Listopad 2015

Víš

20. listopadu 2015 v 19:51 | may fowl |  Moc myslím
Víš
Já mám pocity, spoustu pocitů
Svíjej se mi v útrobách jak klubko hadů
Plynou a padaj a padaj na mě
Až se jima zalykám
Víš
Je to jak mít puštěný dvě televize zároveň a nikdy žádnou nevypnout
Jen střídavě zesilovat a zeslabovat hlasy v jedný nebo druhý
A místy se tím hlukem nechat zaplavit
Víš
V jedný televizi běží normální věci
Reklamy na vytíženost a úspěch
Uklidňující To-nějak-dopadne stavy
Realita a trojrozměrnej svět lidí
Dívám se v ní na to, jak si s tebou povídám
V druhý televizi dávaj samý sračky
Moje sračky
Hučí to jak sbíječka a leze hlavou jak rozžhavenej drát
Neustálé Lehni si na zem lehni si schul se do klubíčka obejmi ho polib ho spadni breč lehni si na zem sněz čokoládu sněz čokoládu lehni si na zem vědí že jsi mrtvá?
Víš
Jsem trochu ztracená
Jídlo nepomáhá
Alkoholy nepomáhaj
Porno s chobotnicema nepomáhá
Řeči nepomáhaj
Psychoterapeut nepomáhá
Muzika nepomáhá
Psát...
Pomůžeš mi?

V bezvládí

11. listopadu 2015 v 23:49 | may fowl |  O něco víc
Všechno se vymyká. Jsem stále ve stejném stavu, kotvy zpřetrhané, automaticky dokončuji věci tak, jak od sebe samé čekám, a proud nás všechny nese dál, nekompromisně a s lehkostí, kterou mu závidím. Věci jsou od toho, aby se děly, a tak se dějí, jen pár z nás balancuje na hranách propastí a odmítá převzít vládu nad těly, kterými jsme.

Tenhle podzim je docela zabitý, a nic nepomáhá, že si chodím popovídat o zdrojích své motivace s psychoterapeutem - abstraktně, nadneseně, bez přílišných emocí. A on mi platí zázvorovou limonádu a stává se něčím otcem. Jsem ohleduplná a nemluvím s ním o otcovství. Jsem ohleduplná a pláču jen ze spaní, aby si nikdo nemyslel, že snad doopravdy je mi do breku kvůli holčičím strkanicím. Nic necítím, jen ležím na zemi, a přemítám, jestli vědí, že jsem mrtvá. Že tu vlastně vůbec nejsem.

Bylo mi teď zatěžko psát. Slova nechtěla dělat věci, které jsem chtěla dělat já, to snad abych míň mluvila a víc konala. A tak jsem zůstala u vzkřeků o 140 znacích, které skončily někde jinde, než tady, a přitom mnohem víc zatřepotaly mým egem. Jako by mě stejně na většině front nečetly jen pubertální dívky, pro něž se moje bonmoty ztrácejí záplavě motivačních citátů a výroků neexistujících upírek. Ale navíc - a to je snad mnohem hlavnější - má veřejná stěna ze slov propadla směrem dovnitř a já poskakovala v jejím úpatí, až se oba světy nezdravě prolnuly. Do každodenní reality vybublala má virtuální, pečlivě pěstěná identita tvora, který na zcela podivných místech rozdává to, co tak pečlivě zamykal uvnitř sebe.

Když někdo vidí obě vaše tváře, má větší šanci, že vás trefí, až bude rozdávat políčky. A když se zvětší třecí plocha, najednou máte mnohem větší prostor k rozdávání ran. Mám fobii ze statické elektřiny. Čte mě příliš mnoho lidí, kterým bych mohla ublížit, nebo kterými bych mohla ublížit sama sobě. Chci mít možnost vybírat si, před kým budu stát nahá, ale na to už je pozdě. Tajemství jsou přežitek, zničí vás zevnitř, rozežerou a naleptají všechny vzdušné zámky, které si nosíte v kapse.

Vařím kávu, šlehám mléko a předstírám, že mi pobyt na čerstvém vzduchu dělá dobře. Že se vůbec mám dobře, děkuji za optání. Že nic necítím. Že dovedu mluvit o tom, co se mnou lidé dělají. Že na to přeci nepotřebuji papír. A všichni jsou děsivě daleko, protože právě tam je chci mít, v bezpečné vzdálenosti, abychom se mohli předhánět, kdo dovede lépe předstírat, že ví, co dělá. Vaříme z vody, každý na svých kamnech, a běda, aby mi někdo sahal na vařečku.

Vařím z vody horkou kaši, abych kolem ní mohla zase chodit na procházky.

Je třeba se vrátit o pár týdnů zpátky. Tam, kde ještě bylo tak trochu léto. Tam, kde jsem věděla, že jednou se mi bude ještě stýskat po dnech, kdy mi největší starosti dělalo hledání vhodného psychoterapeuta a letní uzavírka knihovny. A ještě dál.

Je třeba se vrátit do měsíce nula a vyprávět celý příběh od začátku.

(Mé adoptované jméno zní tolik cize. Věděli jste, že Fowl se čte Faul?)