Listopad 2014

Ale opravdu nikdy.

27. listopadu 2014 v 13:39 | may fowl |  Fikce
Varování: Obsahuje přemíru sýra, může způsobovat noční můry.
Fandom: Doctor Who
/Drabble vzniklé v rámci DMD 2014./

Nothing else compares

24. listopadu 2014 v 23:01 | may fowl |  O něco víc
Pět ráno, hodina zimnice. Nejenže jsem už pěkně dlouho střízlivá, ale taky na mě jde kocovina. Ulicemi se sem tam mihne Modrý anděl, nikdo víc. Tohle je Hostivař, bejby. Klapot podpatků o chodník, odrážející se od stěn domů, mě za daných okolností zvláštně uklidňuje.

Nemám ani pepřák. Doma mě čeká jenom tortilla s kuřecím, v případě přepadení bych ji mohla leda tak nabídnout útočníkovi jako přílohu. Nutno říci, že je proklatě dobrá.

To je tak, když chcete vyrazit kolem půlnoci s kamarádkou, a proto jedete ve čtyři sami. (Nevidíte-li kauzální vztah mezi předchozími dvěma tvrzeními, zavřete oči.) Noční tramvaj, ten legendární tvor, je plná lidí v různých stadiích mladosti a nalitosti, a vy střídavě navazujete nechtěný oční kontakt se spolucestujícími a následně si za to nadáváte. Podvolit se spánku by ale znamenalo vypadat zranitelněji - dáte si tu tortillu tady, nebo ji budete chtít zabalit s sebou? A tak se prostě jen snažíte tvářit, jako kdybyste od útlého věku nebyli rodiči masírováni, že na každém kroku číhá násilník. Jako kdybyste byli naprosto zvyklí na život bez svého osobního taxikáře, kterýžto právě blaženě dospává kdesi v lázních.

Tak ráda bych tvrdila, že mi najednou došlo něco důležitého, něco, co můj život obrátilo naruby a dodalo mu novou dimenzi, ale té noci se stalo pouze jedno bezvýznamné, tučné nic. A ta nanicovaté noc bude proklatě brzy za mnou, jen jedna v řadě mnoha jiných nocí, které nikam nevedly.

Protože tohle není příběh s pointou. Tohle je pouhá realita, do které se násilím snažím procpat smysl. A tortilly.

Když poslušnost vítězí nad soucitem

23. listopadu 2014 v 16:44 | may fowl |  Eseje a jiné odbornosti
V životě se občas objevují situace, kdy volíme mezi uposlechnutím autority a dodržením svých mravních zásad. Abychom řešili podobná morální dilemata, nemusíme být německým vojákem za druhé světové války, ani vykonavatelem jiného smrtícího politického režimu, ale právě na takto extrémních příkladech nejlépe vidíme, k čemu může poslušnost vést. Jak se stane, že z psychologického hlediska "normální" lidé způsobí druhým krutosti, které se jim samotným příčí? Je možné, aby je k tomu přiměl pouhý příkaz shora?

Cocooned

19. listopadu 2014 v 0:37 | may fowl |  O něco víc
Září bylo příliš krátké. A než mi to došlo, říjen byl v čudu. Svět zrychlil natolik, že jsem si toho nestihla všimnout. Jsem jiná a moje stará já upadla vzapomnění do hlubin nánosů, které zčeří jen návštěva doma.

Je to zvláštní, chodit k sobě domů na návštěvy. Jenže tak nějak to chutná, když se vrátím do domečku z karet, ze kterého jsem jednou nohou odešla směr Brňajzy. V tom domečku z karet bydlí fakt hodně lidí, co jsou fakt hodně blízko a kterým stačí jenom fakt málo, aby se zbořili a rozsypali po zemi. A tímhle bořením rozhodně nemyslím alkoholické dýchánky.

Odvracím zrak zpátky k obrazovce počítače. Bolavá záda jsou něco, na co se aspoň můžu spolehnout. Odvracím zrak k zákazníkovi za pultem kavárny, který nechápe, že nevedeme žádné normální kafe, expreso ani piccolo. Odvracím zrak k už páté cvičící za semestr, která si na seminář přinesla žvatlající dítě. Koukám se na lidi kolem sebe. Na to, jak se v sobě navzájem porůznu rozpuštějí a směřují k nevyhnutelnému konci. Na to, jak všichni běháme bludištěm a jako laboratorní potkani kmitáme od sýra k sýru.

Sbírám síly a dívám se.

Vidím tě na dně svého odrazu
Holku s očima mrkací panenky
Jen jednu ze všech možných My
Vítr zahraje na hrdlo od lahve
Pak si na mé hlavě udělá hnízdo
S úsměvem řezníka zalovím v matrixu
A smažu příliš dlouhou debatu

...

Kecám, nesmažu. Ale cítím, že po tom všem už se blížím k tečce za flashbackovou krizí. A ty budeš jako jedna z těch já schovaných pod nánosy, které je stále těžší zčeřit.

Ale notak, Májo. Emoce si nech na doma.