Prosinec 2014

Padla

29. prosince 2014 v 22:40 | may fowl |  O něco víc
Vůně espressa ve vlasech, hřbety rukou červené a zhrublé. Směju se na kolemjdoucí pološíleným úsměvem člověka, který přesvědčil sám sebe, že nemá nohy, a tudíž ho vůbec nic nemůže bolet. Jdu dolů po Václavském náměstí a držím se blízko otevřených obchodů, tam je tepleji. Chodníky jsou prořídlé, takže nikomu nekřížím cestu. Ve sluchátkách mi hraje muzika natolik hipsterská, že cítím pod nosem šimrání rašícího kníru. Chroupu čokoládové sušenky od Marks & Spencer a umiňuji si, že pokud se mě ještě někdo zeptá, jestli prodáváme kakao, se zářivým úsměvem mu nacpu extra porci šlehačky do nosní dírky. "Děkujeme, hezký den."

V metru přepnu na nejbeatlesovatější Beatles. Se směsí chcíplé odevzdanosti a bezmyšlenkovité otrávenosti pak složím tělo na kovové trubky při zdi nástupiště. Připadám si, jako kdyby někdo mými mozkovými závity propasíroval obřího, macatého slimáka, který za sebou místo slizu zanechává rozehřátý sníh z ulice. Prohlížím si barevné kachlíky na stěně, ale tentokrát v tom není ani zrnko existenciálních úvah o zvrácené přitažlivosti kolejnic, které se vinou dnem tunelu. Prostě jenom zírám.

Zoufale potřebuju vypnout. Třeba takhle zajít s myšlenkově nenáročným kamarádem zevlit někam, kde neprodávají kafe, a smát se pitominám. Nedělat přitom pro jednou nikomu terapeuta, nemluvit o škole, nepřemýšlet o tom, co bude, ani co znamená to, co už bylo. Nesnažit se nikoho přesvědčit o tom, že mám názor na věci a lidi a na věci těch lidí. Prostě jen plácat něco o tom, že bychom mohli vykrást banku, a padat pod stůl. Je smutné uvědomit si, že na tyhle koniny mi v Praze moc lidí nezbylo. Dali by se spočítat na nehtu jednoho prstu. Blbá sranda není všechno, ale už mě nebaví rozesmívat vlastní odraz v okně.

Sotva vylezu z metra, zvedám telefon a volám myšlenkově docela náročné kamarádce. Není dostupná a z esemesky, kterou jsem po ní hodila, se mi nevrátila doručenka. Zato mi na mobil dojde asi deset vydání jedné staré SMS-jízdenky. Rozčileně škubnu obočím, kdykoli vibrace mobilu přeruší hrající písničku. Pak se telefon pro jistotu rozhodne umřít vyčerpáním a mně nezbývá, než dojet domů.

Z nebe stále ještě padá nějaký bílý sajrajt a všichni chodí jako připosraní, takže si se svýma neexistujícíma nohama nepřipadám tak nápadná. V posledním ohybu cesty mě málem přejede auto fešného kamaráda našeho souseda. Představuji si, jak na něj místo zmrzlé vody z nebe chlístá šlehačka, celé závěje šlehačky. Představuji si, jak mu říkám, že cukr si může nabídnout na konci baru. Představuji si, jak mu balím do velké papírové tašky použitý hrneček s otiskem něčí rtěnky na okraji. Představuji si, jak mu na ubrousek píšu namísto čísla mrtvého telefonu svoje heslo ke kase. Představuju si, jak po něm hážu slupkami od vymačkaných pomerančů a zpívám kavárensky přeslazenou verzi "Message in a Bottle".

Až přijdu domů, dám vařit vajíčko natvrdo, posadím se na kuchyňskou linku a budu čekat.

Autorský blok

27. prosince 2014 v 23:56 | may fowl |  Sto slov
Obracím tu myšlenku jako kámen v dlani, prohlížím si ji ze všech stran a snažím se přijít na to, co mi připomíná. Hledám jména. A když nějaké vymyslím, najednou si nejsem ničím jistá. Možná mě napadlo vysvětlení, možná prázdná lež.

Stokrát najdu odhodlání k činu, stokrát se násilím udržím v zajetých kolejích. Dávno nevím, jestli jsem rozumná, nebo zbabělá. A tak to jede dál. Už přes tři roky.

Nemusím ten příběh psát, abych ho znala popaměti. Je to příběh o věcech, co se staly jenom v mojí hlavě. Příběh, kterého jsem se odmítla přestat držet a který se bojím dopsat.

Do ticha

26. prosince 2014 v 20:27 | may fowl |  O něco víc
Krajina se táhla doširoka. Sněžilo přes reflektory protijedoucích aut, v dálce žlutě poblikávala okna vesnic. Přes tlumené hučení motoru ke mně sem tam dolehl jeden dva taneční beaty. Ach, to by se to spalo.

Takže to by bylo, co se letošních Vánoc týče. Je mi smutno a trochu úzko, když v Praze odemykám prázdný a prostydlý dům. Měla jsem velké plány, ale těch pár směn práce zrovna není to, z čeho bych měla obavy - aspoň při nich zapomenu na to, že bych mnohem radši koukala s bráchou na pohádky. Spíš mě najednou podivně ochromila osamělost domova, do kterého jsem se vrátila.

Je to jen chvilka klidu. Pár dní roku, které přejdou stejně rychle, jako kterékoli jiné. Vzduch v pokoji je vysušený čerstvě rozpáleným topením a nevybalená taška stojí zaparkovaná divže ne uprostřed místnosti. Je to jako vypnout motor v autě po dlouhé cestě a náhle se z bílého šumu dostat do ticha.

Ideální příležitost konzumovat filmy, knihy a kávu. Vyházet brožurky s návody, jak se dostat na univerzitu. Složit písničku. Rozepsat možná témata na bakalářku. Sečíst a podtrhnout uplynulý rok. Psát. Stihnout třebas jen jedno a pak si zatleskat.

Rozsvítit světlo.


Hm... - U tebe teplo je (Jiří Orten)

Okysličení

22. prosince 2014 v 0:44 | may fowl |  Sto slov
Pražský Karlín, krátce před půlnocí. Vítr mnou smýká jak proužkem igelitu. Než dojdu do nejbližší stanice metra, stejné jako kdykoli přes den, cítím v plicích vzduch a uvědomuji si plnou váhu toho, že dýchám.

Ten zvláštně teplý prosincový vánek, který jakoby neměl mezi domy kde vychladnout, mě zaplavuje vzpomínkami na pocity. Snad to není v T., jak jsem si tolikrát usmyslela, snad je to v Praze samotné. Nechápu, jak jsem mohla nebýt tady. Protože tohle se mnou Brno nedělá. Tohle se mnou žádné místo nedělá, nostalgie i vítr chutnají všude jinak.

Možná jsem tady doma. Ale hlavně jsem tady živá.

Kontraindikace

16. prosince 2014 v 9:30 | may fowl |  Sto slov
Nejradši bych se někam zašila v uměle navozeném depresivním stavu a poslouchala kilometry muziky, ale zakazuji si to. Nemůžete si dovolit zhroucení, když jste si naordinovali pomáhající profesi. A tak nás osm sedí kolem beznohého stolu a každý si hledáme nad hlavami ostatních kousek prostoru, do kterého bychom mohli bezpečně pověsit oči. Přijela jsem do blázince s kufrem.

Díky Bohu za uplynulý víkend. S Valentinou jsme se neviděly přes tři roky, ale bylo to, jako kdybychom se rozloučily včera. Těžká melancholie a smrt smíchem.

"Mám chuť na medovinu," napsal. "Nic víc."

Ze zvyku zastavuji svůj splašený mozek. Nic to neznamená.

Zázrak

13. prosince 2014 v 0:29 | may fowl |  Sto slov
Vánoce dělají s lidmi divné věci. Jako by všem byla zima, najednou si máme potřebu držet jeden druhého blíž a usmívat se o něco hřejivěji, než obvykle. Nevěříme na Ježíška, ale stejně čekáme, že se stane něco kouzelného, snad už jen proto, že jsme byli celý měsíc zahlceni sobíky a cesmínou. Shromažďujeme na náměstích hořlavé rekvizity adventu, přeslazený alkohol a ovce, doufajíce, že na konci stresujícího očekávání přijde nějaký zázrak.


A zatím jediné kouzlo, které spolehlivě přijde, je ten trik, při kterém přeměníme obsah peněženky na lapače prachu v domovech svých blízkých a na bonusové kilogramy ve svých vlastních tělech.

Předtaktí

12. prosince 2014 v 0:33 | may fowl |  Sto slov
Marně se pokouším na svém zápěstí nahmatat tep. Nebe mi vysypalo na hlavu dešťové kapky, ale v autobuse je vzduch jako v africkém pavilonu. Zkouším si nic z toho, co se mi děje, nebrat osobně.

Vážně to zkouším. Jenže pak mi do pokojného ráchání se ve vlastní trudomyslnosti vleze někdo, kdo se zásadně směje velice osobním smíchem. Takovým tím smíchem, kterým se přeci nemůže smát na každého.

Důvěrně známý svíravý chlad v žaludku, kdykoli si vzpomenu. Visím na něm jako na kotvě, jiné pocity nechci.

Dějí se i horší věci. Lidem se bortí reality. Mně se bortí nanejvýš břišní stěna.


Tohle. TOHLE. Počkejte si na refrén.

Mezičasí

10. prosince 2014 v 13:56 | may fowl |  Sto slov
Očernalý knot svíčky, vosk je ještě měkký. Pár doušků vystydlého čaje na dně hrnku. Prázdná sklenice od Nutelly. Fialový sešit ze třetiny popsaný. Uzlík na kabelu sluchátek. Páteř pobitá hřebíky a kůže provrtaná chirurgickou nití. Zvláštní pocit nespokojeného ošívání se, který vybublá uprostřed bezdeší.

To je všechno hezké, ale kam se uprostřed těch krámů poděly moje megalomanské plány?

Ještě není pozdě, říkám si. Ještě pořád není pozdě. Ještě stíhám zvednout zadek z vyhřátého pelechu a odvážit se do končin, kde nic není jisté. Opustit zatuchlé bezvětří. Vymazat starou Máju, vymyslet si novou.

Jenže ať půjdu kamkoli, potáhne mi na nohy.


Za poločasem rozpadu

9. prosince 2014 v 11:15 | may fowl |  Sto slov
A ona vytáhla skalpel a zboku jej zabodla nebezpečně blízko té červené pulzující věci v mém hrudníku. Tahala a páčila a já necítila nic než pnutí kůže...

Co sis myslela, ty hloupá? Nezavírej se před slovy. Proč jen ti tolik buší srdce, když nechceš víc než to, co už máš?

Je divné, seznamovat se polonahá s někým, kdo má roušku a plastové rukavice. Ale právě takovým lidem se nejspíš položíme na stůl a necháme je rozkrájet nás na kousíčky.

Zavřená Kdyby. Budoucnosti pomíjejí dřív, než nastanou. Dveře necháváš zotvírané pro případ, že by přeci -

Vyřízli kus mně a já poděkovala.

Dívka, která chodila kolem horké kaše

8. prosince 2014 v 15:46 | may fowl |  Sto slov
Mám takové tušení. Možná mi ho nakukala intuice, možná paranoia, kdoví. Mám ale prostě tušení, že nejsem sama, kdo si vede seznamy. A taky mám tušení, že jsem se právě na jednom seznamu ocitla výš, než kdy dřív.

Tušení jsou bestie. Někdy jsou nebezpečně správná a já se pak bojím zapínat mozek. Jindy zas jde spíš o zbožná přání, způsobená přemírou myšlenek. Většinou se však vůbec nedozvím, jak to je. Nothing ever happens to me.

Ale budou vánoce. Chodím do kina, píšu dopisy, učím se vařit. Poslouchám.

Moje blicí sešity jsou ponořené do tmy.

Odškrtávám si lidi na vlastním seznamu.