Květen 2014

Ne tak docela bez pointy

21. května 2014 v 1:14 | may fowl |  O něco víc
Jdu pozdě. Obíhám známý drátěný plot a vzhlížím k budově, která se nade mnou hrozivě tyčí uprostřed planiny. Myslím na to, jak nerada sem chodím. Jakkoli jsem si zvykla mluvit o svém úkolu s lehkostí, nikdy mě nepřestanou zneklidňovat nekonečné řady oken, pomrkávajících pastelovými barvami z betonu nade mnou. Za těmi okny krvácejí a umírají lidé. Za těmi okny někoho bezvládného převlékají a do jiného vpravují vodnatou ovesnou kaši.

Jdu pozdě, ale stejně jsem si stihla koupit housku. Dnes to s tím balzámem na nervy trochu přeháním. Soustředím se na La Roux v uších a netuším, jak bude písnička, kterou právě poslouchám, za chvíli výstižná. Přemýšlím, jak asi bude znít letošní léto.

Projdu kolem kuřáckého dvorku, kde posedávají pacienti v županech, a zamířím k psychiatrické klinice. Jako obvykle mě napadne, že musím vypadat jako zdejší obyvatel. Tělocvičnu najdu bez problému. Je v ní podivné šero a před vchodem leží několik párů bot, červené lodičky hned vedle Martensek.

"Fakt sorry, že jdu pozdě."

"V pohodě, jsme tu stejně zatím jen my z našeho oddělení."

Přisednu si na žíněnku a čekám s ostatními na Godota. Celé to začíná vypadat jako pěkně bezpointový trip, ale říkejme tomu nadále sveřepě intervize, protože tak to zní profesionálněji. Vlastně jsme se jen měly sejít s ostatními dobrovolníky a na vlastní kůži se podělit o zkušenosti. To by ale musel dorazit aspoň jeden člověk z jiného než našeho týmu.

Obrací se na mě H. a v hezkých očích se jí zablýskne.

"Chceš slyšet drb?"

"Podle toho, jak se tváříš, ho slyšet chci!"

A tak mi ho řekne. Už ze začátku první věty poznám, že tohle se mi nebude líbit.

"Faaaakt?!"

Potlačím ze svého překvapení všechny stopy přívlastku "nepříjemné" a nechávám se strhnout bezelstným nadšením z holčičích klepů. Rozhodnutí, jak se z těch novinek cítím, odkládám na později.

Směju se. Směju se a doufám, že to zní jako smích typu "jéhéhé, to je tááák vtipný, že tě pozval!" a ne jako přesnější "jéhéhé, kdybys tak věděla". Směju se, protože mi dochází, že v tento moment už racionalizace "aspoň vím, že je na holky" začíná mocně pokulhávat, asi jako kdybyste jí vzali obě nohy.

"Chudák!" Navenek se nepokrytě pohoršuji, sobec ve mně se však raduje z chabé útěchy. Odmítla ho. Nedokážu odhadnout, co přesně to všechno znamená, ale jisté je jedno: má geniální taktika "vyčkávej a noř se do hlubin friendzone" je neudržitelná.

Když se pomlky mezi větami prodlouží a tělocvična se pozvolna setmí, svěsím bezvládně ruce podél těla a zakoukám se do stropu. Proboha, ať se o tom aspoň dá napsat písnička.

Intervize se nekoná. O půl hodiny později opouštím Bohunice a sumíruju si binec v hlavě. Tentokrát bez sluchátek, chci slyšet vlastní myšlenky. Přistihnu se, jak do dlaně zarývám nehty. Hloupý zlozvyk z dob minulých, kdy jsem lidi zásadně řešila mlácením hlavou o stůl. Není tak zle, vlastně se nic nestalo. Jen jsem zase jednou dovolila, aby moje představy vyplnily prostor, který je ve skutečnosti prázdný.

Ostatně vztahy v kapele stejně nedělají dobrotu. Vemte si takovou Abbu.




Buden

13. května 2014 v 0:02 | may fowl |  O něco víc
Trochu ho ještě držím v hrstech. Vypadal asi takhle.

Život v normostranách. Snaha setřást vlezlé sny. Slyším jen na Májo, vole! a řeším problém nejstaršího druhu. J. ho už vyřešila a chodí teď s panem K. Je to zvláštní, když se dva vaši kamarádi dají dohromady. Také se prý vyplatí přát si na házení jedlých kaštanů do řeky, řekla karma. Pak se člověk nemá bát si něco přát, když se to může stát realitou.

Bicmaník spískal nové uskupení a já jsem spolupachatelkou. Dělá mi radost Ten přes kajtru, protože má smysl pro ujetá metra a Bicmaníkovy kecy. Sounáležitost - pokud lékař neurčí jinak, podávejte dvakrát týdně nezávisle na kraji, proložte libými zvuky. Občas se člověk setká se stopovým množstvím i v podkrovních barech. Spontánně si s někým vystřihnout Creepa, to je… to je.

Pak přišla chata. Dvakrát dvanáct hodin na cestě. Čokoládový dort pro J., dva táboráky, hodně kytary, blažené zarývání strun do bříšek prstů, splétání příběhů z brambor, duchny, hypnóza, fuj tady je zima, zvuk bubnu rezonující stěnami i našimi mozkovnami, zmrzlina, král s pampeliškami kolem hlavy, ruce tápající po trávníku, po dlani.

Spánek je pro amatéry. Jídlo taky (řekla já a nastal konec světa). Balení tortill v Mekáči. Velký kuře prosím, velký kuře díky. Hotová genocida na kuřatech. Jen podle Džouího ne, vždyť oni z nich potřebují jenom křídla a nohy. Takové kuře prý dostane protézy a má potom ještě zcela plnohodnotný život: Žrát, spát, klást vajíčka. Také bych jednou chtěla umět racionalizovat na tak vysokém levelu.

Jaro. Hledáme byt, mám z toho divný pocit. Rýmička. I dýchání je pro amatéry. A logika. A vůbec. Všechno je trochu rychle. Dvacet hodin denně mžourám. Když ve čtyři ráno sedíte v tramvaji a to slovo "ráno" myslíte docela vážně, je třeba si pustit tlumené elektro a nedivit se, kam jedou všechny ty důchodkyně s květákovitými účesy. Určitě neumějí citovat APA style.

Duben odbuden, finišujeme.


Obskurností třeba.