Květen 2016

Neblbni, zrzky přece nemůžou bejt smutný

19. května 2016 v 23:14 | may fowl |  O něco víc
Nechci, abys byl jen další člověk, před kterým musím předstírat, že jsem šťastná.

Stojím před regálem s čokoládami. Holanďané mají za humny Belgii, ale paradoxně netuší, v jakém tragickém čokoládovém nedostatku žijí, jinak by zásadně rozšířili sortiment. Pět druhů Milky, tři(!!!) druhy Rittersport, Schogetten nestojí za zmínku… Jen nabídka Lindtu je celkem uspokojivá, ale to už jsme o cenovou kategorii výš, zdejší Verkade je obdobný případ, designová Tony's Chocolonely líp vypadá než chutná… Zachraňuje mě rotterdamský Johnny Doodle, 180gramové blaho, které vždycky sním dřív, než si ho stihnu vyfotit.

Stojím před regálem s čokoládami a o tomhle přemýšlím, a najednou se - jen tak z ničeho - vyloupne kousek pocitu. Překvapí mě. Předem se neohlásil, nedává smysl a vůbec jsem se o něj neprosila, ale přistane mi do klína jako nechtěné děcko a já se teď o něj musím postarat. Na zlomek vteřiny si připadám jako tragická hrdinka, protože je trochu krásné, být smutná. Ale pak se zachovám podle nejpravděpodobnějšího scénáře: odhodím to dítě někam na podlahu a bez ohlížení odejdu. Na brečení mezi regály jsem už příliš velká.

Zaplaším hlas ve své hlavě - To sis vážně myslela, že přede mnou utečeš? - i tu nutkavou myšlenku v angličtině, odemknu kolo, jednou rukou si přidržuji sukni a jedu do Kanaalstraat. Koupila jsem si rtěnku, ale nemůžu ji nosit, protože často jím. Vždycky čekám, že se to vrátí, a ono se to doopravdy vrátí.

Chtěla bych dostat ještě jednu šanci naučit se fungovat v tomhle světě. Ještě jednu šanci, a tentokrát bych udělala všechno správně, udělala bych všechny správné chyby.

Koncem března

13. května 2016 v 16:48 | may fowl |  O něco víc
Přišlo jaro a s ním můj milý. Nevěděla jsem, z čeho mít větší radost. Smáli jsme se spolu hloupostem a jeden druhému. Jednu chvíli mi bylo tak krásně, že jsem se rozbrečela do šátku. A on mě nechal, ať se mu schoulím do náruče, a na nic se neptal.

Bylo mi zatěžko být šťastná, hlava se mi točila ze samých pochybností a negativismů. Dva měsíce jsem čekala na to, až ho zase obejmu, a teď si v mém pokoji ve 3D zašíval kalhoty a já pochopila, že miluji nedokonalého muže.

Děsně mě rozčilují rozbité a nedokonalé věci. Netuším, proč jsem v tom případě považovala za dobrý nápad studovat zrovna lidi. Aspoň se tím ale vysvětluje, proč jsem samonasírací.

"Napíšeš mi básničku?"
"Chceš se poblít?"

Je až absurdní, jak moc dokáže všechno spravit přítomnost člověka, kterému se můžu vybrečet do trička. A když zvednu oči, on se na mě usmívá, takovým tím úsměvem, který říká všechno, co je potřeba říct. Nemusí mluvit, abych věděla, že bude dobře.

Adresát nezastižen

12. května 2016 v 19:40 | may fowl |  O něco víc
Je tak snadné vyškrtnout někoho ze svého života. Tak snadné jako se nadechnout, vydechnout, rozsvítit stolní lampičku, udělat tečku za větou.

Jsem smutná. Píšu dopisy mužům, kteří mi nerozumí. V konečném důsledku jsem jen ráda, když si je nikdy nepřečtou. Léta mě naučila, že věty, jejichž sestavení mi dalo největší práci, druhý nikdy nedocení. Takové věty přinášejí jen zklamání. Nechávám si je tedy pro sebe a dělám za nimi tajné tečky.

Z vlasů mi vytéká červená voda. Krůpěj se zastaví nad pupíkem, chvíli zaváhá a pak ji pohltí proud ze sprchové hlavice. Aisha klepe na dveře.

"Májo? Všechno v pořádku?"

"Jó, už budu!"

Moje hlava hoří. Vysuším si vlasy, rty obtáhnu rtěnkou, obleču něco, v čem mám dlouhé nohy, a vyrazím na ulici. Je horko - nikdy bych nevěřila, že to o Holandsku řeknu - a my jedeme do Amsterdamu. Jsme každá úplně jiný prototyp holky - Sue v černých keckách a s cigaretou v koutku úst, Aisha s copánkem ovinutým kolem hlavy a šátkem kolem drahocenných hlasivek, já s ohněm na hlavě a se svými věčnými starostmi, abychom neporušily pravidla. Jako by nám zase bylo čtrnáct, jen muži kolem nás se proměnili.

Svačíme vzorky v obchodě se sýrem, obědváme čínské nudle a zapíjíme je vínem z pet lahve, svačíme marihuanové muffiny, večeříme hranolky a vodu s cukrem. Černoši v parku se nám smějí, jak se jim smějeme, a říkají cosi o dobrém matroši. Aisha propadá derealizaci, Sue si nás fotí a já myslím jen na citrónový cheescake. Moje trávové poprvé končí překvapivě dobrým tripem. Domů se vracíme v noci.

A je to krásné, ale je to taky strašné. Natisíckrát můžu mít chuť shazovat lidi do kanálu, ale neudělám vůbec nic. Zdá se, že jediná cesta, jak se cítit naživu, pro mě vede skrz sebedestrukci. Vlastně to dává určitý smysl: abych mohla začít žít, musím taky začít umírat. Jak chabé ospravedlnění pro mé masochismy.

Pořád ta samá písnička. A tři tečky.

V čem se naše životy liší od životů holubů, co se pokoušejí na parapetu o prokreaci? Najdi deset rozdílů.

Promiňte mi jednu Lanu...

Chybění

5. května 2016 v 21:26 | may fowl |  Básně
Nedělí nás stěna, ale horizont. Jak často na to zapomínám...