Když nevíte co se sebou, odjeďte do Holandska

1. března 2016 v 1:02 | may fowl |  O něco víc
Probudila jsem se v Bonnu. Nebe mělo stejně šedou barvu jako špína na okně. Vedle mě přes uličku seděl hubený kluk s potterovskými brýlemi a v barevném svetru, všestranně obložen plátěnými taškami, a četl si časopis o politice. Upadala jsem do trhané dřímoty a znovu se z ní vynořovala, abych pozorovala měnící se krajinu za okny.

Německo se nepozorovaně přelilo v Nizozemí. Rostly ve mně radost a hlad.

Když jsem si na benzínce kupovala sendvič, prodavač cosi žvatlal. Zatvářila jsem se, co nejholandštěji to šlo, a naložila se zpátky do autobusu. Hipster se na mě usmál přes tlustá skla.

Tak tedy Holandsko. Goedendag.

Pět měsíců chrochtání a neuronů v zemi, jejímž jazykem nemluvím.

Stěhovala jsem se tolikrát, že pro mě utíkání je přirozený pohyb. Nevadí mi žít v kufru. Nevadí mi poznávat nové lidi a přepínat mezi jazyky. Nevadí mi nechávat za sebou všechny domovy, které jsem si kdy udělala, a brát si s sebou jen nejdůležitější kusy sebe. Přesto vždycky pro samé útěkové tendence zapomenu, jaký to je pocit.

Zapomenu, co s sebou nosím.

Tentokrát s sebou mám také plyšového růžového jednorožce. Co by se mohlo posrat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 1. března 2016 v 2:13 | Reagovat

Pamatuj, že na útěku se může a obvykle posere úplně všechno. :)

Přesto být cizincem v tak překrásné zemi je něco jako privilej. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.