Srpen 2015

Příliš mnoho skořice

29. srpna 2015 v 20:09 | may fowl |  O něco víc
Na hřbetu ruky mi dosud zůstal cejch středeční noci. Ďáblovo číslo dva.

Bylo to jak z písničky Radiohead. Skládačka zapadá na místo, není komu co vysvětlovat. A s každým dalším panákem rozlitým na kalhoty na všem stále méně záleží.

Peníze, skořice, tequilla, pomeranč. Peníze, tequilla, skořice, tequilla, pomeranč. Peníze, skořice, skořice, skořice. Zastavte mě někdo, u baru sedí Kloboučník s cigaretou a usmívá se.

Tento způsob života zdá se mi poněkud nešťastným, říkám si, když vyrážíme s Katniss a další kamarádkou mezi vlnící se těla předstírat, že nás baví basová linka příšerné španělské hitovky, v jejíž blažené neznalosti jsem dosud žila. Potácím se mezi plechově znějícími beaty. Takhle všechnu skořici vytancuju dřív, než stihnu koupit další, zhrozím se a utíkám se schovat na záchodky.

"Ty si sa na ma tak usmievala, že ťa musím pozvať na drink."

Rum s colou, polité kalhoty. Kloboučník mě políbí na obě tváře. Zjišťuji, že je ajťák a opilý. Pokouším se něco sdělit, ale malé panáky se mi záhadně vsákly nohavicemi pod kůži a obíhají krevním oběhem. Nevypadá to na inteligentní konverzaci, a tak se utíkám schovat na parket. A pak k baru. A pak na záchodky. Kloboučník mě nápadně nenápadně pronásleduje.

Peníze, peníze, skořice, tequilla, pomeranč, skořice.

Kdybyste někdo potřebovali tip, jak mě o čemkoli přesvědčit, zkuste na mě opravdu dlouho a vytrvale naléhat a pak najednou přestat.

"Dal bys mi cigaretu?"

"Zrazu chceš cigaretu, srdiečko? Pozri sa, dám ti cigaretu, keď mi ty dáš pusu."

Cigareta pro Katniss za pusu, anebo pusa za cigaretu pro Katniss? Nezáleží na tom. Kloboučník je najednou příliš blízko. Ze slušnosti se tvářím, že mě zajímá, a jde mi to docela dobře. Vodka a redbull.

"Kolik měříš centimetrů?"

"Myslíš tam dole?"

Potom definitivně vzdávám pokusy o inteligentní konverzaci. Skořice, tequilla, pomeranč. Vydezinfikován alkoholem aspoň dočasně nechutná jako krabička Lucky Strike. Pokouším se ho přesvědčit, že budeme mít s Katniss svatbu v Irsku. Pokouším se na něj mluvit slovensky. Pokouším se jej líbat nazpět, že třeba přestane. Dosáhnu jen opakovaného prohlášení "Som len tvoj, srdiečko."

V pět ráno sedíme na České - Katniss, já, Kloboučník a dva párky v rohlíku. Snažím se dělat psychoterapii člověku, který se snaží se mnou vyspat. A s každým dalším soustem hot-dogu, který jsem dostala darem, jsem stále méně já, proměňuji se v automat na reakce, chatbot Eliza verze May 2015. Prohlížím si vlastní emoce, najednou tak snadno dostupné přímo pod průhledným povrchem, a směju se Kloboučníkovi, že vlastně nesnáším párky v rohlíku.

Pak si konečně nasadí klobouček a nadobro odejde.

Zatímco Katniss spí, já píšu, a zatímco já spím, píše ona. Potom je ráno a já se pokouším schovat sama před sebou pod peřinu.

Spánek, káva, skořice. Příliš mnoho skořice.

Horká kaše

27. srpna 2015 v 23:07 | may fowl |  O něco víc
If I wanted to jump out a window
I'd probably change my mind between the eighth and seventh floor…

Nekamaraď se se mnou, protože o tom napíšu článek na blogísek a všichni budeme litovat.

Myslím, že tu moudrou poučku jsem zapomněla zmínit kdesi na samém začátku všeho. Měla jsem ji přijmout jako oficiální disclaimer a vylepit ji do třetiny povrchu svého obalu, černé na bílém, jako varování od ministerstva. Nestalo se.

Zato se tak nějak stalo, že jsem se o víkendu probudila z příliš srozumitelných snů s myšlenkou "To je průser." Sny bych zakázala. Vím, že nejsou nějaké veritasérum ani věštecká koule, že spíš zachycují zárodky emocí a doženou je do extrémů, které bych si jindy netroufla domyslet. Přesto mě ty malé bestie znepokojily.

Nevěřím, že my ženy nevíme, co chceme. Mám za to, že to víme, jenže až příliš často chceme současně několik vzájemně neslučitelných věcí. Já například chci, aby mi někdo rozuměl, a přitom nechci mluvit.

A tak všichni žijeme na procházce kolem horké kaše a píšeme si binární dopisy, namísto abychom skákali z oken. Ale jednoho dne zjistíš, že realita v mé hlavě se s realitou v tvé hlavě naprosto míjí. A že snad jediný okamžik, kdy se ty dvě protnuly, spočíval v bezděčném doteku nad kafem. Protože cokoli ze mě vypadne, jsou jen znaky, za které si můžeš dosadit tisíc a jednu věc, kterou jsem jimi nemyslela, a čím víc toho napíšu, tím větší je pravděpodobnost, že se netrefíš.

Nekamaraď se se mnou. Radši uteč, dokud jsem ještě nepochopila, že naopak to platí taky.

Nutkání

17. srpna 2015 v 12:32 | may fowl |  Básně
Přepadá mě nutkání
Stírat vzdálenosti
Chytat oheň do dlaní
Popálit si kosti
Podlehnout
Zas jednou
Srdcemoru
Sčítat pády Perseid
A odejít
Spolu

Teplota lidského těla

15. srpna 2015 v 23:09 | may fowl |  O něco víc
Teplota vzduchu o kousek předstihla teplotu lidského těla. Mám pocit, jako kdyby se mi horkost uvelebila v ramenou. Stačí pár dní, aby zdánlivě bylo všechno jinak. Skutečné změny se ale odehrávaly pod povrchem už dlouho předtím, jen čekaly na svou příležitost.

Nejkrásnější jsou večery. Grilované maso a vosí nálety a procházky pod kýčovitým nebem. Chvílemi cítím klid a říkám si, že to není špatný život. Tedy pokud se zrovna neprocházím po něčích citech.

I.
"What if I said I would break your heart?"

"Nejvíc mě mrzí, že je to další promrhané léto."
"Lepší ztratit dva měsíce, než po půl roce nepochopitelně ztratit někoho, s kým jsi počítal."
"To asi ano. No, tak se tedy postarej o našeho plyšového medvídka."
Spolknu návrh střídavé péče. Je mi to celé líto, ale zdaleka ne tolik, jak by mohlo.
"Postarám. Bude v dobrých rukou."
"Díky. A taky… budeš mi chybět."

Připadám si, jako kdybych Chaplinovi podkopla nohy a teď se musela dívat, jak padá. Tohle není groteska, takže namísto ragtimu hraje na pozadí Chet Faker. Jestli existuje karma, tak právě ten typ, který vás přinutí způsobit druhému zrovna takové utrpení, jaké někdo jiný způsobil vám. Snad se Sobík cítil podobně, když přecházel mé pokusy o romantiku zdvořilostními frázemi.

Jakkoli krásné by bylo žít v černobílém filmu, prázdná romantika je snad ještě horší než prázdné fyzično. Uzavírám intermezzo dřív, než trumpetista padne vyčerpáním, a doufám, že potopa, kterou za sebou zanechám, nebude na jednoho člověka a jeho deštník příliš.

V hlavě mi dosud zůstalo nedělní odpoledne. Mám na sobě modré šaty a venku začíná pršet. Už potřetí toho dne vstupuji do starého výtahu kousek od Žižkovské věže a vyplňuji malý prostor bezvýznamným hovorem. Zvědavě se rozhlížím po bytě. Dva pokoje, zarámovaná kresba dinosaura, štosy receptů v jazycích, kterým Chaplin nerozumí, obrovská červená postel, nikde žádné zrcadlo, před oknem rovná střecha a do ní se vsakující dešťové kapky, prostor a světlo a levné lino napodobující dřevěné parkety. Zakoktávám se a Chaplin se zasměje - tak nemluv, říká, a dává mi pusu.

To bylo dvě neděle zpátky. Už se do jeho bytu nevrátím.

II.
"Unemployed in summertime
Only just turned twenty-one
I'll be ok"

Poskládám život do tašky a odjedu. Vracím se do podkrovního bytu vyhřátého k zbláznění, kde je po večerech slyšet řinčení šalin a smích lidí ze zahrádky pod okny. Snad trochu utíkám z Prahy. Zpátky za Katniss a Definitivem a klávesami a volností po večerech.

Končí mi měsíc blažené nezaměstnanosti. Upsala jsem se k práci kávového otroka a trochu hystericky se tomu směju, protože všechny rozumné argumenty hovořily pro variantu Zkusit štěstí jinde. Ale nějak zvráceně tuším, že přesně tohle jsem chtěla.

Budu postávat na nárožích a potkávat známé a pak se plynule odtoulám kamsi do podniku, na který nemám peníze vší té otročině navzdory. Vrátím se ke své velkolepé kariéře baristky a jenom doufám, že v kávovém oparu nezbude čas na myšlenky.

III.
"And I wonder
When I sing along with you
If everything could ever feel this real forever"

Z nebe se spouštěla světla, střemhlav jako pavouci, a zhasínala dřív, než jsem k nim stíhala stáčet oči. Dvě noci prolétala naše planeta rojem Perseid. Třetího večera jsem na Jungmannově náměstí našla kousek žuly k sezení. Ještě bylo světlo a já se ládovala zmrzlinou z kelímku, zatímco dav kolem houstnul. Čekala jsem na Robina.

Calm Season odehráli dvě písničky, když konečně zahlédnu povědomý obličej. Robin má vlasy stažené do culíčku a já si uvědomuji, jak dlouho jsme se neviděli.

Vůbec mě nepřekvapuje, že jediný kluk, který mě za dlouhou dobu dokázal zaujmout, je schopen na schůzku dorazit ještě později, než já, a má poškozený sluch od koncertu Swans.

Chtěla jsem se ho zeptat, jak to má se svým děvčetem. Potřebovala jsem od něj slyšet potvrzení něčeho, co už pár dní vím a co přiživuje mé iluzorní naděje. Než ale stihnu vymyslet, jak to zaonačit, jen tak mezi řečí sám od sebe prohodí, že spolu chodili. Jsem tak zaskočená, že se nestíhám chytit tématu. Nevím, proč už spolu nejsou. Nevím ani, jak dlouho spolu nejsou, a jestli já nejsem blázen. Podívám se na Robina z masa a kostí a najednou vím, že na tom nesejde. Nechala jsem se za poslední měsíce vlastním domýšlením zanést příliš daleko.

Přepadá mě festivalová nálada a po druhém pivu většinu myšlenek zasvěcuji vymýšlení choreografie, kterou ve skutečnosti netančím. Následující Eggnoise jsou snad ještě lepší, než první kapela. Rozhlížím se po malém náměstíčku, jasné obloze a řadách oranžových pouličních lamp, a na chvíli zapomínám, že je tam se mnou Robin. V tu chvíli mě zasáhne vědomí, jak je hudba skvělá věc. Hudba je jako proud, který se před člověkem odvíjí, a neustále se mění, neopakovatelné okamžiky střídají jeden druhý, až si člověk uvědomí, že je naživu, že je tady a teď.

A že to tady a teď je moc fajn.

Robin je pro mě úžasně nečitelný. Známe se vlastně jen pramálo. Právě o tom přemýšlím, když mu později na Náplavce vykládám oxfordské historie a pohupuji bosýma nohama nad řekou. On leží na dlažbě a ptá se. Nic víc, nic míň.

I kdyby při tom mělo zůstat, jsem ráda. V něčem jsem teď silnější. A v něčem jsem naopak nastokrát slabší, protože tuším, co nechci.

Kdoví, při čem zůstane.



Po dvou týdnech horka mám z mozku zavařeninu, ale teplota vzduchu konečně padá. Je mi zase jednou zima na kotníky. Vzpomínám na Sobíka. Vzpomínám na T., ale jen trochu. Vzpomínám na všechny ty lidi kolem a trochu se sama sobě směju, do čeho jsem to vlezla.

Mám pocit, že začínám něco nového.

A Ty, kdo to čteš, ano, právě Ty, tumáš písničku.

Eggnoise - Houpacího koně
(Nezní to vůbec jako vajíčka, ale trochu miluju jejich bubeníka.)

PS: Kdo bez googlení uhodne, z jakých písniček jsou cintáty, dostane pusu.