Březen 2015

Pokradmu

30. března 2015 v 2:15 | may fowl |  Básně
Než jsem si všimla
Že se cítím
Tak trochu lacině
Bylo už večer
A já měla
Na jazyku touž pachuť
Tak jako ráno
V poledne když
Ukradli jsme pár minut
A mně se zdálo
Že i někdo
Ukradl něco mně

Daleko

27. března 2015 v 23:31 | may fowl |  O něco víc
Nad ránem jsme slyšeli ptačí zpěv. Blackbird singing in the dead of night.

Lennonovo album bylo perfektní, tedy alespoň dokud nezačala zpívat Yoko Ono. A my nedbali na moje roztomilé zabijácké bacily a dýchali jeden druhého. Jako v horečce jsem zapomněla na všechno kolem a vymkla se vlastní kontrole.

V noci jsem se začala dusit. Probudila jsem nás oba a hledala vodu. Toliko k úspěšné léčbě. Slzy mi tekly po tvářích, ale usnula jsem nestálým spánkem.

Zdálo se mi, že jsme byli v Praze a sprchovali se spolu, když najednou přišli moji rodiče a já netušila, jak jim to všechno vysvětlit.

Dosud jsem nikoho nepustila tak blízko. Slíbila jsem však, že tě ochráním před příšerami ve své hlavě, musím se proto naučit vystavět sebe samu na základech, v nichž nejsi obsažen. Musím být stabilní i bez toho, že bys mě držel. A tak se jen usmívám, i když by se mi pro samého Lennona trochu chtělo plakat.

Říkám, že jsem spokojená, protože si netroufám nahlas hovořit o štěstí.

Myslíš si, že bys chtěl vidět, jak vypadám, když brečím, ale já dobře vím, že to je něco, co vidět nechceš. Zatím tedy neuvidíš, že se jednou za čas zamknu ve vlastní hlavě a rozsypu na střepy. Je příliš brzy na to, abys viděl Máju, byť mi tak už smíš říkat.

Kromě toho je rýmička dost strašná věc i bez toho, že s ní člověk pláče.

Budu se tě držet jako kotvy. Budeš moje spojnice s realitou, pojistka proti běžnému šílenství. Právě v tom spočívá můj krok důvěry.

Jsi první, víš?

Víš to.


Show me how you do that trick

23. března 2015 v 23:33 | may fowl |  Sto slov
Už je mi zase zima na kotníky. Nepomáhá ani otevřít lednici.

Možná to jaro nepřijde jen proto, že jsem se rozhodla nechat čepici na dně kufru. Možná by přišlo spíš, kdyby se Země překutálela ještě o pár tisíc kilometrů napříč časoprostorem.

Jsem šťastná, hlavně tedy když svítí slunce. A u spousty věcí přemýšlím, jak na ně vlastně mám reagovat.

Ještě a ještě se mi o ní zdává. Ale vlastně pořád míň. Asi mi přestává vadit, že jsem jí umřela.

A každá písnička je jen hřebíček přibitý do stínu, který za sebou nechala.

Musí být nesnesitelně nudné stále číst o mých hřebíčcích.

Jigsaw Falling into Place

19. března 2015 v 11:29 | may fowl |  Sto slov
Disney i Grimmové o tom mlčí, ale po happyendu přijde moment, kdy se na sebe princ s princeznou ztraceně podívají a řeknou si: "A co teď?"

Překročila jsem svoje dosavadní mety a dostala se do neprobádaných končin. Není divu, že pro to, co následovalo, nemám scénář, kterého bych se mohla držet. A tak se alespoň držím vlastního poločasu rozpadu. Zuby nehty.

Asi hodinu denně zvládám předstírat, že funguju. Mohla bych tu hodinu strávit normální existencí, ale namísto toho se dělím se Sobíkem o rukavice a sundávám si brýle.

Musela jsem vynechat pár schodů. Hlavně ten první, na kterém ostatní stojí.

Řezničina

13. března 2015 v 12:10 | may fowl |  Sto slov
Jsem jen malá hloupá holka. Problémová. A taky docela tyran.

Některé hranice nepřekročím ani za všechny zubní kartáčky Curaprox na světě. Já a ty moje hranice.

Promiň. Promiň. Promiň.

Pronášela jsem absurdní větu za větou, hodiny se přelévaly jedna v druhou. Nakonec jsi konečně položil správnou otázku. Na chvíli jsme odložili masky a já se stala dítětem. Říkal jsi, že bys mě chtěl mít ve sklenici a nosit všude s sebou. Říkal jsi, že jsem neuvěřitelná. Mluvili jsme o historii, každý o té své. Tehdy poprvé jsem měla pocit, že jsi blízko.

Jsem malá hloupá holka. Ale možná hlavně zbabělec.


Potom

6. března 2015 v 12:38 | may fowl
Moc jsem celé situaci nepomáhala.
Byla noc, čas rozjezdů. Ochromeni vlastní stydlivostí jsme se stáli přede dveřmi.
Potom jsem tak trochu explodovala.
Drsní chlápci se neohlížejí na výbuchy, a tak se prostě otočil a šel domů. Neviděl mě šmátrat klíčem kolem zámku. Škrtl sirkou, ale neviděl mě hořet.
Za zavřenými dveřmi výtahu jsem se svezla podél kovové stěny a několikrát do ní udeřila hlavou. Ještě jsem nebyla rozhodnutá, jestli to, co se právě stalo, bylo roztomilé, nebo prostě trapné. Byl to ale ten druh problému, který je docela fajn řešit.

/

Dá se na tom, že oba máte rádi, když John Lennon řve, vybudovat vztah?
Don't get any big ideas. They're not gonna happen.
Jestli jsem se v posledních letech v něčem zlepšila, pak je to schopnost nezamilovat se. Snažím se na to jít pragmaticky a dobře si ohlídat, jestli si můžu dovolit úplné zatmění mozku. Většinu pitomostí si rozmluvím hláškou "Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad." Tedy kromě těch úplně nejpitomějších, pochopitelně.
Jenže některé držkopády jsou nevyhnutelné. A mě opravdu, opravdu láká podlaha.

/

Jsem teď tak šťastná, že jen čekám, kdy někdo umře, aby se všechno vyrovnalo do normálu. A to je teprve úterý.
Pomalu se propadám. Ale tentokrát to není ten pád, který člověka rozmetá na kousíčky. Je to spíš ten ojedinělý druh pádu, kdy věříte, že vás někdo chytí, a už jen pro tu víru je padat krásné.
Mám pocit, že věci nabraly nový směr. Zvedá se jarní vítr a nese mě mílovými kroky do míst, kde jsem ještě nebyla. A přitom se nakrásně vracím ke svému starému, ambicióznímu já. Chodit běhat, víc číst, zpívat, učit se anglicky, potácet se mezi hladově velkýma očima a vlastní setrvačností. Přijímat výzvy a panikařit, prochodit město křížem krážem. Nechat Katniss, ať mě učeše. Pozorovat světla na obzoru. Nevěřit si a překvapeně zjišťovat, že se nic nestalo. Vařit. Hrát si na vegetariána a abstinenta, telefonovat, vztekat se, těšit se na duben, psát. Psát o tom všem.
Moje radosti mívají jepičí životy. Drobnosti jako pusa schovaná na parkovišti, kolektivní flow při skládání nadějné písničky, pevné objetí od člověka, ve kterém se nevyznám - to vše mě naplňuje těžko uvěřitelným štěstím. Zůstávám ve střehu, ale přitom je tak strašně snadné, přeorganizovat si systém podél jiných souřadnic.

A když nevíte coby, zkuste odjet do Holandska.

/

"Když tady uklidíš, můžeš si ho sem pozvat."
Katniss vážně k zacházení se mnou nepotřebuje manuál.

Nemohla jsem se nabažit toho momentu. V pokoji mám muže, co zpívá a hraje na mou kytaru rock'n'roll. V pokoji mám muže, co zpívá a hraje na mou kytaru. V pokoji mám muže.

Postávali jsme na dětském hřišti. Opodál se opíjel hlouček puberťáků a na kraji parku chlap křičel na ženu. Měsíc svítil, úplně a bíle. Byla zima, ale my na ni zapomněli.
V soutěži o dvou hráčích skončil na třetím místě. Dřepla jsem si na stupních vítězů a měla jsem pocit, že padám. Ale nebyla to gravitace, co mě táhlo dolů.
Zrovna odbila půlnoc.

Vrátili jsme se do uklizeného pokoje a čekali, až vystydne čaj. Jako bychom si oba dávali záležet, aby to, co říkáme, byla pravda. Hodně jsme mlčeli.
"Dýchaj," připomněl mi.
A já opakovaně umírala a procitala a nemohla jsem se přestat usmívat.

Stačí se přiblížit do určité vzdálenosti a počkat, až se o sebe zbytek postará sám.
"Koušeš?"
"Len keď je treba."

Poprvé v životě mi výtah v našem domě připadal příliš rychlý.


/
And I'll protect you from the monsters in my head.