Rorschachy

21. května 2015 v 23:29 | may fowl |  O něco víc
Víkend se nesl v duchu Čekání na Robota. Na jihovýchodní frontě se nedělo vůbec nic, Brno mlčelo a já mlčela zpátky. Přecházela jsem pod stromem tam a zpět a litovala se, seč mi to zaťaté zuby dovolily. Odměnou za tři dny nevyřčených myšlenek mi byl několikaminutový pocit vítězství, když se na obrazovce rozblikalo patřičné okénko.
Potom se strhl ledový vítr a mně se neovladatelně rozetřásly ruce. Tak jako vždycky, když někoho začnu definitivně ztrácet.
Moje kámoška Paranoia měla pravdu.

So tonight I'm gonna lose my man.
Jakákoli frekvence oslovení křestním jménem nezmění fakt, že za každou jeho větou slyším kroky. Čím jsou vzdálenější, tím víc mou mysl zaplavují emoce jako černý dehet. Jako když se k loketní jamce blíží injekční stříkačka a pacientka s každým centimetrem zapomíná, že jí plastika prsou opravdu bude slušet, mozek náhle plný hrůzy z několikahodinové nicoty.
Nevydržím už chodit kolem horké kaše a spadnu do ní tak tvrdě, až to zaduní. Spoléhám na to, že se bolest dostaví teprve s krátkým zpožděním, a říkám spoustu věcí, které nepůjdou odříct.
Nemohu uvěřit, že je dnes večer a my vedeme zrovna tuhle diskusi.
Je opravdu hezky. Vzduch má právě tu prokletou teplotu, při které je nejsnáze líto. Pozorujeme padající proudy vody, pableskují jimi barevná světla. Obrazce se jeden po druhém snášejí dolů a při zemi se ohýbají, jak za ně tahá tíhové zrychlení. Nemůžeme - anebo snad nechceme - od nich odtrhnout oči.
Loučíme se někde na půli cesty do háje, neschopni dalších kroků.
Samozřejmě, že je pondělí.

Už není pondělí, už je úterý ráno. Pracovní pohovor se odehrává na vyvýšené terase, odkud mám dobrý výhled na projíždějící vláček a vylidněné chodby nákupního centra. Marně se snažím schovat za kelímek chladnoucí kávy, dlouhý svetr a řeči o tom, že ráda dělám lidem radost. Musí ze mě být cítit sůl na dva kroky.
"Jste nervózní?"
"Ano, jsem."
Je příjemné, moci kámen ve svém žaludku připsat pro změnu někomu jinému. Mechanicky vracím zdvořilosti a doufám, že má zmatenost zamaskuje prázdnost mých úsměvů. Zmatená dovedu být velice dobře, děkuji pěkně.

Takhle - a tím vůbec nemyslím míru, ale způsob - mě ještě nikdo nezranil.
Brečím mezi regály rajských protlaků.
Brečím pod peřinou, schoulená do klubíčka.
Pojďme se rozejít v dobrém. Nebudu brečet, slibuju.
A pak to chci zkusit znova, líp. Rozpolcená, zaprodaná dvěma různým budoucnostem současně.

Po půlnoci noci před zkouškou mu posílám portfolio svých vnitřností. Jako kdybychom nebyli rozbití. Jako kdybychom se v posledním křečovitém vzepětí mohli zase slepit a splynout v monstrózního Nadčlověka, který si s tím vším ví rady.

Neodpoví mi, jen píše.

Aspoň, že píše. Protože tohle je Mája naservírovaná na stříbrném podnose. Ta zvrácená malá holčička, která vždycky vyfotí své zorné pole pod černobílým filtrem a pak popisuje, co jí připomínají tmavé skvrny, právě ta Mája. S oblohou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 22. května 2015 v 0:24 | Reagovat

Snad Tě někdo brzy zas složí do kupy.

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 22. května 2015 v 7:02 | Reagovat

[1]: Do hvězdokupy.

3 (skořicová) Raven (skořicová) Raven | Web | 26. května 2015 v 0:28 | Reagovat

A sakra.

4 may may | 26. května 2015 v 0:30 | Reagovat

Sakra je správné slovo. Ale momentálně si opakuji slova mnohem sprostější. A je jich fakt hodně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.