Předtaktí

12. prosince 2014 v 0:33 | may fowl |  Sto slov
Marně se pokouším na svém zápěstí nahmatat tep. Nebe mi vysypalo na hlavu dešťové kapky, ale v autobuse je vzduch jako v africkém pavilonu. Zkouším si nic z toho, co se mi děje, nebrat osobně.

Vážně to zkouším. Jenže pak mi do pokojného ráchání se ve vlastní trudomyslnosti vleze někdo, kdo se zásadně směje velice osobním smíchem. Takovým tím smíchem, kterým se přeci nemůže smát na každého.

Důvěrně známý svíravý chlad v žaludku, kdykoli si vzpomenu. Visím na něm jako na kotvě, jiné pocity nechci.

Dějí se i horší věci. Lidem se bortí reality. Mně se bortí nanejvýš břišní stěna.


Tohle. TOHLE. Počkejte si na refrén.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.