Leden 2015

Kudla

28. ledna 2015 v 23:52 | may fowl |  Sto slov
Třináct let převracím v kapse kudlu. Otvírám ji, zavírám, zarývám do dlaně.
Cože, my už jsme zase ve válečném stavu? Aha, fajn.
Cvak.

Udělala jsem chybu ve výpočtu. Čekala jsem rytí, dočkala jsem se výbuchu. Ale prosím tě, nemůžeš mi zakázat, abych brečela. Úzkostná potřeba mít věci pod kontrolou, zevšeobecňování, černobílé vidění… Ne, ani seznamy nepomáhají. Jenže já vážně nejsem automat na dokonalost.

Mít tak věci trochu víc pod kontrolou. Třeba bych si ze svých záchvatů neschopnosti dokázala pomoct sama.

Nemůžu změnit absolutně nic, můžu jenom zkoušet dýchat. Opatrně, mělce.
Venku jemně chumelí.
Cvak.

Otevřená nebo zavřená, tíží stále stejně.

Björk: Vulnicura (2015)

25. ledna 2015 v 8:08 | may fowl |  Hele
"How will I sing us out of this?"

To byl ten okamžik, kdy jsem zahlédla dno. Nové album Björk mi spadlo přímo do klína a naprosto se strefilo do nálady posledních dnů. Nemůžu o něm pomlčet.

Björk je fascinující. Nenajdete ji na hudebních hitparádách, ale spíš na obskurních soundtraccích, v playlistech kavárenských řetězců a v muzeu. (Nekecám.) Drobná Islanďanka s hlasem, který dovede vyjádřit víc emocí, než já pojmenovat. Naprosto mě fascinuje, jak přechází z mazlivého, roztomilého islandského šišlání do mohutného, pronikavého pořvávání. Nepíše písničky v tradičním slova smyslu, naopak velmi ráda vybočuje z běžné struktury melodií. Svými experimentálnějšími elektronickými alby udělala díru do muziky. A chodila oblečená do šatů s labutí ještě dřív, než Lady Gaga pomyslela na maso.


V posledních letech byla Björk samá fascinace vesmírem, skládala hudbu o propojení technologie s přírodou a zkrátka nic, co by mě příliš oslovovalo, ale čerstvé album je něco docela jiného. Recenzenti slibovali, že bude tato na březen chystaná deska o dost osobnější, nečekala jsem však, že půjde o natolik přímočarý vývrh emocí. Mám tak ráda, když hudebník dá do své muziky i kus sebe samého, a tohle je pořádná porce!

Album Vulnicura, předčasně vydané v uplynulém týdnu, je rozchodové album. Přesněji řečeno, album inspirované rozchodem s člověkem, se kterým máte dvanáctiletou dceru. Nejedná se ale o snůšku slaďáků, spíš o velice detailní portrét otevřené zlomeniny srdce. Spousta melodramatu, rány a emoční chaos naservírované hezky Björk-style. Kombinace mocných, disonantních smyčců s temnou elektronikou, která místy zavání dub-stepem, podkreslují Björčiny nevypočitatelné melodie.

Nemůžu vám slíbit, že se vám bude Vulnicura líbit, pokud nevíte, jakých podivností se můžete od Björk dočkat. Je to zvláštní hudba, ale má v sobě něco, co vás přiměje zaseknout tlačítko Replay.

Takk, Björk.


Partie

24. ledna 2015 v 0:26 | may fowl |  Sto slov
Dřív jsem věřila, že láska je růžový obláček, na který člověk naskočí a hyperventiluje a pak se o deset let později probere s prstýnkem na levé ruce. A naučí se s tím žít.

Jenže poslední dobou mám spíš pocit, že se jedná o výběrové řízení do reality show, ve kterém nejde o talent, ale o to, kolik kravin se odvážíte udělat.

Nechci psát o absolutní zimě, která v posledních dnech prosákla do zastrčených závitů mého mozku. Chci psát o tom, co není, a tudíž nikam neprosakuje, a vůbec hezky spořádaně zůstává zasunuto.

Třeba že dobrou partii nepoznáte, dokud ji nerozehrajete.

Arytmie

18. ledna 2015 v 23:59 | may fowl |  Sto slov
Samurajské pravidlo prý zní: Když tě napadne hrdinský čin, udělej ho do tří úderů srdce, než začneš přemýšlet, proč to nejde. Co když ale mám srdce splašeného králíka? Copak se může králík stát samurajem?

Takhle já nebojuju. Mám svoje nepsané kodexy a na kořist se nevrhám zpříma, ale přibližuji se k ní pokradmu - tak pokradmu, že na to sama zapomenu. Krok sem, krok tam, pirueta, držkopád… a najednou jsem v cíli. Srdce mi u toho zběsile utíká. Ne tři, ale dva tisíce úderů.

Dnes mi v hrudi zachřestilo. Viděla jsem, kde bych mohla být, mít tak srdce člověka.

Jedna…

Dvě…

Příliš dlouhej víkend

18. ledna 2015 v 13:50 | may fowl |  Sto slov
"Pokud nechceš psát slash, musíš psát v ženském rodě."

Velký pokoj je plný ženských mozků a pročpělý feminismem. Zvýšené hlasy, hašteřivé propírání, štěbetavý hukot. Přimknu se k těm, kteří víc mlčí, a mám s nimi blbé kecy. Nechci ztratit svoji superschopnost.

Tmelím. Udržuji pH v příznivé hladině, zpovzdálí pozoruji, fixuji očima vedoucího v košili, který teď nosí triko za trikem. Mám pocit, Jakube, že my dva si budeme rozumět, možná ani nevíš jak.

Pozoruju spící lidi a poslouchám písničku, kterou jsem už strašně dlouho neslyšela.

Ještě nikdy jsem se tolik nebavila o pornu, o mamologickém vyšetření a o krmení labutí.

The best you can is good enough

16. ledna 2015 v 17:40 | may fowl |  O něco víc
Sedím u okna a dívám se na světla rozprostřená po obzoru. Rozpadám se.

V dálce se pohybují hlavičky malých lidí, někdo přechází za okny tam a zpět. Otevřená hajtka, přeslazená pachuť v koutcích úst. Pochybnosti mi zahřezly hluboko do útrob a zamkly mě do skleněného zvonu. Nejsem ta holka v modrém svetru, jsem někdo třetí, kdo ji pozoruje skrze filmové plátno a nehne prstem, protože žádný nemá.

Nořím se do studené řeky. Absolutně netuším, jak mám v tomhle stavu jet na víkend mezi lidi. Mezi touhle vrstvou mého já a tou, která si běžně s ostatními povídá, je diamterální propast, kterou není radno zkoušet překonat příliš prudce…

Hledání smyslu nemá moc smysl. Nezbývá, než se té ironii blbě zasmát.

Ha. Ha.

Parazit

15. ledna 2015 v 10:10 | may fowl |  Sto slov
Většiny problémů se dá zbavit prostě tím, že počkáte, až se seberou a odejdou. Problém je, když váš problém je, že se někdo sebral a odešel.

Mžourám na zákazníky skrz stěnu spánkové deprivace a mechanicky opakuji jejich objednávky. Namísto věčných nedospánků by to chtělo pilulky, třikrát denně rozpustit v kafi, nepřestat se usmívat do samého dna. Rozstřihnu velký plastový pytel s nemletou kávou a zhluboka se nadechnu. Víc vzhůru to teď nepůjde.

Když chrlím denní dávku slov, sama nevím, kde končí moje vnitřnosti a kde začínají imaginární dekorace.

Dosud jsem neviděla, jak je obloha před rozedněním bleděmodrá…

Májo, jdi spát.

Tečka

14. ledna 2015 v 22:15 | may fowl |  Básně
Napsal jste tečku, zavřel dveře.
Dobrá tedy, já zhasínám.
Posčítám ztráty do haléře,
Vypojím kasu, zavírám.
Napsal jste tečku. Tak si jděte,
Tohle je konec scénáře.
Já napíšu "Zde odstřihněte"
Přes půl loňského diáře.

Pro V.
(Promiň za vykrádání emoční banky.)

Praskliny

13. ledna 2015 v 19:30 | may fowl |  Fikce
Fandom: X-Men, odehrává se po The Last Stand.
A pak už s tím skončím. Možná.
Zcela určitě pro Jí.


Na otočku

12. ledna 2015 v 21:58 | may fowl |  Sto slov
Týden ve zkratce několika hodin. Unikám z obklíčení hezkými Slovenkami dřív, než mě přestanou překvapovat, a večer zavřu dveře ve stejném pokoji, z nějž jsem se ráno vyloupla.

Na oběd jsem šla s Dickem. (Čím víckrát ta přezdívka padne, tím pitoměji mi zní, ale zároveň se mi zdá stále výstižnější.) Už se mi po něm a jeho neutuchající lásce k punk-rocku začínalo stýskat.

Zkouška probíhala právě tak dobře, jak jsem jen mohla očekávat po noci strávené registrováním na seznamku, hledáním zahraniční stáže, oslovováním lidí, které bych správně vůbec neměla znát, a psaním fanfiction na X-Meny.

Když už jsme u punk-rocku…