Teplota lidského těla

15. srpna 2015 v 23:09 | may fowl |  O něco víc
Teplota vzduchu o kousek předstihla teplotu lidského těla. Mám pocit, jako kdyby se mi horkost uvelebila v ramenou. Stačí pár dní, aby zdánlivě bylo všechno jinak. Skutečné změny se ale odehrávaly pod povrchem už dlouho předtím, jen čekaly na svou příležitost.

Nejkrásnější jsou večery. Grilované maso a vosí nálety a procházky pod kýčovitým nebem. Chvílemi cítím klid a říkám si, že to není špatný život. Tedy pokud se zrovna neprocházím po něčích citech.

I.
"What if I said I would break your heart?"

"Nejvíc mě mrzí, že je to další promrhané léto."
"Lepší ztratit dva měsíce, než po půl roce nepochopitelně ztratit někoho, s kým jsi počítal."
"To asi ano. No, tak se tedy postarej o našeho plyšového medvídka."
Spolknu návrh střídavé péče. Je mi to celé líto, ale zdaleka ne tolik, jak by mohlo.
"Postarám. Bude v dobrých rukou."
"Díky. A taky… budeš mi chybět."

Připadám si, jako kdybych Chaplinovi podkopla nohy a teď se musela dívat, jak padá. Tohle není groteska, takže namísto ragtimu hraje na pozadí Chet Faker. Jestli existuje karma, tak právě ten typ, který vás přinutí způsobit druhému zrovna takové utrpení, jaké někdo jiný způsobil vám. Snad se Sobík cítil podobně, když přecházel mé pokusy o romantiku zdvořilostními frázemi.

Jakkoli krásné by bylo žít v černobílém filmu, prázdná romantika je snad ještě horší než prázdné fyzično. Uzavírám intermezzo dřív, než trumpetista padne vyčerpáním, a doufám, že potopa, kterou za sebou zanechám, nebude na jednoho člověka a jeho deštník příliš.

V hlavě mi dosud zůstalo nedělní odpoledne. Mám na sobě modré šaty a venku začíná pršet. Už potřetí toho dne vstupuji do starého výtahu kousek od Žižkovské věže a vyplňuji malý prostor bezvýznamným hovorem. Zvědavě se rozhlížím po bytě. Dva pokoje, zarámovaná kresba dinosaura, štosy receptů v jazycích, kterým Chaplin nerozumí, obrovská červená postel, nikde žádné zrcadlo, před oknem rovná střecha a do ní se vsakující dešťové kapky, prostor a světlo a levné lino napodobující dřevěné parkety. Zakoktávám se a Chaplin se zasměje - tak nemluv, říká, a dává mi pusu.

To bylo dvě neděle zpátky. Už se do jeho bytu nevrátím.

II.
"Unemployed in summertime
Only just turned twenty-one
I'll be ok"

Poskládám život do tašky a odjedu. Vracím se do podkrovního bytu vyhřátého k zbláznění, kde je po večerech slyšet řinčení šalin a smích lidí ze zahrádky pod okny. Snad trochu utíkám z Prahy. Zpátky za Katniss a Definitivem a klávesami a volností po večerech.

Končí mi měsíc blažené nezaměstnanosti. Upsala jsem se k práci kávového otroka a trochu hystericky se tomu směju, protože všechny rozumné argumenty hovořily pro variantu Zkusit štěstí jinde. Ale nějak zvráceně tuším, že přesně tohle jsem chtěla.

Budu postávat na nárožích a potkávat známé a pak se plynule odtoulám kamsi do podniku, na který nemám peníze vší té otročině navzdory. Vrátím se ke své velkolepé kariéře baristky a jenom doufám, že v kávovém oparu nezbude čas na myšlenky.

III.
"And I wonder
When I sing along with you
If everything could ever feel this real forever"

Z nebe se spouštěla světla, střemhlav jako pavouci, a zhasínala dřív, než jsem k nim stíhala stáčet oči. Dvě noci prolétala naše planeta rojem Perseid. Třetího večera jsem na Jungmannově náměstí našla kousek žuly k sezení. Ještě bylo světlo a já se ládovala zmrzlinou z kelímku, zatímco dav kolem houstnul. Čekala jsem na Robina.

Calm Season odehráli dvě písničky, když konečně zahlédnu povědomý obličej. Robin má vlasy stažené do culíčku a já si uvědomuji, jak dlouho jsme se neviděli.

Vůbec mě nepřekvapuje, že jediný kluk, který mě za dlouhou dobu dokázal zaujmout, je schopen na schůzku dorazit ještě později, než já, a má poškozený sluch od koncertu Swans.

Chtěla jsem se ho zeptat, jak to má se svým děvčetem. Potřebovala jsem od něj slyšet potvrzení něčeho, co už pár dní vím a co přiživuje mé iluzorní naděje. Než ale stihnu vymyslet, jak to zaonačit, jen tak mezi řečí sám od sebe prohodí, že spolu chodili. Jsem tak zaskočená, že se nestíhám chytit tématu. Nevím, proč už spolu nejsou. Nevím ani, jak dlouho spolu nejsou, a jestli já nejsem blázen. Podívám se na Robina z masa a kostí a najednou vím, že na tom nesejde. Nechala jsem se za poslední měsíce vlastním domýšlením zanést příliš daleko.

Přepadá mě festivalová nálada a po druhém pivu většinu myšlenek zasvěcuji vymýšlení choreografie, kterou ve skutečnosti netančím. Následující Eggnoise jsou snad ještě lepší, než první kapela. Rozhlížím se po malém náměstíčku, jasné obloze a řadách oranžových pouličních lamp, a na chvíli zapomínám, že je tam se mnou Robin. V tu chvíli mě zasáhne vědomí, jak je hudba skvělá věc. Hudba je jako proud, který se před člověkem odvíjí, a neustále se mění, neopakovatelné okamžiky střídají jeden druhý, až si člověk uvědomí, že je naživu, že je tady a teď.

A že to tady a teď je moc fajn.

Robin je pro mě úžasně nečitelný. Známe se vlastně jen pramálo. Právě o tom přemýšlím, když mu později na Náplavce vykládám oxfordské historie a pohupuji bosýma nohama nad řekou. On leží na dlažbě a ptá se. Nic víc, nic míň.

I kdyby při tom mělo zůstat, jsem ráda. V něčem jsem teď silnější. A v něčem jsem naopak nastokrát slabší, protože tuším, co nechci.

Kdoví, při čem zůstane.



Po dvou týdnech horka mám z mozku zavařeninu, ale teplota vzduchu konečně padá. Je mi zase jednou zima na kotníky. Vzpomínám na Sobíka. Vzpomínám na T., ale jen trochu. Vzpomínám na všechny ty lidi kolem a trochu se sama sobě směju, do čeho jsem to vlezla.

Mám pocit, že začínám něco nového.

A Ty, kdo to čteš, ano, právě Ty, tumáš písničku.

Eggnoise - Houpacího koně
(Nezní to vůbec jako vajíčka, ale trochu miluju jejich bubeníka.)

PS: Kdo bez googlení uhodne, z jakých písniček jsou cintáty, dostane pusu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. srpna 2015 v 23:27 | Reagovat

Těžké se zavděčit, když je venku tolik natěšených duší. Holt ostatní nejsou my, mozek pracuje proti. Míru souznění s Robinem poznáš, až o sebe přijdete. :)

2 Zita Zita | Web | 16. srpna 2015 v 12:16 | Reagovat

Z mého pohledu je to pro mne opravdu promrhané léto, díky mým zdravotním problémům a příšernému vedru.

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 16. srpna 2015 v 14:34 | Reagovat

Tolik věcí jsem se předem plánovala, ale bohužel jsem z toho ani polovinu věcí neuskutečnila - buď kvůli nešťastné shodě okolností, ale především kvůli těm "českým tropům", co sužovaly celou zemi.

4 (skořicová) Raven (skořicová) Raven | Web | 23. srpna 2015 v 5:29 | Reagovat

Ochlazení už bylo vážně třeba - ovzduší i mozku...
Kariéra baristky je vždycky tak trochu špatnej nápad. (Ehm.) Ale vlastně je to fajn.

P.S.: Bez googlu ti mohu s naprostou jistotou říct, že ta o prádzninový nezaměstnanosti v jednadvaceti je z mýho života.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.