

Poslední dobou je to zase horší. Utěšuji se myšlenkou, že bývalo ještě mnohem hůř, a zároveň mě ta vzpomínka hluboce zneklidňuje. Bojím se, že se vrátím zpátky.

V mojí hlavě nic není jisté. Nedokážu mít ráda bez ALE, bez řetězců pochybností a nejistot. Racionalizuji lásku a pak ji znovu iracionalizuji. Potácivě balancuji někde mezi Zachraň mě! a Jdi pryč. A stále to chci zkoušet. Z nastokrát zohýbaného papíru skládám vlaštovku a doufám, že nás odnese někam, kde si budeme mít o čem povídat.

Stiskneš moji ruku. Objektivně vzato se mám dobře.

Jak se zastavují myšlenky?


Oh! Darling

13. srpna 2016 v 17:45 | may fowl |  Sto slov
Malé radosti, jeho blázniviny. Místnost s gramofonem a pohovkou. Sójovo-rýžové mléko a blonďatá limonáda. U telefonu dívka s konstantním pobavením v hlase. Mraky jako poklička nad městem. Vůně šampónu. Prázdný byt a ve vzduchu kytarové sólo. Náhodná setkání s minulostí na nárožích. Přísliby vědecké kariéry. Obrovské mašle do vlasů z neonově růžového tylu. Svíravá úzkost v žaludku. Nadýchané lívance. Pilulky, hadičky, zrcadla, zrzavé vlasy, zrzavé vlasy.

Baterie je téměř vybitá.

Potácím se v černých lodičkách po dlažbě, do čela se mi zarývá vráska. Zpátky v Brně. Než jsem si stihla uvědomit, že jsem doma, léto začalo končit.

Budeme v pořádku.

Nic se nestalo

7. srpna 2016 v 23:06 | may fowl |  O něco víc
Všechno je v pořádku. Je neděle odpoledne, jím čokoládu a mám velké plány.

Všechno je v pořádku. Jen jsem trochu zpruzená a antisociální.

Všechno je v pořádku. Občas problýskne nebezpečná myšlenka, neurčitý smutek, pocit zaseknutí ve vlastní hlavě.

Všechno je v háji, odcházíš a já brečím jako sebelítostivé dítě.

Věci jsou najednou černobílé - ba ne, černé a ještě černější. Hlas v mé hlavě dělá dramatická prohlášení. Jako Zase si musím pomoct sama, a Rozejdi se se mnou kvůli mým nesnesitelným náladám, nebylo by to poprvé.

"Pověz mi, co se děje. Ať mám aspoň hrubou představu."

"Já nevím. Pořád to samé. Vždycky chci od lidí víc, než mi jsou schopni dát. Asi jsem univerzálně hladová."

Říkám, jaká jsem, a ty v tom slyšíš, jaký ty nejsi. Stejně jako když jsi vzdal vyprávění pohádky - i teď to vzdáváš. Nehledáš možné cesty ven, ale vzdáváš to.

A když odcházíš, vidím, jak se postupně zavíráš sám do sebe, až jsi za stěnou tak tlustou, že přes ni ke mně ani nedovedeš zvednout oči.