Červen 2015

So I Write

28. června 2015 v 22:33 | may fowl |  Básně
(Message in a Bottle)

So I write to you.
After all this time.
Just to tell you that I dared.

You won't read these words.
I don't mind it, though.
I may as well write to the dead.

But you never died.
And in fact it seems
That you're far too much alive.

So I write to you.
Just to let you know
That I dared to feel alright.



Psáno pro kurz Tvůrčího psaní v AJ, kdysi v polovině dubna.
T.

Schůzka

14. června 2015 v 21:53 | may fowl |  O něco víc
Stála jsem na nejspodnějším okraji Václavského náměstí. Davy turistů dozajista překračovaly zákon o shromažďování, jak se kolem mě tísnily na kočičích hlavách. Čekala jsem v zákrytu New Yorkeru a věděla jen, že tak docela nevím, na koho vlastně.

Do čeho jsem to zase vlezla.

Odněkud se zjevil mladík, vysoký a hubený, docela pohledný, už z dálky se na mě usmíval. Musela jsem se usmát nazpět. Sympaťák. Tohle možná nebude tak marný večer.

Potřásli jsme si rukama a on začal trousit vtipy, které byly celkem vtipné. Šli jsme pěšmo k nábřeží, otočili se na Žofíně a sešli na Náplavku, kde se podle všeho shromáždila celá Praha. Dařilo se mi svými zjišťovacími otázkami zabíjet pouze část small talku, takže nedocházelo na trapné ticho. Dali jsme si pivo do kelímků a usadili se na samém břehu. V dálce pluly labutě a nebe nad Hradem bylo čarovně pěkné, jak to nebe nad Hradem umí. Na zakotvené lodi opodál vyhrávala punková kapela a já si říkala, že vlastně jsem v Praze ráda, jakkoli bych nejradši utíkala zpátky do Brna.

"Hele," řekl, "co když ty lidi támhle na té lodi nejsou skuteční? Co když je to loď duchů?"

"No, co když je ta loď jenom imaginární?" zasmála jsem se.

"A co když jsi imaginární taky ty?"

"Sám jsi imaginární. Já jsem docela skutečná."

"Opravdu? Tak se přesvědčíme."

Ale tak proč ne, řekla jsem si, a najednou jsem se veřejně líbala s nějakým týpkem, kterého sotva znám.

Okolnosti onoho polibku byly dostatečně vtipné, aby vyrovnaly jeho podivnost.

Prázdné plastové kelímky mezi námi se čas od času zakymácely, když jsme o ně zavadili, a mě se hrozně chtělo na záchod. Nemohla jsem ale přijít na to, jak to skončit.

"No, tak asi imaginární nejsme," řekl o notnou chvíli později a já si začala čistit nehorázně zapatlané brýle.

"To je asi můj mejkap," podotkl.

"Měl bys používat nějakej jinej druh."

"Tak já si to vyřídím s maskérkou, až příště zase půjdu do AZ kvízu."

Uchechtla jsem se, ale pak mi došlo, že tohle není vtip, a musela jsem se smát ještě víc.

Panebože Májo. Co to zase děláš.

Pomalu a s četnými zastávkami jsme se vraceli k metru. Kolem začínalo být na můj vkus příliš mnoho lidí a celá situace na mě začínala být poněkud hrr. Vymýšlela jsem vhodné slovo. Náruživý, napadlo mě konečně, když jsem se vymanila z jeho objetí u zábradlí. Líbil se mi, ale tímhle si to trochu kazil. Byla jsem rozpolcená.

Tak tohle ne, pomyslela jsem si neuchváceně. A pak: Vždyť je pomalu dvakrát tak úzkej v pase jak já.

Nemohla jsem přestat myslet na to, že pro mě nic neznamená. A že tohle už tu jednou bylo. A jak přesně to bylo. A že i způsob, jakým se mi motají vlasy pod nos, mi to připomíná. Vrátila jsem domů v těžce nostalgické náladě, hlavu plnou rozvířených flashbacků.

Tahle verze mého já se mi přestává líbit. Je vůbec možné hledat někoho kompatibilního a nepřipadat si u toho jako poletucha?

Úplně nejdřív ze všeho bych se měla dát dokupy.

Just a series of blurs

9. června 2015 v 11:15 | may fowl |  O něco víc
Přemýšlím, odkud je mi ten pocit povědomý. Je to stejná bolest, jako tenkrát tři měsíce po Pravdopisu. Jako když jsem po týdnech vzájemného mlčení zastavila Davida před školou. Jako když jsme v létě seděli na lavičce a opíjeli se ťamanským růžovým a já všechno chápala, vlastně jsem cítila úlevu. A přeci mě zaplavovala nahořklá lítost, stejně jako dnes.

Jsem smutná, ale jsem šťastná. Chvílemi pociťuji ostrůvky prazvláštního vnitřního míru a smíření uprostřed vší znuděnosti a neklidu. Myšlenky, které vyvolávají emoce, obcházím obloukem, tak jako vždycky, a hystericky při nich třepu rukama. Obranné mechanismy fungují postaru.

Občas se mi zdává o Té. Už zase. Zdá se mi i o jiných, ale ze snů si odnáším jen neurčitý pocit, že je dobře znám, ač je nedovedu identifikovat. Je tak snadné, všechno na ni svést. Ve stínu nedávných událostí si začínám uvědomovat, jak moc přeceňuji její roli v těch šachách, které hraji. Démonizuji si člověka, který se prostě jen dostal příliš blízko a odmítal u toho mluvit. Přežvykuji myšlenky. Říká se tomu ruminace, nebo také mind fucking, a uklidňuje mě to možná víc, než konzumace oliv.

Mám prazvláštní nutkání být víc bez obalu. Nedovedla jsem být sdílnější vůči někomu, kdo si to zasloužil, a tak jsem přehnaně sdílná vůči lidem, kteří jsou docela cizí. Jako kdybych si některé problémy kompenzovala zpětně. Ne že bych se poučila z chyb, prostě jen se plácám mezi dvěma hraničními stavy.

Tahle porozchodová fáze je vůbec divná. Narazili jsme na sebe na Tindru, tedy právě tam, kde jsme se v zimě seznámili. Snad proto mi poprvé po čtrnácti dnech napsal. Vyměnili jsme si pár zdvořilých otázek, na kterých bylo děsivé, že zněly přesně jako konverzace, jaké jsme vedli dřív. A to bylo všechno.

Možná je trochu výhra, že jsme v Brně prochodili divže ne každou ulici. Vzpomínky se mi vysmívají na každém rohu, takže si pomalu pěstuji imunitu. Horší než rohy ale jsou pokoje a to, co v nich zůstává zavřené. Jedna z mých největších obav totiž spočívá v tom, že v jednom ohledu už budou všichni jen chabé náhražky.

Ale je tu léto. Konečně. Zalezu do bezpečí Prahy a budu pokojně ruminovat. Šrámy přelepím snahou zbohatnout a novými tvářemi. Pokusím se nezbláznit z rodinky.

Na jiné druhy šílenství nezbude čas.



Do větru

4. června 2015 v 0:12 | may fowl |  O něco víc
Mohla bych za námi pálit důkazy, trhat nastřádané vstupenky a ničit pokreslené vizitky z Jedné básně. Mohla bych utíkat do jiného města, jako už několikrát. Brno je příliš malé na takovou dávku flashbacků. A přeci k tomu nemám důvod. Nechci uplynulé měsíce vyříznout, ale integrovat. Bylo to fajn jaro.

Už nemám potřebu hystericky vzlykat ve výtahu. Vím, že budu v pořádku. Snažím se nezapomínat, že nanic mi bylo už před touhle kapitolou, a paradoxně je to docela uklidňující.

Záchvaty sebelítosti jsem začala řešit po svém.

V pondělí jsem se dlouho do noci vztekala a posílala Sue spoustu sprostých slov, protože jsem si nechtěla hrát na cenzuru. Pomohlo to.

Ve středu jsem šla na hřbitov s cizím člověkem, smát se jménům na náhrobcích. A on se doopravdy smál a ukazoval mi tetování a vyprávěl, jak si vaří kávu v aeropressu. (Tímto zdravím Nislava.) Ve čtvrtek před zkouškou jsem se byla opít s naším basákem. V pátek jsem vyrazila ven s Irem, který se jmenuje jako můj oblíbený filosof. Do pondělka jsem si musela odinstalovat Tinder, protože mi komplikoval přípravu na zkoušku.

Včera mě na lavičce s jablkem v ruce a s Nislavem po boku zastihl basák.

"Ona teď nějak hodně randí, ne?" ptal se pak Evy.

Ještě štěstí, že mě neviděl o hodinu později na náměstí. Vrcholem obskurnosti totiž byla schůzka s profesionálním baleťákem, který si přinesl longboard a zpod čepice se širokým kšiltem na mě kanadskou angličtinou chrlil své názory na život tak dlouho, až mě téměř rozbrečel.

Nehledám v těch lidech náplast, nic velkého si od nich neslibuji. Snad jen se snažím samu sebe zahltit novými tvářemi a příběhy. Tvář jednoho člověka jako kdyby mezi nimi zanikala a pozbývala na významu. Nevím, nakolik to je udržitelná strategie, ale zatím funguje velmi dobře. Kdybych se neznala, řekla bych, že mám na zapomínání talent.

Občas se zastavím a přemýšlím, co to sakra dělám se životem. Obvykle dojdu k závěru, že vlastně sama sobě dobře rozumím.

Jedeme dál.


Ooh, I'll be the one to break my heart.
I'll be the one to hold the gun.

Fine

2. června 2015 v 10:44 | may fowl |  O něco víc
Od rána poslouchám bušení deště o okno. Jako kdyby mi všechna ta voda dopadala přímo na kůži, přelévala se přese mě a odnášela mě někam pryč.
Ideální počasí na to, zůstat celý den pod peřinou a hibernovat.
Žene mě z postele vědomí, že Katniss bude mít brzy narozeniny.

V pondělí za šera jsme se sešli před vchodem a vyrazili si někam sednout. Cíleně jsem si obalovala nervy do čokolády, zatímco jsme si povídali o malých věcech. Nebylo ale třeba protahovat preludium. Brzy jsme vyšli na vzduch, zrovna začínalo poprchávat.
Mluvili jsme. To, co následovalo, tak nějak samo vyplynulo z našich slov. Rozejdeme se. Rozejdeme se před rektorátem Masarykovy univerzity, bude mi u toho pršet na brýle a opodál bude opilý chlápek močit do křoví. Rozejdeme se na lavičce pod stromem, a já se budu trochu zahořkle smát a trochu brečet, ale to nevadí, protože jsem si záměrně nebrala řasenku.
Zpříma jsem se na něj podívala.
Řekl mi, ať nebrečím, protože jej ničí mě tak vidět.
"A co bys čekal? To je přeci normální, brečet, ne?"
"Asi hej… Bola si na mňa príliš dobrá."
"Nemyslím si. A prosím tě, nepoužívej na mě věty z vlastní písničky, děkuju. To se nedělá."
Já a můj pocit nedocenění. On a jeho ideály.
Argumenty jsou krásná věc, ale pocity za nimi pokulhávají. Je tak snadné říct Dobrou noc! a jít si každý po svém.
(Je to tak strašně moc snadné, že se to stane.)

"Čakal som, že to bude lepšie."
A já nečekala skoro nic. Preventivně. Jak potom můžu být tak zklamaná?
Snad mě jen mrzí všechny ty nevyužité potenciality. To, co jsme mohli být, ale nejsme. A to, co bylo tak děsně fajn - hlavně ze začátku - a co už mít nebudu.
Argumenty jsou krásná věc, a přeci mi nad nimi zůstává rozum stát. Když to bylo tak děsně fajn, jak to může prostě jen tak přestat?

Ještě že jsem se neučila maďarsky.