Cocooned

19. listopadu 2014 v 0:37 | may fowl |  O něco víc
Září bylo příliš krátké. A než mi to došlo, říjen byl v čudu. Svět zrychlil natolik, že jsem si toho nestihla všimnout. Jsem jiná a moje stará já upadla vzapomnění do hlubin nánosů, které zčeří jen návštěva doma.

Je to zvláštní, chodit k sobě domů na návštěvy. Jenže tak nějak to chutná, když se vrátím do domečku z karet, ze kterého jsem jednou nohou odešla směr Brňajzy. V tom domečku z karet bydlí fakt hodně lidí, co jsou fakt hodně blízko a kterým stačí jenom fakt málo, aby se zbořili a rozsypali po zemi. A tímhle bořením rozhodně nemyslím alkoholické dýchánky.

Odvracím zrak zpátky k obrazovce počítače. Bolavá záda jsou něco, na co se aspoň můžu spolehnout. Odvracím zrak k zákazníkovi za pultem kavárny, který nechápe, že nevedeme žádné normální kafe, expreso ani piccolo. Odvracím zrak k už páté cvičící za semestr, která si na seminář přinesla žvatlající dítě. Koukám se na lidi kolem sebe. Na to, jak se v sobě navzájem porůznu rozpuštějí a směřují k nevyhnutelnému konci. Na to, jak všichni běháme bludištěm a jako laboratorní potkani kmitáme od sýra k sýru.

Sbírám síly a dívám se.

Vidím tě na dně svého odrazu
Holku s očima mrkací panenky
Jen jednu ze všech možných My
Vítr zahraje na hrdlo od lahve
Pak si na mé hlavě udělá hnízdo
S úsměvem řezníka zalovím v matrixu
A smažu příliš dlouhou debatu

...

Kecám, nesmažu. Ale cítím, že po tom všem už se blížím k tečce za flashbackovou krizí. A ty budeš jako jedna z těch já schovaných pod nánosy, které je stále těžší zčeřit.

Ale notak, Májo. Emoce si nech na doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 6. prosince 2014 v 7:51 | Reagovat

:), s tím labyrintem máš docela recht. Kam to spěje se určit nedá, ale legrace to asi taková nebude

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.