Vystřižené scény

12. prosince 2015 v 15:16 | may fowl |  O něco víc
Nejvíc ze všeho cítím únavu. Teprve zítra budu mít sílu postavit se pod proud horké vody a třást se pod ním v naději, že mě rozpustí. Dnes už ne. Dnes se jen nadechnu kouře, co mi zůstal ve vlasech, a z kabátu ucítím závan důvěrně známé vůně. Vychutnávám si obojí.

Vím, že bych o tom neměla mluvit, ale nadešel čas jít o dům dál. Cítím to tak jistě, jako cigaretový dým, a ještě chvíli se pevně držím na místě. Naposledy zaváhám, než seberu sílu k prvnímu kroku.

O mě se neboj, jsem velice dobrá v nemění emocí.

A tomu jsem vážně věřila. Jen se mi to celé trochu vymklo z rukou.



A šli jsme na kafe. Byl začátek června, uprostřed všeho deštivého počasí se konečně nachomýtl celkem pěkný den. Dělal jsi nekorektní vtipy a já se nedovedla nesmát. Snad díky tvé vlastní otevřenosti jsem dokázala mluvit o věcech, které si jindy nechávám pro sebe.

Napsal jsi mi pak. Něco o našem dalším rande.

Rande.

"Víš, jak jsem kdysi psala, ať si ode mě nic neslibuješ?"

Jsi ve friendzone a mám v plánu tě v ní nechat, ať se ti to líbí, nebo ne.

Jsi ve friendzone.

Hm…

/střih/

Je září. Ležíme ve tvé posteli, tváří v tvář, střídavě na sebe mžouráme skrze stěnu tmy, a čekáme, co se bude dít. Jsem stále víc vzhůru, a to jsem ještě před chvílí usínala u filmu o nespavosti. Přemýšlím, kde jsem se to octla.

Je mi zima na nohy.

V jedné posteli jsou dva cizí lidé. A s nimi přítomnost všech věcí, které by se mohly stát, a které se nestanou.

Natahuješ ruku a já se přivinu blíž.

/střih/

Když se ráno probudím, všechno je průzračně jasné. Ale jako hodiny plynou, ostré obrysy se bortí jeden do druhého. Dostávám pocit, že my dva se můžeme dít jedině o půl páté ráno. Po zbytek času nemůžeme být nic, co by stálo za řeč.

"Nezamiluj se, nebo hodně rychle zmizím," varuješ mě.

Jak myslíš. Nenechám lásku stát v cestě našemu porozumění.

Jak můžu někoho mít bezpodmínečně ráda s takovou podmínkou?

Něco mi říká, že kdybys vážně nechtěl, ať se do tebe zamiluju, tak bys už dávno utekl, snad tenkrát, kdy jsem ti prozradila, co se mi zdálo ---

/střih/

"Ano, jsou tu skvělý chvíle, kdy třeba hraješ na kytaru a jsi k sežrání, ale vím, že tohle mi nestačí a nemůžeš hrát furt."

Znovu si čtu ty dlouhé zprávy. Pocity dorazily příliš pozdě. Ne že by mohly něco změnit.

Je to nesnesitelné.

V okénku vpravo nahoře mi naskakuje, jak jsi zasvětil dalších pět minut svého krátkého kuřáckého života videu o hřebících, jak jsi pohnul ukazováčkem, abys zvedl virtuální palec, a jak jsi vlastně dočista cizí, a nikdo z nás nikoho z nás nikdy neznal.

Je to nesnesitelné, protože jsem se poprvé po více jak roce zmohla na něco-jako-city. Stála jsem v samotných dveřích vlaku, do kterého jsem byla ochotná nastoupit, a věděla jsem, že nezávisle na všem, co jsem do té doby řekla, bych toho byla doopravdy schopná, tentokrát ano. Neměla jsem tušení, proč zrovna do tohohle vlaku, nevěděla jsem, kam chci dojet, ale dveře byly otevřené dokořán a já postávala mezi nimi.

Nemám ti za zlé, co jsi řekl. Prostě jsi neměl chuť na výlet. A já proti tvé vůli nedovedla vstoupit dovnitř, vzít si co chci a vyskočit za jízdy. Držela jsem se zpět, protože jsem měla pocit, že je to tak správné.

Je to nesnesitelné.

/střih/

Ten večer jsme poslouchali hodně Tame Impaly.

Je to příliš jednoduché. Stačí se prostě poddat vžitému schématu a dovolit věcem, ať se dějí. Nedostavují se výčitky. Pro jednou - na jednu jedinou noc - je vše v pořádku. Cítím se v bezpečí.

Neuvažuji v měřítku romantiky, navzdory všemu tě vidím jako kamaráda. Všechny drobné projevy náklonnosti jsou jako náplasti, které budu jednou muset strhnout, ale pro teď jsou přesně tím, co potřebuji.

S jistým pocitem déjà vu se ponořím do tmy.

/střih/

Sedím v cizí kuchyni, jím toast a upíjím z velkého hrnku airpressového kafe. Na sobě mám jen tílko a tepláky, které na mě visí, a musím se smát absurdnosti situace.

Do místnosti vstupuje holka a tváří se, jako že ji vůbec nepřekvapuje, že mě vidí.

"Ahoj," kuňkne a ponoří hlavu do lednice.

"Brýtro," odpovím s veškerou nonšalantností, jíž jsem schopná, a pokusím se překousnout vlákno roztaveného sýra. Nemůžu si vzpomenout na její jméno.

Přicházíš ty a zachraňuješ nás od trapného ticha. Pohlédneš do vnitřností toustovače, potěšeně začmucháš a šťouchneš do své snídaně nožem. Máš neředěně ranní výraz. Pohyby ve tvém obličeji jsou pomalé a podmračené.

Nedokážu si nevzpomenout na to, jak jsi včera chutnal po cigaretovém kouři a zubní pastě a… Ta vzpomínka ve mně vyvolá uchichtnutí.

/střih/

Češu se a moje vlasy padají na podlahu tvého pokoje.

"Nic víc nechci," říkám.

Je to lež, ale myslím ji vážně. Jsi, koneckonců, tak trochu zamilován. Dotyčná je v tom nevinně. Všechno je na dobré cestě, a já jsem na cestě pryč.

Tohle bylo poprvé a naposledy.

Když mě políbíš na rozloučenou, jsem na podpatcích o trochu vyšší, než ty.


Jsem otrávená ze svých masochismů. Měla bych si taky občas pustit k tělu lidi, kteří nebolí.

Zadržím dech a zatlačím si oči zpět do lebky. Schovám se za vlastní vlasy. Myslím na tvé dlaně přitisknuté k mému krku.

Tu myšlenku si schovám do kapsy. Jako kdysi štěrk z Londýna. Jako písničku, kterou nikdo nepochopil. Znovu se nadechnu a vyrážím na cestu.

Tak zase někdy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. prosince 2015 v 15:39 | Reagovat

I moje švadlenka má sbírku střihů.
Krapet jsem přibral a sako mi nesedí.

2 May May | Web | 12. prosince 2015 v 21:25 | Reagovat

Šablona.
Ale klukovi potlesk za útěk z friendzonu.
(reklama je pryč, fajn pohled. :D )

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 12. prosince 2015 v 22:47 | Reagovat

Zajímavý kaleidoskop vztahu ve střihu... jo, přesně takhle nějak mám uložené v hlavě svoje vzpomínky, leckdy stejně pomotané...

4 lovitka lovitka | 13. prosince 2015 v 12:24 | Reagovat

Čas jít o dům dál.
Asi i já jsem to teď potřebovala slyšet :)
"Dostávám pocit, že my dva se můžeme dít jedině o půl páté ráno. Po zbytek času nemůžeme být nic, co by stálo za řeč." To je až moc reálné.

5 stuprum stuprum | Web | 13. prosince 2015 v 18:45 | Reagovat

Co je na slabosti hodné potlesku? Měl být ve friendzone a nestalo se tak. :(

6 Eleanor Eleanor | 13. prosince 2015 v 19:53 | Reagovat

Tohle si, s dovolením, půjčím. Je to až moc zapadající do mého života. "Dostávám pocit, že my dva se můžeme dít jedině o půl páté ráno. Po zbytek času nemůžeme být nic, co by stálo za řeč." A vlastně celý ten článek. Jako by byl prostříhán z mých střípků života.

7 Kristin Kristin | 14. prosince 2015 v 21:13 | Reagovat

Pridavam sa do klubu, uz sme tri. Akoby som seba citala, a posledny mesiac. Este to trva, ale skonci najskor takto podobne

8 Wild Blonde* Wild Blonde* | Web | 15. ledna 2016 v 17:32 | Reagovat

Ale?
Nejsem si ani trochu jistá, zda jsem šťastná či nešťastná z toho, že jsem sem zabloudila a přečetla si článek o sobě..
Jak moc snadné je ale doopravdy odejít?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.