Hraběcí variace

21. července 2015 v 11:36 | may fowl |  O něco víc
Na přechodu mezi Subwayem a Bageterií Boulevard na Národní jsem divže nevrazila do Davida. Bylo chvíli po setmění, takže jsem jeho obličej rozpoznala až kdesi v místech, kde mě obvykle málem zajede tramvaj. Objali jsme se uprostřed silnice.
Byla jsem upřímně šťastná, že ho vidím, a celý unavený večer byl najednou asi o dva levely víc fajn.
"Jak se pořád máš?"
"Skvěle, skvěle!" opakovala jsem bůhvíproč.
Měla jsem se skvěle, protože jsem viděla někoho, s kým mi ta Praha dává trochu smysl. Asi tak na dvě minuty, než odběhl s kamarády vstříc sobotní noci, a já se vrátila k Chaplinovi.
Je léto. Proč by se nemohly dít takové věci jako Chaplin?

Přes měsíc jsem jezdila Prahou tam a zpátky a nebe nade mnou měnilo náladu jak puberťačka. Pracovala jsem jako asistentka psychiatra. Po večerech jsem doháněla společenský život s Pražskými za čtvrt roku a hrála 2048. Nezbýval čas ležet na zemi.
Nezbýval čas se dát do kupy. Ale na zapomínání zbylo času dost.
Mé porozchodové seznamovací tendence se prozatím zastavily na číslu pět.
Nislav. Berkeley. Baleťák. Soutěžící.
Tohle je jiné. Vím to, protože se nevyhnu srovnávání.
Z mantry Nic to neznamená se postupem času stává vzdálená ozvěna. Slyším ji, jen když jsme dost zticha, abychom našli jeden druhého očima. Když oba přemýšlíme o dalším tahu, a ani jeden si netroufne přiznat, že vlastně nevíme, kdo je na řadě.

Chaplin. To jméno dostal, protože má prazvláštní tendenci nosit s sebou komicky velký černý deštník. "Pochopitelně dnes neprší," byla první věta, kterou jsem od něj kdy slyšela.
Chaplin má rád bouřky a pizzu. Nemá rád, když se lidi hlasitě hihňají v kině nebo když na něj syčí kočka. Mluví britskou angličtinou se znatelným německým přízvukem.
Líbí se mi.

Na třetí rande přinesl domácí čokoládové muffiny a vzal mě do knihovny. Pokukovali jsme po sobě skrze regály a hledali nejstarší knihu o trabantech nebo alespoň jeden výtisk Hraběte. Později jsme si sedli na Střeleckém ostrově pod strom a počítali žluté tučňáky. Tam jsem od něj dostala plyšového medvídka.
Zakázala bych malá gesta a projevy zdvořilého zájmu. Až příliš snadno se takovým nedostatkovým zbožím nechám přesvědčit, že bych se dokázala zamilovat.
Medvídkovi říkám Hrabě von Fritz. Bůhví, jak se jmenuje doopravdy, nepředstavil se.

V největším horku jsme vzali na Letnou deku a jahody. Do sandálů se mi chytal prach a v dálce duněl hrom. Bavili jsme se kreslením do skicáku, odháněním mravenců a vzájemným narušováním osobní zóny.
Řekla jsem mu, ať nakreslí strom, a snažila se u toho netvářit jako psycholog.
Nevím, co hledáš, nevím, co znamenáš.
Nevíš, co hledám, nevíš, co znamenám.
Nic to neznamená.
Nebo ano?
Na papír nakreslil strom a na moje rameno prstem spoustu drobných obrázků.

Mohla bych se mít skvěle déle, než jen než co stihnu přejít ulici na rohu Spálené a Národní. Mohla bych napsat další kapitolu, variaci na ohrané téma, třeba tentokrát s vybroušenějšími hranami a lepší stylistikou. Zase zahánět starou známou nejistotu, jestli jsme zrovna my dva dobrý nápad. Možná si trochu lhát do kapsy. Protože nejde o to, jak se člověk zamiluje, ale jestli.
Mohla bych dostávat pusu na nos a domácí pizzu a masáž zad a milé zprávy na dobrou noc a lekce německé konverzace. Mohla bych svoje úvahy o nesmyslnosti existence topit v jeho životní filosofii "Just don't be a dick". Není všechno jen o poezii a imaginárních kamarádech a pocitu pomíjivosti. Třeba si budeme mít o čem povídat i bez nich.
A bez mých příšer.
Je to jen letní kratochvíle, co se může zvrtnout. Rána jako náplast na špatná rána. Kolize lidí se neobejdou beze ztrát končetin a lidé se neobejdou bez kolizí.

Přepadá mě nutkání se na to všechno vykašlat. Prchavé tendence prchat.

V noční tramvaji z posledního koncertu Colours jsem se svezla na schůdky za Katniss. Bylo mi divně, a nemohl za to jenom langoš v mém žaludku.
"Myslím si, že s Chaplinem ztrácíš čas."
Ta věta se zakousla překvapivě hluboko a spustila proud myšlenek, kterému jsem celý večer odolávala. Chaplin v těch myšlenkách byl maličký, ještě hubenější, než ve skutečnosti, a já propadala panice. Zase jeden z těch blbých stavů, poslední dobou znepokojivě častých.
Schovala jsem oči za krempu reklamního klobouku…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 21. července 2015 v 17:01 | Reagovat

Další přešlap! Začíná se z nich stávat zvyk. :D

2 Nislav Nislav | 26. července 2015 v 15:43 | Reagovat

Jupí, konečně v nějakým seznamu držím prvenství!

3 Es. Es. | Web | 5. srpna 2015 v 22:04 | Reagovat

O čem by to ale mělo být, když ne o poezii a pocitu pomíjivosti...?

4 Cinereo Cinereo | E-mail | Web | 7. srpna 2015 v 11:36 | Reagovat

Tak to je napsaný naprosto perfektně, fakt miluju tvoji řeč a ano, souhlasím s kolegyní(/ou?) číslo [3]: tady nade mnou. ♥ Umění a mládí a Praha a narušování osobní zóny.. Tomu říkám panečku život.

5 userka userka | E-mail | Web | 7. srpna 2015 v 16:35 | Reagovat

Propagace ve smyslu "kdo na blogu píše vtipně" se mi na tenhle článek moc nehodí. Možná jsou ostatní vtipnější, ale odcházím trochu zklamaně. Ovšem jenom kvůli tomu vysokému očekávání.
Jinak je to dobrej článek ;)

6 Fauvista Fauvista | Web | 9. srpna 2015 v 21:14 | Reagovat

Vtipnost nevtipnost, Chaplin nechaplin, nemůžu si odpustit lingvistickou poznámku. Obvyklá je syntaktická vazba "ztrácet čas něčím", nikoli "ztrácet čas s něčím". Je mezi tím významový rozdíl? Ztrácíme čas v přítomnosti něčeho, nebo prostřednictvím něčeho? (Ať je odpověď jakákoli, 2048 je rozhodně prostředkem ztrácení času.)

Post scriptum.: Jakožto bývalý mladistvě vášnivý hrabětolog chválím pátrání.

7 Eleanor Eleanor | Web | 30. srpna 2015 v 19:36 | Reagovat

Domácí muffiny a hledání Hraběte v knihovně? Nejlepší schůzka ever!

8 may may | Web | 30. srpna 2015 v 19:49 | Reagovat

[7]: Vzhledem k tomu, jak to s Chaplinem dopadlo, se snažím myslet hlavně na to, že ty muffiny nebyly dost sladké.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.