Červen 2016

Alternativní

16. června 2016 v 2:43 | may fowl |  Sto slov
Někde v alternativním vesmíru žije Mája, která si pouští lidi k tělu, ale ne k duši. Mája, která odjela do Holandska, aniž by za sebou zanechala čekajícího muže. Mája, která se vyspí se všemi krásnými cizinci, kteří se o ni zajímají, jen proto, že může. Mája, která chce vidět, jak daleko lze zajít, aniž by se rozsypala pod cizíma rukama. Mája, která nachází útěchu v různých náručích. Bezstarostná uprchlice před vlastními starostmi. Odbornice na milostnou prokrastinaci. Lovkyně princů, sběračka lovců. Swipe right, swipe right, swipe right. Májo, usměj se.

Já tou Májou nejsem, to vím jistě.

Ale kým teda jsem?

Uklidit si v hlavě

15. června 2016 v 17:43 | may fowl |  Sto slov
Nežiju. Předsevzetí jsou jen lži na dočasné uklidnění, vitamín D, tohle spolkni a bude ti zase dobře. Panika pod povrchem. Normální stav. Obalená v cukru, nepřítomná, s bolavou čelistí a velkými ambicemi hltám knihy a lékořicové bonbony.

Nemůžu se pořádně nadechnout. Na hraně pláče, jako kdyby se měla co chvíli probořit ta zeď, za kterou se schovávám. Napjatá jak struna, jen někomu vystřelit oko.

Mlčím.

Někdy vám lidi udělají strašné věci. Ublížené ego ve vás pořvává "To ti teda neprojde!", "Vlez mi na hrb!" a "Nezasloužíš si mě," až se rozhodnete zapomenout.

Zapomenout je jednoduché. Ale co nezapomenout a odpustit?

Har du sett jordbærne mine?

3. června 2016 v 2:24 | may fowl |  O něco víc
Odstranila jsem všechny diváky, až nezbyl nikdo, kdo by přihlížel. Teprve teď vidím, kdo jsem, když ze mě svlečete všechny vrstvy lidí - když stojím nahá a sama, jen se svou sbírkou divných vzpomínek a elektronických duchů.

Pár panických záchvatů a stále ty samé sny. Spolubydlící mi kradou sůl, olivový olej, balzamiko, zbytky mozzarelly, strouhanou goudu, česnekovou pomazánku, salát a špatné pivo. Neopíjím se, nepiju kafe, spím devět hodin denně. Někdy přemýšlím, jak je všechno strašně složité a že by bylo snazší neexistovat, ale když kolem projde někdo nedůležitý, snaživě se usmívám.

Jsou tu i dobré věci. Drobná osobní vítězství. Pocit síly v nohou, když šlapu do pedálů. Vrány na kampusu. Vzduch po dešti. Radiohead. Umytá sprcha. Bratrovy první smsky. Knížky, kvůli kterým se vyplatí zůstat vzhůru do čtyř do rána. Krádeže klavírů. Jahody.

Nejsem černobílá. Nejsem ztracený případ. Nemusím preventivně shazovat všechno, co pustím z úst. A můžu pořád ještě něco cítit, třeba i po třech letech.

Cítím se - paradoxně - silná. Nemůžu jinak. Protože v konečném důsledku si stejně nejvíc musím pomoct sama.

Zaklonit hlavu a zavřít oči…