Padla

29. prosince 2014 v 22:40 | may fowl |  O něco víc
Vůně espressa ve vlasech, hřbety rukou červené a zhrublé. Směju se na kolemjdoucí pološíleným úsměvem člověka, který přesvědčil sám sebe, že nemá nohy, a tudíž ho vůbec nic nemůže bolet. Jdu dolů po Václavském náměstí a držím se blízko otevřených obchodů, tam je tepleji. Chodníky jsou prořídlé, takže nikomu nekřížím cestu. Ve sluchátkách mi hraje muzika natolik hipsterská, že cítím pod nosem šimrání rašícího kníru. Chroupu čokoládové sušenky od Marks & Spencer a umiňuji si, že pokud se mě ještě někdo zeptá, jestli prodáváme kakao, se zářivým úsměvem mu nacpu extra porci šlehačky do nosní dírky. "Děkujeme, hezký den."

V metru přepnu na nejbeatlesovatější Beatles. Se směsí chcíplé odevzdanosti a bezmyšlenkovité otrávenosti pak složím tělo na kovové trubky při zdi nástupiště. Připadám si, jako kdyby někdo mými mozkovými závity propasíroval obřího, macatého slimáka, který za sebou místo slizu zanechává rozehřátý sníh z ulice. Prohlížím si barevné kachlíky na stěně, ale tentokrát v tom není ani zrnko existenciálních úvah o zvrácené přitažlivosti kolejnic, které se vinou dnem tunelu. Prostě jenom zírám.

Zoufale potřebuju vypnout. Třeba takhle zajít s myšlenkově nenáročným kamarádem zevlit někam, kde neprodávají kafe, a smát se pitominám. Nedělat přitom pro jednou nikomu terapeuta, nemluvit o škole, nepřemýšlet o tom, co bude, ani co znamená to, co už bylo. Nesnažit se nikoho přesvědčit o tom, že mám názor na věci a lidi a na věci těch lidí. Prostě jen plácat něco o tom, že bychom mohli vykrást banku, a padat pod stůl. Je smutné uvědomit si, že na tyhle koniny mi v Praze moc lidí nezbylo. Dali by se spočítat na nehtu jednoho prstu. Blbá sranda není všechno, ale už mě nebaví rozesmívat vlastní odraz v okně.

Sotva vylezu z metra, zvedám telefon a volám myšlenkově docela náročné kamarádce. Není dostupná a z esemesky, kterou jsem po ní hodila, se mi nevrátila doručenka. Zato mi na mobil dojde asi deset vydání jedné staré SMS-jízdenky. Rozčileně škubnu obočím, kdykoli vibrace mobilu přeruší hrající písničku. Pak se telefon pro jistotu rozhodne umřít vyčerpáním a mně nezbývá, než dojet domů.

Z nebe stále ještě padá nějaký bílý sajrajt a všichni chodí jako připosraní, takže si se svýma neexistujícíma nohama nepřipadám tak nápadná. V posledním ohybu cesty mě málem přejede auto fešného kamaráda našeho souseda. Představuji si, jak na něj místo zmrzlé vody z nebe chlístá šlehačka, celé závěje šlehačky. Představuji si, jak mu říkám, že cukr si může nabídnout na konci baru. Představuji si, jak mu balím do velké papírové tašky použitý hrneček s otiskem něčí rtěnky na okraji. Představuji si, jak mu na ubrousek píšu namísto čísla mrtvého telefonu svoje heslo ke kase. Představuju si, jak po něm hážu slupkami od vymačkaných pomerančů a zpívám kavárensky přeslazenou verzi "Message in a Bottle".

Až přijdu domů, dám vařit vajíčko natvrdo, posadím se na kuchyňskou linku a budu čekat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rowan Rowan | Web | 29. prosince 2014 v 23:46 | Reagovat

Děkuju za krásné počtení. Tenhle styl mi hodně sedí. Hezky napsané a v mnoha místech se v tom nacházím. Zejména v tom podivném zírání na koleje v metru. Jsme ráda, že nejsem jediná s takhle divnými úvahami =)

2 Jana Jana | E-mail | Web | 30. prosince 2014 v 9:04 | Reagovat

Jo,taky bych na blbe otázky nejraději reagovala nějakým předmětem nejen v nose :-) tvůj styl psaní mi moooooc hodné sedí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.