Příšery

7. července 2015 v 14:12 | may fowl |  Moc myslím
Lidé usedají nad třetím pátečním pivem, právě se vrátili ze záchodků, na kterých se ze dveří odlupuje počmáraný plakát loňského festivalu. Já usedám nad zářící obrazovkou, nadechuji se a píšu.

Oprava: Ulehám.

Oprava: Probouzím se v sobotu ráno s pocitem nakládaného hermelínu. Poslední dny se kolem mě valily jako průtrž mračen a průtrže mračen se kolem mě valily jako vzdálené bušení o stropní okno. Obklopovala jsem se lidmi, aby mě udrželi příčetnou, až jsem příčetnost skoro ztratila, když se mi jimi podařilo předávkovat.

Pohybuji se ve svých malých kruzích. Pocity vlastní kompetence se střídají s nutkáním lehat si na zem. Jsem v pořádku, říkám si v úterý ráno, když nastupuji do tramvaje s telefonem u ucha a nepřirozeně přátelským hlasem ubezpečuji klienta, že se mu během odpoledne ozvu s jiným návrhem termínu. Nejsem v pořádku, říkám si v pondělí večer, když ležím na posteli jako přehřátý lachtan, neschopná pohybu, a snažím se ještě chvíli dusit úzkostnou nespokojenost, která ve mně kypí.
Možná bych se jen měla pořádně vyspat.

A pak ještě jednou.

Usedám nad zářící obrazovku, nadechuji se a píšu. Je úterý odpoledne, kancelář je plná teplého stojatého vzduchu a sladké žvýkačkové vůně. V jednosměrném zrcadle vidím odraz svých květovaných šatů. Za chvíli se slunce posune právě do onoho úhlu, který je v tomhle skleníku téměř smrtelný.

Začal poslední týden brigády v mém oboru, která mi nějakým zázrakem spadla do klína. Snad kvůli té práci mě přepadla nebezpečná myšlenka: Možná na mých hrabemistavech není nic špatného. Ovšem mít je a zároveň pracovat s lidmi je a vždycky byl poměrně blbý nápad. Dříve nebo později musím klopýtnout a rozsypat se po podlaze, jen vždycky samu sebe překvapím tím, že bod zlomu stále nepřichází.

Potřebuji se stavět do pozice silného a podporujícího, abych se obrnila před vlastní slabostí?

Možná to krátkodobě funguje, a dokonce to funguje skvěle. Už ale vím, že v normálních mezilidských vztazích je to zcela neudržitelné schéma. Ve snaze ochránit druhého před netvory ve své hlavě se až příliš snadno sama stanu netvorem.

Vlastně jsem chtěla psát o docela jiných věcech. O mravencích, černém deštníku, čokoládových muffinech a o dárku, který jsem dostala. O nehumánních metodách oblbování děvčat. O zdvořilém zájmu a o bouřce. Jenže v tuhle chvíli jsem víc potřebovala mluvit o příšerách, protože mě nenápadně prohlodaly skrz naskrz.

Držím se svých malých šílenství zuby nehty. Věřím, že se spolu navzájem potřebujeme. Že bez nich bych to nebyla já. A bez nich bych byla ztracená, ztracená, ztracená.

Nebo bych přinejmenším nepociťovala to zvrácené nutkání obnažovat rány před lidmi, které nudilo úterý tak moc, až je zaujala i květákovitá ikonka na titulce.

To, co dělám, versus to, co jsem. Psycholog versus psychicky labilní umělec.

Chtěla bych, aby to nemuselo být buď, anebo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 7. července 2015 v 14:24 | Reagovat

Jo, v telefonu každá zní mile, ale realita je jiná. :D

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 7. července 2015 v 16:03 | Reagovat

Mravenci chutnají kysele.
Zkoušel jsem to.

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 7. července 2015 v 17:25 | Reagovat

A, přehřátý lachtan číslo dva... Škoda že ty příšery v tom vedru nezhebnou..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.