À propos

25. února 2015 v 23:48 | may fowl |  Sto slov
Nechybíš mi.

Je to jen starý hlad, co cítím. Hlad po něčem, co nikdy nebylo, a ani nikdy být nemohlo. Hlad, kterému ses postavila do cesty.

Občas mě přepadá. Na ulicích, když jdu večer mezi bloky domů a studený vítr mnou trhá zpátky. Za světla, když příliš dlouho chodím a mlčím a zapomenu se ve vlastní hlavě. Když mám pocit, že jsou lidé daleko a mně chybí loket, do kterého bych se mohla zavěsit.

Ale hlavně potmě.

Něco mi chybí, a zaboha si nemohu vzpomenout co. Jen mám pořád pocit, že kdybys snad…

Kdybys něco

...necítila bych takový podivný neklid.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 26. února 2015 v 0:08 | Reagovat

Pořád vězí v mozečku jak trn v patě. :)

2 lovitka lovitka | 2. března 2015 v 22:42 | Reagovat

Též se mi občas stává, že mi chybí lidé, kteří mi vlastně vůbec nechybí. Skoro pořád. To něco... sakra.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.