Únor 2015

À propos

25. února 2015 v 23:48 | may fowl |  Sto slov
Nechybíš mi.

Je to jen starý hlad, co cítím. Hlad po něčem, co nikdy nebylo, a ani nikdy být nemohlo. Hlad, kterému ses postavila do cesty.

Občas mě přepadá. Na ulicích, když jdu večer mezi bloky domů a studený vítr mnou trhá zpátky. Za světla, když příliš dlouho chodím a mlčím a zapomenu se ve vlastní hlavě. Když mám pocit, že jsou lidé daleko a mně chybí loket, do kterého bych se mohla zavěsit.

Ale hlavně potmě.

Něco mi chybí, a zaboha si nemohu vzpomenout co. Jen mám pořád pocit, že kdybys snad…

Kdybys něco

...necítila bych takový podivný neklid.

Čtyři hodiny

24. února 2015 v 23:47 | may fowl |  O něco víc
Máš systém, jakým věci děláš.

Zase jednou se na město dívám shora, od paty katedrály. Po tmě je o tolik hezčí. Oranžová světla nám vrhají na obličeje podivné stíny. Vyměním příběh o Šemíkově skoku za hunskou pohádku. Vzduch je snesitelně vlažný, na hradbách se stahují partičky čerstvě dospělých a šíří kolem sebe závany krabičáku.

Píšeš si seznamy lidí, něco jako denní menu. Snad pro ten pocit, že máš v jednu chvíli současně všechny možnosti. V momentě, kdy se rozhodneš, totiž přijdeš o všechny střípky dokonalosti, ze kterých si skládáš svého Druhého.

"Když si nikdy nebudu nic přát, nebudu nikdy znovu zklamaná."

Ale na dně duše máš dozajista benzín. Jen shořet.

Někdo zachraňuje svět před rakovinou, někdo si lakuje nehty na červeno. Pak tu jsou ti, kdo se po večerech koupou ve vlastní melancholii a myslí na to, že žít znamená umřít. A že ty nejlepší věci se můžou stát jen jednou. Melodrama je mé čtvrté jméno. Ale jakkoli je to zatěžko vidět, možná jsem šťastná.

A když večer přijdeš domů, nejlepší medikací je kompletní diskografie Zeppelinů.

Epizoda

23. února 2015 v 15:22 | may fowl |  O něco víc
Je ráno. Po sérii probouzení a opětovného usínání vypadávám z postele a mířím do kuchyně v naději, že tam nepotkám lidi.

"Dobré ráno!"

Tohle je pan K., dokonalý přítel. Díkybohu ne můj. Asi bych to neustálé pečování, dělení se a hlavně nepřetržitou přítomnost nesnesla. Ne že bych měla co do jeho přítomnosti na výběr, vlastně tu bydlí. Heleme se, právě pro sebe a svou milou zapéká obložené rohlíky v mikrovlnce. Popřeju mu brýtro a pokouším se o kafe.

Starosti mi nedělají rohlíky. (V té mikrovlnce už se děly i horší věci.) Spíš mě poznamenává fakt, že mám jejich rohlíky a podobné záležitosti dennodenně na očích. Řekněme, že pan K. nasazuje laťku vztahu nezdravě vysoko. Vyvolává v člověku iluze, že mít někoho rád znamená nosit mu kytky za každý měsíc, co spolu přežijete.


Z bytu se vyhrabu kolem poledne s chvályhodným úmyslem sehnat kvalitní suroviny, ze kterých by po smíchání vzešlo něco poživatelného. Jíst se to dá. A zase jsou toho dvě porce. Nevím, co se mi tím podvědomí snaží naznačit, ale zásadně vařím pro víc žaludků, než kolik vlastním. Zapínám internety.

"Tak ja pridem na veceru."

Tohle je Sobík. Přezdívku vymyslela Katniss a vlastně ho tím zachránila, protože já bych byla schopná nazvat ho Robot. Sobík není ničí přítel, ale rád by byl. Trochu jsem se do toho připletla já.

Poznali jsme se na Tindru, což je zhruba tak děsivé, jak to zní. Stahovala jsem si tu seznamovací aplikaci primárně proto, abychom se mohly "seznámit" s Jí, která seděla ve vedlejším pokoji, a zajít spolu do kina na rande. To bylo před Vánocemi. Se Sobíkem jsme si onehdy asi dva týdny psali, ale pak jsem se dostala do komplikovaného vztahu se svým zkouškovým a vše umřelo.

Byla jsem moc ráda, že jsem do zkoušky ze statistiky vol. 2 neumřela já, a měla jsem tak dostatek živých jater na zapíjení úspěchů. Někoho ze spolubydlících popadla chuť na Malibu, a když jsme se konečně dostaly ven z bytu, byly jsme již ve značně rozjívené náladě. Hodily jsme si kunou, do jakého podniku půjdeme, a naši dámskou jízdu zkompletoval pan K.

Zrovna tam hrála kapela, jejíž jméno mi znělo jako něco, co jsem už v životě googlila, a pak mi došlo, že jejich basáka znám z předvánoční Tindří epizody. Problém byl, že jsem netušila, jak vypadá. Moje opilé já odmítlo uznat, že je to problém, takže záhy jsem se v podnapilém stavu seznamovala se střízlivým člověkem, který si nemohl vzpomenout, kdo jsem.

Následuje edukační vsuvka Kterak se pozvat na pivo.
Ona: "Hele, já mám asi žízeň, počkej, skočím si pro peněženku." *zmizela* *vrátila se turborychlostí*
On: "Cože?"
Ona: "No že mám žízeň, dala bych si něco k PITÍ." *odešla k baru*
On: "Hej tak ja ťa pozvem."

Vážně mě bavilo, že se na něj kolegové z práce dívali významným pohledem "oj, ty právě rozjíždíš balbu dívky snů, tak to my nebudeme rušit". Protože dívka snů byla ve stavu Hopsa hejsa jééééé hele všejemijedno, a úspěšný den měla v plánu zakončit tancem na pódiu. O takovém člověku by se vám nezdály pěkné sny.

Vyfasovala jsem číslo a šla spát s hysterickým hihňáním, které mělo zřejmě co do činění s platykurtickým rozložením reziduí.


O dva týdny později jsem seděla se Sobíkem v autě. Sem tam jsme prohodili pár slov a na pozadí nám chvílemi libě zařval John Lennon. Můj samojediný žaludek varovně přežvykoval obrporci těstovin, které jsem nevařila já, a za okny se míhalo Brno. A tak jsem se seznámila se Sobíkovou kapelou.

Pamatuji si zelené oči toho člověka a mateřská znaménka na jeho krku. Do čela mu visel pramínek vlasů, na kterém jsem zase visela já. Stoupl si za mříže u popelnic, na hlavě měl tu neskutečnou čepici s bimbátky, a štěněčím pohledem se díval za odjíždějícím autem. Jméno měl jako koleda, brýle trochu jako já. Když zpíval a když mluvil, pohlédl na mě. Nebýt to na rande s jeho kamarádem, zaklesla bych se do něj očima a už ho nepustila.

Dostala jsem lekci slovenského pravopisu a neutišitelný pocit, že žiju v divném vesmíru.



Tenhle smotek trapnosti nevypisuji proto, že by mi na tom všem obzvlášť záleželo. V tuhle chvíli se jedná jen o vedlejší dějovou linku, která nijak zvlášť nedefinuje mou osobnost. Musela jsem ale sama sobě napsat upomínku. Některé věci se mění.

Nemůžu věčně tvrdit, že se mi nikdy nic neděje.

Oddělení 22

19. února 2015 v 20:39 | may fowl |  Básně
Být tu i ve čtvrtek
A umřít spolu s nimi
Být tu i ve čtvrtek
A chodit po kruzích
Kývat a poslouchat
Být tu i vprostřed zimy
A v dálce na kopcích
Zahlédnout starý sníh

"Musím letět do blázince, tak zatím." A když tu větu řeknete třikrát do dvou dnů, připadáte si zvláštně velcí. Snad kvůli té hroší kůži, pod kterou jste schovaní.

Čas od času občas

16. února 2015 v 23:58 | may fowl |  O něco víc
Stává se vám někdy, že se podíváte na dnešní datum, a máte pocit, že jste v budoucnosti? Je děsivé si uvědomit, že okamžik, ve kterém jsem, je zároveň sci-fi, a zároveň minulost.

Stojím u příliš nízkého zábradlí, oči zalité světlem, pod rukama cítím cihly. Na chvilku pociťuji omračující tady a teď, ale nedovedu se soustředit dlouho. Vlastně nezáleží na tom, kde žijeme, když tam svítí slunce, říkám si, a nadechuji se čirého, chladivého zevlení.

Víkendy mě míjejí jako protijedoucí tramvaj.

Frekvence příležitostí, při kterých mě napadne, že snad budu zvracet, povážlivě roste. Je něco zvráceně poetického na obrazu člověka, klečícího před záchodovou mísou, člověka, kterému nikdo nedrží vlasy. Jsou čtyři hodiny ráno, kolem Olomouc a někdo ve vedlejším bytě hraje na trubku.

S Katniss dáváme jména lidem na černé listině mého imaginárního harému. Nelíbí se mi to slovo, ale asi si ho zasloužím. Za to, jak se procházím ulicemi a opakuji si v duchu - "Jé, hele, to je docela fešák!", jako kdyby to byla nějaká mantra. Ale ona není a já to pokaždé myslím doopravdy. Vždycky si nechávám zadní vrátka. A chci všechno, jako lord Baelish.

(Chtít všechno neznamená nevědět, co chci nejvíc.)


Ze špičky katedrály bylo město ošklivé a nedůležité. Pozornost na sebe strhl prostý fakt, že jsme příliš vysoko. Domečky vypadaly k nerozeznání jeden od druhého a nepovědomé panorama lhostejně čelilo mému pohledu. Koleje, vinoucí se z hlavního nádraží, však připomínaly plastové vláčkoviště, a já se jen bezstarostně smála.

Jakkoli mi byly střechy cizí, dlažební kameny na zemi mi říkaly mnohem víc. Vždyť jsem po nich chodila naposledy před rokem. Bylo bláto a mísilo se s natátým ledem. V sýrárně voněla ricotta a čerstvé máslo, ulicemi se neslo všudypřítomné skřípění tramvají. Šly jsme mnohdy mlčky a já stále víc přemýšlela o budoucnosti. Víc než kdy dřív na mne doléhala myšlenka, že nic není dané. Můžu se rozhodnout, co si budu přát.

Přála bych si, abych nemusela skákat po hlavě do hrobu, kdykoli se chci cítit jako John Watson. Přála bych si, aby vítr sfoukl měsíc, a já měla komu říct, jak si můj nový učitel Britštiny pouští k vysvětlování gramatiky jazzový soundtrack z magneťáku. Protože občas - ale jen čas od času - se mi trochu stýská.


Začíná další semestr, a mě stále ještě mě svědí mozek. Ale je to v pořádku.

Cotardův syndrom

8. února 2015 v 1:21 | may fowl |  O něco víc
Probudila jsem se a zjistila, že je pátek večer.

Pozavírám okna a vykročím. Kladu jednu nohu za druhou, kousek po kousku se vzdaluji z pokoje, ze kterého je večer vidět světla na obzoru a maličké lidi v improvizovaných kancelářských celách. Z pokoje, který obsahuje velký výřez oblohy a hejna černých ptáků, neúnavně kroužících prostorem. Jsem teď někde jinde, ale vlastně je docela jedno, kde. Osvobozující je už jen ten pocit, že jsem dál.

Napsala jsem si budoucnost a ona se stala minulostí. Cestou jsem hodně fňukala, protože mě překvapilo, jak složité je dostat se z bodu A do bodu B. Ale vlastně se skoro nic nestalo. Jen pár failů, záchvat neředěné paniky, víc štěstí než rozumu. Žaludek jsem nechala nahoře na kopci.

Někdy je existenciální krize nejlepším řešením existenciální krize.

Ale no tak, já nejsem na dně. Ještě pořád nejsem na dně. Dno je, když přestaneš dýchat.

Mám pocit, že své megalomanské plány sestavuji pro nějaké hypotetické já, které stíhá existovat tak třikrát rychleji. Mám taky pocit, že by se snad někdo zbláznil, kdybych nežila jen napůl žerdi. Možná bych se zbláznila sama.

Ona i ta alternativa, ve které je všechno v háji, vypadá docela zajímavě.

Dno

3. února 2015 v 12:27 | may fowl |  Sto slov
Chtěla bych, aby byl konec února. Všechno by zase bylo jednodušší. A moje reálné já by nesedělo v pyžamu u stolu s banánem v ruce a s pocitem, že mu realita utíká mezi prsty.

Tabulky a grafy na mě začaly působit zvláštně uklidňujícím dojmem. Nikam neutíkají. Prostě jen si dřepí uprostřed papíru a přátelsky pomrkávají svým ošklivým fontem. A když jich je moc, stačí kliknout na "smazat".

Někdy si říkám, že je vlastně docela otrava, jak mě nikdo nenechá posrat si život.


Cítím, jak se mi kolem těla stahují smyčky sítí. Přepadá mě panika. Možná už vězím až příliš hluboko.