"For what good is intellect and airplay?"

3. května 2015 v 22:20 | may fowl |  O něco víc
Vím přesně, jak jsem se do téhle situace dostala. A přeci nechápu. Teprve teď si uvědomuji, že jsem celá léta byla nastavena na hledání. Pozvolna jsem vyvíjela strategie a rozhoupávala se k lovu. K žádnému nedošlo, najednou stál přede mnou sob. Na dosah ruky a ještě blíž. A nikdo nikoho nelovil.

Jen těžko se zbavuji léta zažitých tiků. Kdykoli se kolem nachomýtne vysoká, ruka mi bezděčně sklouzne ke zbrani. A pak si se zvláštní lítostí vzpomenu, že nemám proč střílet.

Dvacet let jsem si myslela, že žiju na okraji propasti. Druhý břeh vypadal tak strašně vzdáleně, když jsem přecházela podél srázu. Dvacátého prvního roku jsem si najednou uvědomila, že jsem za tu dobu stihla propast obejít.



V pondělí jsme podruhé hráli s kapelou. Klukům to slušelo a já zpívala v klobouku, jako Thom Yorke. Dostala jsem na pódiu květiny. Dick jel jako neřízená střela a před očima mého milého se mě snažil dohodit celému klubu. Sobík se tvářil smrtelně vážně. Po koncertě mi řekl jen, že máme Dicka vyhodit z kapely, ale vypadalo to, že z těch řečí je trapněji mně, než jemu.

Až příliš rychle se mi Eva začala smát, že jsem roztomilá, když jsem opilá. Poté o tom začala přesvědčovat našeho basáka. A Sobík kdesi za rohem klábosil s Chlapcem s bimbátky. Pendlování mezi neseznámenými společnostmi mě brzy přestalo bavit. Zazpívala jsem Katniss zamilovanou píseň a jala se s basákem dohadovat o tom, jestli půjdeme na pánské, nebo na dámské záchodky (ve vší počestnosti obdivovat plakáty, samozřejmě). Vedle květin ležela na stole mrtvá kráva a já neměla sílu ji dojíst.



Nějak se stalo, že Eva a basák spolu pečou. Moc se mi to nelíbí. A obzvláště se mi to nelíbí, když potom jdeme všichni do čajovny a Eva přepne na dohazovačský mód.

Než jsme rozehráli kulečník, už jsem toho měla tak akorát dost.

"Prosím tě, nech toho." Věnovala jsem jí svůj nejvýhružnější pohled.

"Ale vždyť je to tak hezký. Vždyť i stejným způsobem nosíte kalhoty!"

"Nech toho," zopakovala jsem. "Fakt o tom nechci přemýšlet. Ne v téhle situaci."

Asi jsem to neřekla dost jasně, protože o hodinu později u jediné vodnice šeptem vyzpovídala nejprve mě a vzápětí jeho, aby ověřila uskutečnitelnost svých piklů. Zoufale jsem se snažila, aby se ke mně přes dým s příchutí dračího ovoce nedonesly nadbytečné útržky rozhovoru.

V té čajovně bylo neskutečně dobře, a to i přesto, že nikdo z nás nedovedl vyfukovat pěkná kolečka.



Nastotisíckrát o tom nechci přemýšlet, natož mluvit. Otáčím se k propasti zády a snažím se pochopit, že jediné, co mě k ní láká, je závrať.

Tak trochu se svými heretickými myšlenkami bavím. Vždycky to tak bylo. Jenže tentokrát vím, co chci. A tím něčím rozhodně není strávit celý život na lovu, když můžu mít to, co mám.

Na dosah ruky a ještě blíž.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 4. května 2015 v 4:07 | Reagovat

Odkdy pampelišky loví soby! :) Je to moc hezké, ale srázům se nevyhneš, doufám. Abys byla celistvější bestie. :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.