Červenec 2014

Lečo

25. července 2014 v 0:00 | kuchařka may |  O něco víc
Myšlenky se mi třepotají ústní dutinou a střídají jedna druhou rychleji, než stihnu mezi prsty sevřít chladný kov. Posbírám je za zuby. Večer si zazpívám hlasem, který jsem ztratila.

Nevím, kdy jsem začala řešit většinu problémů tím, že jsem je přestala řešit. Moje strachy nejsou o nic menší, jen jsem změnila výraz obličeje. Být veřejně smutný je společensky nevhodné.

Asi mám fobii z hladu.

Přepadla mě chuť na mikádo a na Londýny a na suši. Pach masa. Pivo je kamarád. Už dvacet dní mi táhne na třicet, a tak tomu bude ještě necelou dekádu. Řekla jsem to Evelínce. Řekla jsem jí, že doteď jsme rostly a zrály, ale teď už budeme jenom stárnout. Ta myšlenka se jí dotkla podobně, jako předtím mě. V Americe bychom se ještě neopily, no není to směšné?

Zatím jsem se nevzpamatovala z válečného traumatu, které ve mně zanechaly Hunger Games. Nasávám teď kdejakou ptákovinu, abych se vyhnula koninám.

Na zápěstí mám dosud dvě látkové pásky. Čím víc o nich přemýšlím, tím víc jsem za ně ráda.

Žblepty, ty by mi šly. Ale řeknu vám, co je fajn:
1) Letenka do Říma.
2) Nové vlasy.
3) La Roux: Trouble In Paradise.

Zkuste to.

A bydlím teď na Joštově. A jakkoli remcám, mám se více než obstojně. A asi jdu shánět Jeřábníka vol. 2 nebo prostě někoho. Protože potřebuju mít koho zahlcovat svými kecy.

A muzikou.

Úzkostná porucha na M

6. července 2014 v 22:43 | may fowl |  Hele
Když jsem tam poprvé přišla žádat o práci, odešla jsem s brekem. Životopis 1.0 jsem si přinesla tak vypilovaný, jak jen mi mých patnáct let dovolilo, ale vůbec jsem si nedovedla představit, že ztroskotám na něčem tak banálním, jako je minimální doba spolupráce. Na tři týdny mi brigádu nedali.

Časem jsem se zařekla, že ten podnik nesnáším, protože "podporuje globalizaci na úkor drobných místních podnikatelů". V mém názoru mě utvrdily letně noční návštěvy jisté pobočky na Cornmarket Street, během nichž jsem zjistila, že opravdu žádný produkt tamního sladkého sortimentu nestojí za to, zůstat po zavíračce hospody ještě chvíli vzhůru.

Letos v dubnu jsem si s patřičně zoufaleckým pocitem poprvé u krku zapnula spodní knoflíček uniformy a stala jsem se ovcí stáda, které pracuje pro McDonald's.