Duben 2015

Vata

29. dubna 2015 v 14:21 | may fowl |  O něco víc
Stará paní má v ústech vatu a ptá se, jestli tu fouká. Rozestavíme se na zastávce do společensky únosné konstelace vzdáleností. Studený vítr mě zlehka bere za šaty a hrozí mě odnést zpátky v ústrety nemocnice.

Posledních pár dní je všechno divné. Řeším teď spoustu dospěláckých věcí, jako že si hledám práci, psychicky se připravuji na výměnu spolubydlících, uvažuji, co čekám od svého vztahu, a vymýšlím spoustu vět, které nikdy neřeknu. Nosím přitom prázdný výraz nezaujatého ignoranta. Dýchám na půl žerdi. Dělám to všechno jen proto, aby vůbec. Na otázce Jak? mi záleží příliš málo.

Domů přijedu vždy jen na tak dlouho, abych si připomněla, proč odtamtud utíkám. A pak se zase jedu schovat do svého útočiště poklidné bezúčelnosti. Děje se tisíc a jedna věc, ale já o nich nezvládám psát. Je těžké přesvědčit někoho o svých prioritách, když jim nevěřím sama.

"Chováš se jako nezodpovědnej sobeček."

Vystoupila jsem z auta a přemýšlela, jak mu jen naznačit, že to je pro období vynořující se dospělosti typické. To abych odvlekla vlastní myšlenky od podtónu tragického zklamání v jeho hlase.

Zalezu si v šatech do postele a chvíli budu předstírat, že nic nepředstírám.

Nevím, kdo jsem, ani co chci od života. A své minulé já kousek po kousku pouštím z náruče. Odlétá po větru, tříští se na závany nostalgie a stahuje se do bezpečné vzdálenosti.

Mám pocit, že nelžu, když řeknu, že mi to nevadí.

Probíhá nový výpočet trasy

24. dubna 2015 v 16:43 | may fowl |  Sto slov
Drby mají nepěknou schopnost útočit ze zálohy. Jeden na mě čekal o nedělním odpoledni před akváriem s rybičkami.

Tak už i na Robina došlo.

Nemělo by mě to překvapovat. Když si člověk napíše seznam lidí a pak si ho zavře do šuplíku, snadno se může stát, že se položky zvednou a jen tak si odejdou, a je jim u toho celkem jedno, jakou měly prioritu a Cronbachovo alfa.

Robinovo alfa bylo asi 0,5 a seznam sloužil jako maskovací manévr pro zastření mého vypočítavého rozhodnutí, že s nejhezčím chlapcem v ročníku bychom si fakt rozuměli.

Ale to je teď pasé. Oboustranně.

Sedmnáctého

20. dubna 2015 v 10:09 | may fowl |  Sto slov
Mám chuť volat "zachraň mě!!" a přetahovat si přes hlavu papírový sáček.

Snažím se udržet muže, který mi ztěžknul v náruči spánkem. Marně - klouže mimo můj dosah.

Snažím se udržet.

Namísto toho tisknu klávesy. Zběsile a bezesmyslně.

Binární obrázky mají lepší ohlas, než moje oblíbená alba, vlastní verše, pokusy o lepší rána. Ale není to špatné. Je to jen jiné. Hlavně je pátek a já si chci do zbláznění asociálně pouštět touž dojemnou desku a nechávat se jí ničit.

Jsem rozsypaná po svém malém vesmíru a těkavě se rozpouštím.

Mám se fajn, asi jsem jen hrála příliš mnoho Joy Division.




Z mozku žvýkačka

9. dubna 2015 v 22:31 | may fowl |  Sto slov
V určitý moment se dočista ztrácím. Tentokrát k tomu nepotřebuji Radiohead.

Pod balkónem křičí osel, snad je mu smutno. Oblečená do korálů poslouchám a učím se nazpaměť, jak se ti chvějí víčka. Po páteři se mi rozeběhne mráz - dolů od místa, kde se tvé rty dotkly mé kůže. Netušila jsem, kam se dostanu. V hlavě nevyslovené Že jsi tak trochu anděl.

"Co cítíš?"

Najednou stěží hledám slova, ačkoli se mi dosud v hlavě naprázdno rojily věta za větou.

Vždy je možno se ještě víc usmívat.

Objevila jsem jen něco, co nespočet lidí přede mnou, a přeci si připadám jako Kolumbus.