Čas od času občas

16. února 2015 v 23:58 | may fowl |  O něco víc
Stává se vám někdy, že se podíváte na dnešní datum, a máte pocit, že jste v budoucnosti? Je děsivé si uvědomit, že okamžik, ve kterém jsem, je zároveň sci-fi, a zároveň minulost.

Stojím u příliš nízkého zábradlí, oči zalité světlem, pod rukama cítím cihly. Na chvilku pociťuji omračující tady a teď, ale nedovedu se soustředit dlouho. Vlastně nezáleží na tom, kde žijeme, když tam svítí slunce, říkám si, a nadechuji se čirého, chladivého zevlení.

Víkendy mě míjejí jako protijedoucí tramvaj.

Frekvence příležitostí, při kterých mě napadne, že snad budu zvracet, povážlivě roste. Je něco zvráceně poetického na obrazu člověka, klečícího před záchodovou mísou, člověka, kterému nikdo nedrží vlasy. Jsou čtyři hodiny ráno, kolem Olomouc a někdo ve vedlejším bytě hraje na trubku.

S Katniss dáváme jména lidem na černé listině mého imaginárního harému. Nelíbí se mi to slovo, ale asi si ho zasloužím. Za to, jak se procházím ulicemi a opakuji si v duchu - "Jé, hele, to je docela fešák!", jako kdyby to byla nějaká mantra. Ale ona není a já to pokaždé myslím doopravdy. Vždycky si nechávám zadní vrátka. A chci všechno, jako lord Baelish.

(Chtít všechno neznamená nevědět, co chci nejvíc.)


Ze špičky katedrály bylo město ošklivé a nedůležité. Pozornost na sebe strhl prostý fakt, že jsme příliš vysoko. Domečky vypadaly k nerozeznání jeden od druhého a nepovědomé panorama lhostejně čelilo mému pohledu. Koleje, vinoucí se z hlavního nádraží, však připomínaly plastové vláčkoviště, a já se jen bezstarostně smála.

Jakkoli mi byly střechy cizí, dlažební kameny na zemi mi říkaly mnohem víc. Vždyť jsem po nich chodila naposledy před rokem. Bylo bláto a mísilo se s natátým ledem. V sýrárně voněla ricotta a čerstvé máslo, ulicemi se neslo všudypřítomné skřípění tramvají. Šly jsme mnohdy mlčky a já stále víc přemýšlela o budoucnosti. Víc než kdy dřív na mne doléhala myšlenka, že nic není dané. Můžu se rozhodnout, co si budu přát.

Přála bych si, abych nemusela skákat po hlavě do hrobu, kdykoli se chci cítit jako John Watson. Přála bych si, aby vítr sfoukl měsíc, a já měla komu říct, jak si můj nový učitel Britštiny pouští k vysvětlování gramatiky jazzový soundtrack z magneťáku. Protože občas - ale jen čas od času - se mi trochu stýská.


Začíná další semestr, a mě stále ještě mě svědí mozek. Ale je to v pořádku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 17. února 2015 v 1:49 | Reagovat

Prý jako lord Baelish, to jsem se neudržel a vyprskl. :)

Tak ať je svědění čím dál příjemnější, musí-li už být. :)

2 Niki Niki | E-mail | Web | 17. února 2015 v 15:42 | Reagovat

hezký

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.