Únor 2014

Zabřednutí

26. února 2014 v 0:22 | may fowl |  O něco víc
Nevím, kde se ve mně bere ten hlad. Každých pár dní cloumá mými dopaminovými receptory nepřekonatelná potřeba konzumovat. Freud by mi pravděpodobně bez velkých okolků diagnostikoval fixaci v orálním stadiu životního vývoje. To ať si klidně udělá, protože já zas na něj vím, že spíš než otec psychoanalýzy bychom mu mohli říkat otec plagiátor. Freud was a fraud. Přinejmenším z hlediska citační etiky dnešních univerzit.

Směju se Freudovi a dusím se u toho zázvorem. Za hřích obžerství jsem byla potrestána rýmičkou. Docela jsme si s ní začínaly rozumět, vzala jsem ji s sebou i na hodinu jógy, ačkoli ještě nedávno mi posloužila jako nevinná záminka k vymluvení se z rande v obchoďáku. Jenže dnes se ta bestie rozhodla, že mě bude šimrat na dně plicních kanálků a přivede si kamaráda, záchvat cholerového kašle. A to zrovna když jsem vážně, ale vážně potřebovala zůstat v knihovně, protože se tam s nedaleko sedícím basákem krásně nedalo soustředit. Rýmička je sabotér.

Málo píšu. Ne že by mě to nebavilo, spíš se trochu bojím. Jsem totiž zvyklá psát tak, že zabředám. Psychoanalytickou terminologií se tomu, myslím, říká regrese ve službách ega a znamená to, že se na chvíli učiním zcela nepoužitelnou, z čehož se následně vypisuji. Nimrám se v problémech, o kterých by bylo lepší pomlčet, a pak je zajídám instantní polévkou, která může obsahovat stopy korýšů a vlčího bobu. Jako kdyby nestačilo, že mě staré nedořešené záležitosti pronásledují ve snech.



Aspoň jednou týdně se mi zdá o T. Jo, o tobě, abys věděla. Ve snech mě pronásleduje katarze - ne ta pragovská, spíš katarze ve smyslu antické tragédie, jak nás o ní učívala Bába. Zdají se mi hloupé usmiřovací a urovnávací sny. Sny, ve kterých spolu mluvíme a nepadají jenom odtažité zdvořilostní fáze. Nevím, co se sebou mám dělat. Zařekla jsem se, že budu mlčet, protože když nemlčím, připadám si jako vlezdoprdelka a hysterická vtěrka a sentimentální kretén. Jenže pak si zase říkám - sakra sakra, přece taky nemůže být jenom po tvém. Ty možná umíš ukončovat rozehranou partii tím, že se otočíš a bez ohlížení odejdeš, ale já to prostě nedokážu.

Neopovažuj se tvrdit, že na tobě ty zpropadené dva roky nenechaly ani stopu. Neopovažuj se tvrdit, že ses prostě otřásla z jizev a jdeš si jen tak dál. Vůbec se neopovažuj jen tak si jít. (Jak ráda ignoruju skutečnost, že jsi byla nenávratně pryč už pěkně dlouho.)

Myslela jsem si, že mi čas a dálka pomůže nabýt odstup, dostat nadhled (...a ještě pár dalších psychohygienických keců). "What is the flaw in just running away? Running away fixes everything." - Well, maybe not. Ve vzpomínkách je všechno divně černobílé a já se těch vybledlých negativů držím zuby nehty. Zapouzdrovala jsem je v koutku lebky, odložila je na jindy a otočila se k nim zády. Když ony mi teď dotěrně ťukají do týla a nedají pokoj. A přitom o nich pořád nedokážu otevřeně mluvit.

Kdysi jsem si tak dokonale osvojila umění chození kolem horké kaše, že kdykoli přijde řeč na tebe, tak pořád mluvím a mluvím, ale nikdy se nedostávám k jádru problému. Je mi jasné, že kdybych někdy nahlas řekla, o co jde, ukázalo by se, že řeším malichernosti a sehrávám si osobní verzi Mnoha povyku pro nic. Možná by se mi ulevilo, ale spíš bych se otráveně a unaveně podívala na to, co ze mě právě vypadlo, a nechala bych si tu ohranou desku vyklouznout z rukou. A tak nepřerušuji naše mlčení. Je to jako hra, kdo dřív uhne pohledem, a já se nehodlám vzdát. Masochista jako vždy.

Věř mi, že kdyby to naše ticho někdo zabil, nemuselo by to znamenat návrat tam, kde jsme byly. Ať toho vydávím do papíru sebevíc, minulost nepřepíšeš. Ráda bych jí ale dodala tečku, epilog, nějaké to O několik měsíců později. A nejen proto, že bych ráda měla klidné spaní.



Prosím pěkně, právě jsem hezky zabředla. Však jsem to taky měla za potřebí. Opomeňte to jako ventilační vsuvku, která je směšná už jen tím, že obnáší mluvení do prázdna, které neposlouchá, a jejímž výsledkem je shítek. Píšu shítky, ale píšu. Horší je, že po nás teď záplavu takovýchto vývrhů chtějí ve škole. A moje rýmička bouří, asi na ni přišla puberta.

Už vím, jak si spravím náladu. Půjdu dělat do Mekáče. Protože to tam nesnáším a protože mě určitě hezky přejdou chuť i Žravá. Už mi volali, že mě chtějí.


Na závěr přihazuji tyhle fajn tvory.

Potom začala sranda

16. února 2014 v 23:00 | may fowl |  Sto slov
Jsou chvíle, kdy se člověk směje, aby nebrečel. Kdybych s takovými chvílemi měla porovnat posledních pár dní, na škále od 1 do 10 bych zběsile rotovala kdesi kolem čísla 7. Zítra začíná nový semestr a já trávím čas vypisováním deadlinů ze sylabů do diáře. Hystericky se při tom pochechtávám Bitch please smíchem. Dokonce jsem se nechala rozesmát natolik, až jsem si začala psát výpisky z učebnicí statistiky a emocí.

8 zkoušek, 51 kreditů, 2 Šikulové, statistika, brigáda v Mekáči, 2 kapely, dýchání, psaní a já. Dala jsem maturitní ročník, to půjde.

A možná se vážně zblázním. Ale tak proč ne?


I. P. Pavlova

10. února 2014 v 22:26 | may fowl |  O něco víc
Potkali jsme se na Pavláku. Jela jsem z města domů, s čerstvou, neohmatanou knihou v plátěné tašce. Sluchátka vyhrávala The Cure a vzduch voněl předjařím. Ve vestibulu byl mumraj jako vždycky a já zrovna myslela na to, jak ráda dýchám tyhle ulice, když jsem tě uviděla v davu.

Všimnul sis mně. Tvářit se nemotorně a lehce okouzleně, to by mi šlo. Seběhli jsme rovnoběžně schody a spěchali každý po své straně nástupiště na druhý konec perónu. Bylo mi trochu líto, že jedeš opačným směrem. Vlaky vjížděly do stanice a já se po tobě ohlédla.

A pak to nějak přišlo - samo od sebe a bez domlouvání. Usmáli jsme se na sebe, jako kdybychom se odněkud znali - nebo jako kdybychom byli v půlce rozhovoru a jeden z nás právě řekl vtip. A pak znovu. Protože, koneckonců, jak často si vyměňujete široké úsměvy s cizími lidmi v metru?

A bylo to skvělé, protože v tu chvíli jsme oba věděli, co to znamená, když se na sebe dva mladí neznámí culí. Nastoupila jsem do vlaku a skoro jsem si chvíli říkala, že za mnou snad poběžíš a řekneš si o číslo. Nebo že to udělám já. Bleskově mi prolétl hlavou celý scénář, co by, kdyby. Uvědomovala jsem si, že takhle to většinou nefunguje, ale co kdyby právě tohle setkání na Pavláku bylo výjimka, která potvrzuje pravidlo?

Když se mezi námi zavřely dveře a rozdělilo nás míhání lidí po nástupišti, už jsme na sebe nepokrytě zírali. Musela jsem se usmívat ještě zbytek cesty a nakonec jsem dočista zapomněla vystoupit na své stanici.

Nenadávám si, že bych promrhala svou životní šanci. Ten moment byl dokonalý právě proto, že byl jen jeden. Rovnoběžky se možná nikdy neprotnou, ale můžou se na sebe aspoň culit zdálky, a to je paráda.



Na hradišti

6. února 2014 v 17:04 | may fowl |  Básně
Svět taje.
A přijde ještě hodně
malých dnů mezi velkými.
A hodně momentů, kdy budu
neschopná hýbat druhými.

Svět stojí.
Vzduch táhne nad hradištěm,
stejný, jak loni v únoru.
Zato já jsem jiná , než když jsem
naposled lezla nahoru.

Svět plyne.
A když se díváš z výšky,
vypadá celkem ohromně.
Nejsem si jistá, jestli chybíš
té, jíž jsem byla, anebo - mně.