Březen 2016

Inventura

16. března 2016 v 23:51 | may fowl |  O něco víc
Zdává se mi teď o ženě jménem Amygdala a o tom, že mi můj milý nabídl, že se za mnou přestěhuje do Holandska. Žiju za zataženými závěsy a z domu vycházím po setmění. Žiju s paranoiou v slzném váčku, a když jezdím po městě na kole, vítr mi ji vyhání z očí.

Můj stůl je pokrytý motivačními citáty, léky, které nezabírají, fotkami, které jsem dosud nenalepila na oprýskané stěny, a vytisknutými studiemi o pocitu sebekontroly, který nemám. Píšu seznamy svých smutků, dělám inventuru vnitřností. S každým dalším řádkem si přestávám být jistá, kdy ze mě mluví upřímnost, a kdy se jen snažím být zajímavá. Zkouším přesvědčit samu sebe, že jsem dostatečná i bez těch sraček ve své hlavě. Nebo pro změnu, že nejlepší je umět žít s hlavou jako nočník. Žiju tedy s hlavou jako nočník a raduju se, že v parku kvetou fialové a žluté krokusy.

Můžu žít právě takový život, jaký jsem chtěla. Můžu trávit dny v pyžamu a psaním. Můžu v pátek večer sedět v univerzitní knihovně, dělat si perfekcionistické výpisky a dodržovat pitný režim. Můžu požírat sushi, burgry a sušenky s brusinkami a bílou čokoládou. Můžu se v neděli odpoledne procházet muslimskou čtvrtí a podél kanálů, nakukovat do oken hausbótů a do výloh obchodů s deskami. Můžu si v anatomickém muzeu potěžkat skutečné, mrtvé lidské srdce a vdechovat formaldehyd. Můžu si nastokrát přelakovat nehty na jiný odstín červené. Můžu brečet, když se nikdo nedívá.

Ale jednu věc nesmím: zapomenout, jak daleko jsem musela dojít, jen abych došla sem.

Lepidlo

12. března 2016 v 16:34 | may fowl |  O něco víc
Ležím ve tmě a poslouchám písničku za písničkou. Ta hudba mě zneklidňuje. Lepší ale, než v tichu naslouchat tinnitu a vlastní paranoie.

Někdy zapomínám, jak snadné je všechno ztratit. A někdy, někdy na to vůbec nedovedu přestat myslet. Škvírou mezi závěsy dopadají na strop proužky žlutého světla a já je počítám, obklopená zvukem. Čas do usnutí si prodlužuji myšlenkami. Jak mohu být tak plná citu, a zároveň plná pochybností?

Bojím se studených zákoutí svého mozku. Bojím se nejistoty, která se v nich usazuje, a bojím se i grafomanie, ke které se opakovaně uchyluji ve snaze vypsat si ty sračky z hlavy. Stále zapomínám, do kolika průserů mě dostala - co na srdci, to na hrotu pera - a že co je jednou řečeno, to nejde odříct. Nejvíc ze všeho se ale bojím, že to se mnou vzdáš.

Upsala jsem své srdce celibátu. Své nevděčné, přelétavé srdce. A jakkoli neradostně to může znít, ve skutečnosti je to jedna z nejradostnějších věcí, co mě za poslední dobu potkaly.

Nezáleží na tom, kolikrát se všechno rozpadne. Záleží na tom, že se zas a znovu rozhodnu sáhnout po lepidle.



Delft Blue

8. března 2016 v 0:35 | may fowl |  Sto slov
Možná je zima jen absence tepla.

Sedím 1065 km od topení a za oknem vodorovně padají kroupy. Ještě pořád jedu na zbytky slunce, které jsem nachytala na trase Pisárky - Vídeň. Ale v útrobách se mi otevírá propast a já do ní padám, jako když vynecháš schod. Je mi úzko. Potřebovala bych, abys zase přišel a posvítil do temných koutů.

Jsem koneckonců ta, které je věčně zima na kotníky. Ta, která nikdy neuvěří, že je vše v pořádku, dokud neroztaje.

V jednom měsíci jsme měli celou věčnost. Tak se stalo, že byl leden nejteplejším měsícem roku.

Jenže teď je březen.



Příšery II

5. března 2016 v 16:20 | may fowl |  O něco víc
Léto se přelilo do podzimu, podzim do zimy a já se pozvolna rozpadala.

Zamilovávala jsem se do nesprávného muže, klopýtala na vražedně vysokých podpatcích, mrzla u stánku s kávou, brečela ze spaní, seděla v setmělé kuchyni paralyzovaná vlastními myšlenkami. Jednu chvíli jsem měla pocit, že nežiju, ale bolím.

"Podle mě za ten rok se skutečně posouváš někam do zadnice," řekl Nislav. Byl tehdy ještě dost blízko na to, abych jeho názory na mou osobu mohla považovat za zasvěcené, a tak mě nepotěšil. Nechtěla jsem vědět, že je to se mnou týden od týdne horší. Znamenalo by to připustit si, že postupně podléhám příšerám ve vlastní hlavě.

Nejvíc ze všeho jsem potřebovala nějaké příšery tam venku. To abych byla nucená sesbírat se z podlahy, na které jsem si navykla ležet. A ony přišly.

Sardinky

2. března 2016 v 0:04 | may fowl |  O něco víc
Dynamo na předním kole tlumeně bzučelo. Jeli jsme tmou, někdo vepředu kouřil trávu a zanechával za sebou dýmovou stopu. Finský kluk vedle mě vezl v igelitové tašce pár lahváčů. Doufala jsem, že se podělí. Hodiny bily půlnoc. Netušila jsem, kde jsme, hladký asfalt mi ubíhal pod koly. Příjemná změna po dvou dnech samoty a vlastního pokoje.

Zaparkovala jsem kolo u cizího domu na druhém konci města. Byl pátek večer. Vystoupali jsme po venkovním schodišti a vešli do plechovky plné sardinek a beatů.

Když nevíte co se sebou, odjeďte do Holandska

1. března 2016 v 1:02 | may fowl |  O něco víc
Probudila jsem se v Bonnu. Nebe mělo stejně šedou barvu jako špína na okně. Vedle mě přes uličku seděl hubený kluk s potterovskými brýlemi a v barevném svetru, všestranně obložen plátěnými taškami, a četl si časopis o politice. Upadala jsem do trhané dřímoty a znovu se z ní vynořovala, abych pozorovala měnící se krajinu za okny.

Německo se nepozorovaně přelilo v Nizozemí. Rostly ve mně radost a hlad.

Když jsem si na benzínce kupovala sendvič, prodavač cosi žvatlal. Zatvářila jsem se, co nejholandštěji to šlo, a naložila se zpátky do autobusu. Hipster se na mě usmál přes tlustá skla.

Tak tedy Holandsko. Goedendag.

Pět měsíců chrochtání a neuronů v zemi, jejímž jazykem nemluvím.

Stěhovala jsem se tolikrát, že pro mě utíkání je přirozený pohyb. Nevadí mi žít v kufru. Nevadí mi poznávat nové lidi a přepínat mezi jazyky. Nevadí mi nechávat za sebou všechny domovy, které jsem si kdy udělala, a brát si s sebou jen nejdůležitější kusy sebe. Přesto vždycky pro samé útěkové tendence zapomenu, jaký to je pocit.

Zapomenu, co s sebou nosím.

Tentokrát s sebou mám také plyšového růžového jednorožce. Co by se mohlo posrat?