Květen 2015

Maličkosti

25. května 2015 v 10:23 | may fowl |  O něco víc
Bývají to maličkosti, co všechno obrátí naruby a vystřelí osud špatným směrem. Maličkosti jako špatný překlad v Google Translatoru, nevhodně umístěná ruka pod dekou, ošklivá kšiltovka. Detaily, které si zapamatuje jen jeden, ale druhého diskvalifikují.

"Uáá. Chci být nosorožec a papírová utěrka. Mám tě ráda."
Vincent posmutněl.
Měla jsem tenkrát prazvláštní způsoby vyjadřování. Obnášely hodně poskakování, hodně šifrování a hodně chození kolem horké kaše. (Ne že by se za posledních pět let mnoho změnilo.)
Česky psaný výlev na listu vyškubnutém z college blocku mu dlouho vrtal hlavou.
Myslel si, že mít rád je totéž jako "lieben". Jenže lepší překlad by byl "lieb haben", a on neměl po ruce nikoho, kdo by uvedl věci na pravou míru. Snad za to ani nemohl Google, snad pouhý pohled na ta slova - černá na bílém - stačil, aby dostal Vincent brouka do hlavy.
Protože er liebte mich nicht.
Nebo si to aspoň myslel, a ta myšlenka spustila pozvolné hnití.

Je celkem jedno, jaká maličkost stojí na začátku konce. Něco se vždycky najde, když se začne smrákat. Rozčiluje mě na tom jen pocit, že žiju v kruzích, opakuji se jako zaseknutá deska. Jako by ty pitomosti byly nejtěžší ustát.

Roršachy

21. května 2015 v 23:29 | may fowl |  O něco víc
Víkend se nesl v duchu Čekání na Robota. Na jihovýchodní frontě se nedělo vůbec nic, Brno mlčelo a já mlčela zpátky. Přecházela jsem pod stromem tam a zpět a litovala se, seč mi to zaťaté zuby dovolily. Odměnou za tři dny nevyřčených myšlenek mi byl několikaminutový pocit vítězství, když se na obrazovce rozblikalo patřičné okénko.
Potom se strhl ledový vítr a mně se neovladatelně rozetřásly ruce. Tak jako vždycky, když někoho začnu definitivně ztrácet.
Moje kámoška Paranoia měla pravdu.

So tonight I'm gonna lose my man.
Jakákoli frekvence oslovení křestním jménem nezmění fakt, že za každou jeho větou slyším kroky. Čím jsou vzdálenější, tím víc mou mysl zaplavují emoce jako černý dehet. Jako když se k loketní jamce blíží injekční stříkačka a pacientka s každým centimetrem zapomíná, že jí plastika prsou opravdu bude slušet, mozek náhle plný hrůzy z několikahodinové nicoty.
Nevydržím už chodit kolem horké kaše a spadnu do ní tak tvrdě, až to zaduní. Spoléhám na to, že se bolest dostaví teprve s krátkým zpožděním, a říkám spoustu věcí, které nepůjdou odříct.
Nemohu uvěřit, že je dnes večer a my vedeme zrovna tuhle diskusi.
Je opravdu hezky. Vzduch má právě tu prokletou teplotu, při které je nejsnáze líto. Pozorujeme padající proudy vody, pableskují jimi barevná světla. Obrazce se jeden po druhém snášejí dolů a při zemi se ohýbají, jak za ně tahá tíhové zrychlení. Nemůžeme - anebo snad nechceme - od nich odtrhnout oči.
Loučíme se někde na půli cesty do háje, neschopni dalších kroků.
Samozřejmě, že je pondělí.

Už není pondělí, už je úterý ráno. Pracovní pohovor se odehrává na vyvýšené terase, odkud mám dobrý výhled na projíždějící vláček a vylidněné chodby nákupního centra. Marně se snažím schovat za kelímek chladnoucí kávy, dlouhý svetr a řeči o tom, že ráda dělám lidem radost. Musí ze mě být cítit sůl na dva kroky.
"Jste nervózní?"
"Ano, jsem."
Je příjemné, moci kámen ve svém žaludku připsat pro změnu někomu jinému. Mechanicky vracím zdvořilosti a doufám, že má zmatenost zamaskuje prázdnost mých úsměvů. Zmatená dovedu být velice dobře, děkuji pěkně.

Takhle - a tím vůbec nemyslím míru, ale způsob - mě ještě nikdo nezranil.
Brečím mezi regály rajských protlaků.
Brečím pod peřinou, schoulená do klubíčka.
Pojďme se rozejít v dobrém. Nebudu brečet, slibuju.
A pak to chci zkusit znova, líp. Rozpolcená, zaprodaná dvěma různým budoucnostem současně.

Po půlnoci noci před zkouškou mu posílám portfolio svých vnitřností. Jako kdybychom nebyli rozbití. Jako kdybychom se v posledním křečovitém vzepětí mohli zase slepit a splynout v monstrózního Nadčlověka, který si s tím vším ví rady.

Neodpoví mi, jen píše.

Aspoň, že píše. Protože tohle je Mája naservírovaná na stříbrném podnose. Ta zvrácená malá holčička, která vždycky vyfotí své zorné pole pod černobílým filtrem a pak popisuje, co jí připomínají tmavé skvrny, právě ta Mája. S oblohou.

Uvykání

18. května 2015 v 12:05 | may fowl |  O něco víc
Nejsme spolu nešťastní, jsme jen nešťastní každý sám za sebe.

"Joy Division bola vlastne celkom nudná kapela, nie?"

Nesnáším se za to, že ztrácím své pracně vybudované Já pod chabou záminkou tolerance. Tolerance je vtip, který v mé verzi navíc zní, jako kdyby ho vyprávělo šestileté děcko s poruchou pozornosti.

Ležíš jako mrtvý a já tě nedovedu probudit. Bojím se, opravdu se bojím, že tohle není únava, ale absolutní nezájem. Je ironií, že v takových chvílích si mezi námi dvěma přijdu jako chlap.

"Nechcem ti kaziť náladu."

A mě napadá tisíc a jedna konspirační teorie na dobrou noc.

Můj problém asi je, že mám tendenci od lidí chtít mnohem víc, než mi kdy budou schopni dát.

Zatímco ty se chystáš ke spánku, já sedím zavřená na záchodě, potajmu brečím a spotřebovávám cizí toaletní papír. Nechce se mi to vysvětlovat, nechce se mi poslouchat, že to my ženy občas děláme, nechce se mi zjistit, že si se mnou dočista nevíš rady. Nezachráníš mě a ani já nezachráním tebe. A tak se zatvářím, jako že jsou to jen odličovací ubrousky, co mi rozmazaly řasenku, a násilím se vracím do bezpečných vrstev.

Potom mě obejmou tvoje ruce a já všechno pouštím z hlavy.

"For what good is intellect and airplay?"

3. května 2015 v 22:20 | may fowl |  O něco víc
Vím přesně, jak jsem se do téhle situace dostala. A přeci nechápu. Teprve teď si uvědomuji, že jsem celá léta byla nastavena na hledání. Pozvolna jsem vyvíjela strategie a rozhoupávala se k lovu. K žádnému nedošlo, najednou stál přede mnou sob. Na dosah ruky a ještě blíž. A nikdo nikoho nelovil.

Jen těžko se zbavuji léta zažitých tiků. Kdykoli se kolem nachomýtne vysoká, ruka mi bezděčně sklouzne ke zbrani. A pak si se zvláštní lítostí vzpomenu, že nemám proč střílet.

Dvacet let jsem si myslela, že žiju na okraji propasti. Druhý břeh vypadal tak strašně vzdáleně, když jsem přecházela podél srázu. Dvacátého prvního roku jsem si najednou uvědomila, že jsem za tu dobu stihla propast obejít.



V pondělí jsme podruhé hráli s kapelou. Klukům to slušelo a já zpívala v klobouku, jako Thom Yorke. Dostala jsem na pódiu květiny. Dick jel jako neřízená střela a před očima mého milého se mě snažil dohodit celému klubu. Sobík se tvářil smrtelně vážně. Po koncertě mi řekl jen, že máme Dicka vyhodit z kapely, ale vypadalo to, že z těch řečí je trapněji mně, než jemu.

Až příliš rychle se mi Eva začala smát, že jsem roztomilá, když jsem opilá. Poté o tom začala přesvědčovat našeho basáka. A Sobík kdesi za rohem klábosil s Chlapcem s bimbátky. Pendlování mezi neseznámenými společnostmi mě brzy přestalo bavit. Zazpívala jsem Katniss zamilovanou píseň a jala se s basákem dohadovat o tom, jestli půjdeme na pánské, nebo na dámské záchodky (ve vší počestnosti obdivovat plakáty, samozřejmě). Vedle květin ležela na stole mrtvá kráva a já neměla sílu ji dojíst.



Nějak se stalo, že Eva a basák spolu pečou. Moc se mi to nelíbí. A obzvláště se mi to nelíbí, když potom jdeme všichni do čajovny a Eva přepne na dohazovačský mód.

Než jsme rozehráli kulečník, už jsem toho měla tak akorát dost.

"Prosím tě, nech toho." Věnovala jsem jí svůj nejvýhružnější pohled.

"Ale vždyť je to tak hezký. Vždyť i stejným způsobem nosíte kalhoty!"

"Nech toho," zopakovala jsem. "Fakt o tom nechci přemýšlet. Ne v téhle situaci."

Asi jsem to neřekla dost jasně, protože o hodinu později u jediné vodnice šeptem vyzpovídala nejprve mě a vzápětí jeho, aby ověřila uskutečnitelnost svých piklů. Zoufale jsem se snažila, aby se ke mně přes dým s příchutí dračího ovoce nedonesly nadbytečné útržky rozhovoru.

V té čajovně bylo neskutečně dobře, a to i přesto, že nikdo z nás nedovedl vyfukovat pěkná kolečka.



Nastotisíckrát o tom nechci přemýšlet, natož mluvit. Otáčím se k propasti zády a snažím se pochopit, že jediné, co mě k ní láká, je závrať.

Tak trochu se svými heretickými myšlenkami bavím. Vždycky to tak bylo. Jenže tentokrát vím, co chci. A tím něčím rozhodně není strávit celý život na lovu, když můžu mít to, co mám.

Na dosah ruky a ještě blíž.