Epizoda

23. února 2015 v 15:22 | may fowl |  O něco víc
Je ráno. Po sérii probouzení a opětovného usínání vypadávám z postele a mířím do kuchyně v naději, že tam nepotkám lidi.

"Dobré ráno!"

Tohle je pan K., dokonalý přítel. Díkybohu ne můj. Asi bych to neustálé pečování, dělení se a hlavně nepřetržitou přítomnost nesnesla. Ne že bych měla co do jeho přítomnosti na výběr, vlastně tu bydlí. Heleme se, právě pro sebe a svou milou zapéká obložené rohlíky v mikrovlnce. Popřeju mu brýtro a pokouším se o kafe.

Starosti mi nedělají rohlíky. (V té mikrovlnce už se děly i horší věci.) Spíš mě poznamenává fakt, že mám jejich rohlíky a podobné záležitosti dennodenně na očích. Řekněme, že pan K. nasazuje laťku vztahu nezdravě vysoko. Vyvolává v člověku iluze, že mít někoho rád znamená nosit mu kytky za každý měsíc, co spolu přežijete.


Z bytu se vyhrabu kolem poledne s chvályhodným úmyslem sehnat kvalitní suroviny, ze kterých by po smíchání vzešlo něco poživatelného. Jíst se to dá. A zase jsou toho dvě porce. Nevím, co se mi tím podvědomí snaží naznačit, ale zásadně vařím pro víc žaludků, než kolik vlastním. Zapínám internety.

"Tak ja pridem na veceru."

Tohle je Sobík. Přezdívku vymyslela Katniss a vlastně ho tím zachránila, protože já bych byla schopná nazvat ho Robot. Sobík není ničí přítel, ale rád by byl. Trochu jsem se do toho připletla já.

Poznali jsme se na Tindru, což je zhruba tak děsivé, jak to zní. Stahovala jsem si tu seznamovací aplikaci primárně proto, abychom se mohly "seznámit" s Jí, která seděla ve vedlejším pokoji, a zajít spolu do kina na rande. To bylo před Vánocemi. Se Sobíkem jsme si onehdy asi dva týdny psali, ale pak jsem se dostala do komplikovaného vztahu se svým zkouškovým a vše umřelo.

Byla jsem moc ráda, že jsem do zkoušky ze statistiky vol. 2 neumřela já, a měla jsem tak dostatek živých jater na zapíjení úspěchů. Někoho ze spolubydlících popadla chuť na Malibu, a když jsme se konečně dostaly ven z bytu, byly jsme již ve značně rozjívené náladě. Hodily jsme si kunou, do jakého podniku půjdeme, a naši dámskou jízdu zkompletoval pan K.

Zrovna tam hrála kapela, jejíž jméno mi znělo jako něco, co jsem už v životě googlila, a pak mi došlo, že jejich basáka znám z předvánoční Tindří epizody. Problém byl, že jsem netušila, jak vypadá. Moje opilé já odmítlo uznat, že je to problém, takže záhy jsem se v podnapilém stavu seznamovala se střízlivým člověkem, který si nemohl vzpomenout, kdo jsem.

Následuje edukační vsuvka Kterak se pozvat na pivo.
Ona: "Hele, já mám asi žízeň, počkej, skočím si pro peněženku." *zmizela* *vrátila se turborychlostí*
On: "Cože?"
Ona: "No že mám žízeň, dala bych si něco k PITÍ." *odešla k baru*
On: "Hej tak ja ťa pozvem."

Vážně mě bavilo, že se na něj kolegové z práce dívali významným pohledem "oj, ty právě rozjíždíš balbu dívky snů, tak to my nebudeme rušit". Protože dívka snů byla ve stavu Hopsa hejsa jééééé hele všejemijedno, a úspěšný den měla v plánu zakončit tancem na pódiu. O takovém člověku by se vám nezdály pěkné sny.

Vyfasovala jsem číslo a šla spát s hysterickým hihňáním, které mělo zřejmě co do činění s platykurtickým rozložením reziduí.


O dva týdny později jsem seděla se Sobíkem v autě. Sem tam jsme prohodili pár slov a na pozadí nám chvílemi libě zařval John Lennon. Můj samojediný žaludek varovně přežvykoval obrporci těstovin, které jsem nevařila já, a za okny se míhalo Brno. A tak jsem se seznámila se Sobíkovou kapelou.

Pamatuji si zelené oči toho člověka a mateřská znaménka na jeho krku. Do čela mu visel pramínek vlasů, na kterém jsem zase visela já. Stoupl si za mříže u popelnic, na hlavě měl tu neskutečnou čepici s bimbátky, a štěněčím pohledem se díval za odjíždějícím autem. Jméno měl jako koleda, brýle trochu jako já. Když zpíval a když mluvil, pohlédl na mě. Nebýt to na rande s jeho kamarádem, zaklesla bych se do něj očima a už ho nepustila.

Dostala jsem lekci slovenského pravopisu a neutišitelný pocit, že žiju v divném vesmíru.



Tenhle smotek trapnosti nevypisuji proto, že by mi na tom všem obzvlášť záleželo. V tuhle chvíli se jedná jen o vedlejší dějovou linku, která nijak zvlášť nedefinuje mou osobnost. Musela jsem ale sama sobě napsat upomínku. Některé věci se mění.

Nemůžu věčně tvrdit, že se mi nikdy nic neděje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 23. února 2015 v 15:56 | Reagovat

Tindr Tě dostal až sem. Jaká podivuhodná cesta. :)

2 Anafory Anafory | E-mail | Web | 23. února 2015 v 16:24 | Reagovat

Někdy bych chtěl na vlastní kůži poznat, co je to hlavní dějová linka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.