Červenec 2015

Hraběcí variace

21. července 2015 v 11:36 | may fowl |  O něco víc
Na přechodu mezi Subwayem a Bageterií Boulevard na Národní jsem divže nevrazila do Davida. Bylo chvíli po setmění, takže jsem jeho obličej rozpoznala až kdesi v místech, kde mě obvykle málem zajede tramvaj. Objali jsme se uprostřed silnice.
Byla jsem upřímně šťastná, že ho vidím, a celý unavený večer byl najednou asi o dva levely víc fajn.
"Jak se pořád máš?"
"Skvěle, skvěle!" opakovala jsem bůhvíproč.
Měla jsem se skvěle, protože jsem viděla někoho, s kým mi ta Praha dává trochu smysl. Asi tak na dvě minuty, než odběhl s kamarády vstříc sobotní noci, a já se vrátila k Chaplinovi.
Je léto. Proč by se nemohly dít takové věci jako Chaplin?

Přes měsíc jsem jezdila Prahou tam a zpátky a nebe nade mnou měnilo náladu jak puberťačka. Pracovala jsem jako asistentka psychiatra. Po večerech jsem doháněla společenský život s Pražskými za čtvrt roku a hrála 2048. Nezbýval čas ležet na zemi.
Nezbýval čas se dát do kupy. Ale na zapomínání zbylo času dost.
Mé porozchodové seznamovací tendence se prozatím zastavily na číslu pět.
Nislav. Berkeley. Baleťák. Soutěžící.
Tohle je jiné. Vím to, protože se nevyhnu srovnávání.
Z mantry Nic to neznamená se postupem času stává vzdálená ozvěna. Slyším ji, jen když jsme dost zticha, abychom našli jeden druhého očima. Když oba přemýšlíme o dalším tahu, a ani jeden si netroufne přiznat, že vlastně nevíme, kdo je na řadě.

Chaplin. To jméno dostal, protože má prazvláštní tendenci nosit s sebou komicky velký černý deštník. "Pochopitelně dnes neprší," byla první věta, kterou jsem od něj kdy slyšela.
Chaplin má rád bouřky a pizzu. Nemá rád, když se lidi hlasitě hihňají v kině nebo když na něj syčí kočka. Mluví britskou angličtinou se znatelným německým přízvukem.
Líbí se mi.

Na třetí rande přinesl domácí čokoládové muffiny a vzal mě do knihovny. Pokukovali jsme po sobě skrze regály a hledali nejstarší knihu o trabantech nebo alespoň jeden výtisk Hraběte. Později jsme si sedli na Střeleckém ostrově pod strom a počítali žluté tučňáky. Tam jsem od něj dostala plyšového medvídka.
Zakázala bych malá gesta a projevy zdvořilého zájmu. Až příliš snadno se takovým nedostatkovým zbožím nechám přesvědčit, že bych se dokázala zamilovat.
Medvídkovi říkám Hrabě von Fritz. Bůhví, jak se jmenuje doopravdy, nepředstavil se.

V největším horku jsme vzali na Letnou deku a jahody. Do sandálů se mi chytal prach a v dálce duněl hrom. Bavili jsme se kreslením do skicáku, odháněním mravenců a vzájemným narušováním osobní zóny.
Řekla jsem mu, ať nakreslí strom, a snažila se u toho netvářit jako psycholog.
Nevím, co hledáš, nevím, co znamenáš.
Nevíš, co hledám, nevíš, co znamenám.
Nic to neznamená.
Nebo ano?
Na papír nakreslil strom a na moje rameno prstem spoustu drobných obrázků.

Mohla bych se mít skvěle déle, než jen než co stihnu přejít ulici na rohu Spálené a Národní. Mohla bych napsat další kapitolu, variaci na ohrané téma, třeba tentokrát s vybroušenějšími hranami a lepší stylistikou. Zase zahánět starou známou nejistotu, jestli jsme zrovna my dva dobrý nápad. Možná si trochu lhát do kapsy. Protože nejde o to, jak se člověk zamiluje, ale jestli.
Mohla bych dostávat pusu na nos a domácí pizzu a masáž zad a milé zprávy na dobrou noc a lekce německé konverzace. Mohla bych svoje úvahy o nesmyslnosti existence topit v jeho životní filosofii "Just don't be a dick". Není všechno jen o poezii a imaginárních kamarádech a pocitu pomíjivosti. Třeba si budeme mít o čem povídat i bez nich.
A bez mých příšer.
Je to jen letní kratochvíle, co se může zvrtnout. Rána jako náplast na špatná rána. Kolize lidí se neobejdou beze ztrát končetin a lidé se neobejdou bez kolizí.

Přepadá mě nutkání se na to všechno vykašlat. Prchavé tendence prchat.

V noční tramvaji z posledního koncertu Colours jsem se svezla na schůdky za Katniss. Bylo mi divně, a nemohl za to jenom langoš v mém žaludku.
"Myslím si, že s Chaplinem ztrácíš čas."
Ta věta se zakousla překvapivě hluboko a spustila proud myšlenek, kterému jsem celý večer odolávala. Chaplin v těch myšlenkách byl maličký, ještě hubenější, než ve skutečnosti, a já propadala panice. Zase jeden z těch blbých stavů, poslední dobou znepokojivě častých.
Schovala jsem oči za krempu reklamního klobouku…

Příšery

7. července 2015 v 14:12 | may fowl |  Moc myslím
Lidé usedají nad třetím pátečním pivem, právě se vrátili ze záchodků, na kterých se ze dveří odlupuje počmáraný plakát loňského festivalu. Já usedám nad zářící obrazovkou, nadechuji se a píšu.

Oprava: Ulehám.

Oprava: Probouzím se v sobotu ráno s pocitem nakládaného hermelínu. Poslední dny se kolem mě valily jako průtrž mračen a průtrže mračen se kolem mě valily jako vzdálené bušení o stropní okno. Obklopovala jsem se lidmi, aby mě udrželi příčetnou, až jsem příčetnost skoro ztratila, když se mi jimi podařilo předávkovat.

Pohybuji se ve svých malých kruzích. Pocity vlastní kompetence se střídají s nutkáním lehat si na zem. Jsem v pořádku, říkám si v úterý ráno, když nastupuji do tramvaje s telefonem u ucha a nepřirozeně přátelským hlasem ubezpečuji klienta, že se mu během odpoledne ozvu s jiným návrhem termínu. Nejsem v pořádku, říkám si v pondělí večer, když ležím na posteli jako přehřátý lachtan, neschopná pohybu, a snažím se ještě chvíli dusit úzkostnou nespokojenost, která ve mně kypí.
Možná bych se jen měla pořádně vyspat.

A pak ještě jednou.

Usedám nad zářící obrazovku, nadechuji se a píšu. Je úterý odpoledne, kancelář je plná teplého stojatého vzduchu a sladké žvýkačkové vůně. V jednosměrném zrcadle vidím odraz svých květovaných šatů. Za chvíli se slunce posune právě do onoho úhlu, který je v tomhle skleníku téměř smrtelný.

Začal poslední týden brigády v mém oboru, která mi nějakým zázrakem spadla do klína. Snad kvůli té práci mě přepadla nebezpečná myšlenka: Možná na mých hrabemistavech není nic špatného. Ovšem mít je a zároveň pracovat s lidmi je a vždycky byl poměrně blbý nápad. Dříve nebo později musím klopýtnout a rozsypat se po podlaze, jen vždycky samu sebe překvapím tím, že bod zlomu stále nepřichází.

Potřebuji se stavět do pozice silného a podporujícího, abych se obrnila před vlastní slabostí?

Možná to krátkodobě funguje, a dokonce to funguje skvěle. Už ale vím, že v normálních mezilidských vztazích je to zcela neudržitelné schéma. Ve snaze ochránit druhého před netvory ve své hlavě se až příliš snadno sama stanu netvorem.

Vlastně jsem chtěla psát o docela jiných věcech. O mravencích, černém deštníku, čokoládových muffinech a o dárku, který jsem dostala. O nehumánních metodách oblbování děvčat. O zdvořilém zájmu a o bouřce. Jenže v tuhle chvíli jsem víc potřebovala mluvit o příšerách, protože mě nenápadně prohlodaly skrz naskrz.

Držím se svých malých šílenství zuby nehty. Věřím, že se spolu navzájem potřebujeme. Že bez nich bych to nebyla já. A bez nich bych byla ztracená, ztracená, ztracená.

Nebo bych přinejmenším nepociťovala to zvrácené nutkání obnažovat rány před lidmi, které nudilo úterý tak moc, až je zaujala i květákovitá ikonka na titulce.

To, co dělám, versus to, co jsem. Psycholog versus psychicky labilní umělec.

Chtěla bych, aby to nemuselo být buď, anebo.