Just a series of blurs

9. června 2015 v 11:15 | may fowl |  O něco víc
Přemýšlím, odkud je mi ten pocit povědomý. Je to stejná bolest, jako tenkrát tři měsíce po Pravdopisu. Jako když jsem po týdnech vzájemného mlčení zastavila Davida před školou. Jako když jsme v létě seděli na lavičce a opíjeli se ťamanským růžovým a já všechno chápala, vlastně jsem cítila úlevu. A přeci mě zaplavovala nahořklá lítost, stejně jako dnes.

Jsem smutná, ale jsem šťastná. Chvílemi pociťuji ostrůvky prazvláštního vnitřního míru a smíření uprostřed vší znuděnosti a neklidu. Myšlenky, které vyvolávají emoce, obcházím obloukem, tak jako vždycky, a hystericky při nich třepu rukama. Obranné mechanismy fungují postaru.

Občas se mi zdává o Té. Už zase. Zdá se mi i o jiných, ale ze snů si odnáším jen neurčitý pocit, že je dobře znám, ač je nedovedu identifikovat. Je tak snadné, všechno na ni svést. Ve stínu nedávných událostí si začínám uvědomovat, jak moc přeceňuji její roli v těch šachách, které hraji. Démonizuji si člověka, který se prostě jen dostal příliš blízko a odmítal u toho mluvit. Přežvykuji myšlenky. Říká se tomu ruminace, nebo také mind fucking, a uklidňuje mě to možná víc, než konzumace oliv.

Mám prazvláštní nutkání být víc bez obalu. Nedovedla jsem být sdílnější vůči někomu, kdo si to zasloužil, a tak jsem přehnaně sdílná vůči lidem, kteří jsou docela cizí. Jako kdybych si některé problémy kompenzovala zpětně. Ne že bych se poučila z chyb, prostě jen se plácám mezi dvěma hraničními stavy.

Tahle porozchodová fáze je vůbec divná. Narazili jsme na sebe na Tindru, tedy právě tam, kde jsme se v zimě seznámili. Snad proto mi poprvé po čtrnácti dnech napsal. Vyměnili jsme si pár zdvořilých otázek, na kterých bylo děsivé, že zněly přesně jako konverzace, jaké jsme vedli dřív. A to bylo všechno.

Možná je trochu výhra, že jsme v Brně prochodili divže ne každou ulici. Vzpomínky se mi vysmívají na každém rohu, takže si pomalu pěstuji imunitu. Horší než rohy ale jsou pokoje a to, co v nich zůstává zavřené. Jedna z mých největších obav totiž spočívá v tom, že v jednom ohledu už budou všichni jen chabé náhražky.

Ale je tu léto. Konečně. Zalezu do bezpečí Prahy a budu pokojně ruminovat. Šrámy přelepím snahou zbohatnout a novými tvářemi. Pokusím se nezbláznit z rodinky.

Na jiné druhy šílenství nezbude čas.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 10. června 2015 v 2:19 | Reagovat

Jen rumuj, nemůže uškodit. :)

2 shira-elizabeth shira-elizabeth | E-mail | Web | 11. července 2015 v 15:39 | Reagovat

Tvé myšlenky mi připomínají mé myšlenky. Některé. Asi se sem budu vracet. c:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.