Čtyři hodiny

24. února 2015 v 23:47 | may fowl |  O něco víc
Máš systém, jakým věci děláš.

Zase jednou se na město dívám shora, od paty katedrály. Po tmě je o tolik hezčí. Oranžová světla nám vrhají na obličeje podivné stíny. Vyměním příběh o Šemíkově skoku za hunskou pohádku. Vzduch je snesitelně vlažný, na hradbách se stahují partičky čerstvě dospělých a šíří kolem sebe závany krabičáku.

Píšeš si seznamy lidí, něco jako denní menu. Snad pro ten pocit, že máš v jednu chvíli současně všechny možnosti. V momentě, kdy se rozhodneš, totiž přijdeš o všechny střípky dokonalosti, ze kterých si skládáš svého Druhého.

"Když si nikdy nebudu nic přát, nebudu nikdy znovu zklamaná."

Ale na dně duše máš dozajista benzín. Jen shořet.

Někdo zachraňuje svět před rakovinou, někdo si lakuje nehty na červeno. Pak tu jsou ti, kdo se po večerech koupou ve vlastní melancholii a myslí na to, že žít znamená umřít. A že ty nejlepší věci se můžou stát jen jednou. Melodrama je mé čtvrté jméno. Ale jakkoli je to zatěžko vidět, možná jsem šťastná.

A když večer přijdeš domů, nejlepší medikací je kompletní diskografie Zeppelinů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 25. února 2015 v 0:06 | Reagovat

Kéž bys byla šťastná, ať nedopadneš jako krabičák v ruce bezdomovce. Čekající na vypití. :)

2 hellboy hellboy | Web | 25. února 2015 v 5:01 | Reagovat

No ono je sice dobre nic si nepřát, ale myslím si že to bez toho nejde:/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.