Leden 2014

Řetězák, yay!

11. ledna 2014 v 23:12 | may fowl |  Deset dní
Nejdřív jsem před osudem zavřela okno a tvářila se, jako že se mě netýká. Jenže on mi potom zaklepal na druhé rameno a bylo po srandě. Přeloženo do češtiny: nastal čas vypořádat se s řetězákovou nominací hned od dvou blogerek - Mavis Eveline Strix a Lady Intrikánky.

Pravidla jsou následující:
• prásknout na sebe 10 věcí
• odpovědět na 10 otázek od blogera, který tě nominoval
• vymyslet dalších 10 otázek a nominovat další blogery

Do yourself a favour and pack your bags

9. ledna 2014 v 18:44 | may fowl |  O něco víc
Viděla jsem v obchoďáku robotické prase, mohu v klidu zemřít.
Viděla jsem také Doctora řvát Expelliarmus. (To už je docela bonus.)
Kromě toho jsem na vlastní oči viděla, jak chlapec, jehož jméno je i podle Davida sexy, jednoho večera políbil pod jmelím Hermionu.

Toho večera jsem potkala člověka, který má téměř totožný hudební vkus, jako já. Měli jsme totiž se spolužáky vánoční večírek v jeho bytě. Spánkové deprivaci a mnoha kelímkům svařáku navzdory jsem rozpoznala 15 Step, když je pustil. (Této superschopnosti bych měla nějak vznešeně říkat. Třeba Radiohedar.) Jen s velkým přemáháním jsem u stolu nezasvěcených smrtelníků mírnila své explozivní projevy nadšení.
Přihodila jsem na playlist Lotus Flower.
On na to Black Swan od Thoma Yorka a já umřela. Člověk, který sám od sebe pustí jednu z mých nejoblíbenějších písniček vůbec, je prostě úkaz. Ještě se mi nestalo, abych se osobně setkala s někým, s kým jsme hudebně kompatibilní až do černolabutích vrstev. Tak se stalo, že mi tenhle týpek (který rovněž disponuje úderným jménem, ale říkejme mu prozatím pracovním názvem Týpek) poslal po holubovi sáhodlouhou slohovku s odkazy na Muziku. Poslušně jsem se zaposlouchala.

Někdy uprostřed toho všeho přišla taková ta bezpointová prázdná záležitost, kterou si lidstvo bůhvíproč vykládá jako imperativ "Zlij se", popřípadě jako puzení ohánět se nerealistickými nároky na svou osobu. Rozhodla jsem se ji sabotovat záchvatem neschopnosti. Nebo možná jsem jenom sabotovala zkouškové, tím si nejsem jistá. Bylo to krásné.

(A začalo to slibně.)



Jednoho dne ale přišel čas vylézt z nory a čelit lednu. Konec zabředání, vždyť už jsem se mnou v onom otupělém stavu nehnul ani slash.

John zuří.
John holí Harolda.
John se pokouší zavraždit někoho, kdo už měl být mrtvý.
John se o to pokouší podruhé i potřetí. Neudělá to. (Zato kdyby byl můj hrnek něčí krk, už by byl uškrcen napětkrát.)

Přála jsem si na padající kaštan a doufám, že jednou nebudu muset jako John poslouchat "Careful what you wish for, it may come true." Jestli to tak s mým přáním dopadne, půjdu do metra a začnu bzučet na lidi sonickým šroubovákem.

Po nějaké době strávené parazitováním na příbězích druhých je čím dál těžší, dokopat se k jakékoli aktivitě. Tentokrát jsem si vymýšlela všelicos. Soustředěně jsem zírala do svého zrcadlového obrazu a hledala v něm letité plány a ideály. Snažila jsem se nezklamat včerejšího prokrastinátora, který odložil, co mohl, na dnešek. Zkoušela jsem samu sebe vyděsit myšlenkou, že mi letos bude dvacet. Pak jsem dojedla dvanáctou tabulku čokolády na vaření, umyla si ruce a odjela z Prahy, čímž se konečně leccos vyřešilo. Někdy zkrátka nejvíc pomáhá prostě se sebrat a ujet.

A radovat se, že pomalu začíná padat slovo kamarád tam, kde by ještě nedávno nastalo podivné zaváhání následované nejistým spolužák.

Jsem zpátky.