Listopad 2013

Držkopády

26. listopadu 2013 v 12:36 | may fowl |  O něco víc
Tak už jsem zase na důvěrně známé půdě. Dlouho jsem neměla proč otloukat hlavou zdi, že ano. Ale jsem zpátky. Zdravé a nadějné mezilidské vztahy koneckonců nejsou nic pro mě. Nejsem zamilovaná a odteď to na této frontě nemám v plánu. Ten člověk nedává smysl a neví, co chce. Myslela jsem si, že od toho jsou na světě ženské.

Ale tak stane se. Nepropadám panice, protože jsem od cizího člověka dostala větev a od pana K. kabát a když bylo nejhůř, vrátilo se mi pozvání na čokoládu z automatu. Stále ještě se zuby nehty držím ve zdravých vrstvách. Neznám nic moc lepšího na záchvaty neschopnosti, než se začíst do existencialistického vyznání, a vůbec, už jsem se zmiňovala, že náš basák má rád Radiohead a hezky se směje?

Nevím, jestli se mám radovat, že jsem mezi spolužáky našla skupinu lidí, s nimiž se můžu bezpečně opít, nebo jestli mám vzít nohy na ramena. Pokud v téhle sestavě máme strávit příštích několik let, naše sdílené úchylky budou rezonovat a navzájem se umocňovat - a konec nechci vidět. Vždyť už teď jsme mrtví, protože Sherlock oholil Harolda.

M. nevidí ve hvězdách souhvězdí a na dně dlaně má ode mne malou jizvu. M jako Marvin. Nebo jako hranolky. Nebo jako Anna Karenina.

Když už jsme u toho, taky mám chuť poslat Klukovi z věže v obálce dřevěné míchátko do kafe. Ale mám vítr z Karmové policie, nebo, jak to diagnostikoval Dick, jsem příliš hluboko zabředlá v Kantově kategorickém imperativu. Poslat někomu kus dřeva není o moc lepší, než dopisovat cizí básně a vydávat se přitom za rohlík.

Zdálo se mi, že se Bicmaník ženil. Taky se mi zdálo, že je Evelínka HIV-pozitivní, což si vysvětluji tím, že když jsem ji naposledy viděla, měla fialové oči.

Dnes se mi zdálo, že jsem kousla Kubu.

It's sometimes just like sleeping
Curling up inside my private tortures


Na bagetu s Faustem

20. listopadu 2013 v 1:56 | may fowl |  Básně
V hlavě Morgan a Black Keys
Pokašlávám do oken
Zítra půjdem spasit svět
Teď tu lítám s deštníkem
Zase jednou mám tu chuť
Mlátit hlavou o stěny
A pak chuť se oBrnit
Proti všemu mlácení
Šťastný pocit večera,
kdy jste našli v oboru
lidi, s nimiž sdílíte
svou duševní chorobu


A/N: Jestli máte pocit, že se to nerýmujte, jděte o půlnoci na toasty s Nutellou k larpistovi. Neříkám, že potom se to rýmovat začne, ale přinejmenším získáte zajímavý zážitek.


Zdroj: Jakýsi Tumblr věnovaný Radiohead. Tento fešný Jonny Greenwood, ztělesnění veškerenstva, se mi válí po ploše.

Řekněte mi

19. listopadu 2013 v 1:05 | may fowl |  O něco víc
Zeigarnikové efekt: Lépe si pamatujeme neukončené úkoly, než ty, které jsme již vyřešili.

Musím napsat dopis. Pustit si do sluchátek ticho a vyškrábat z jizev krev. A pak si tu končetinu uříznu. Nevidím jiné řešení. Bojím se vyhodit obal od žvýkačky.

Kameny jsem možná poztrácela, ale v duchu si je s sebou nosím pořád. Jednou za čas je převracím v kapse a zarývám si je do dlaně. Vyčerpává mě to. Existuje něco mezi odmrštit a křečovitě držet?

Skrz tenkou látku košile sálá lidské teplo. Jakkoli mi v noci ze středy na čtvrtek bylo zle ("Jsem naivní hovado," brečela jsem si do kapesníku - tiše, aby mě neslyšela postava na zemi, což už vůbec nevím, jak bych vysvětlovala), teď se zdržuji ve zdravých vrstvách. Projíždím pod katedrálou a koukám se na hradby. Už je nedovedu vidět bez nás dvou. Z té výšky to bude pěkný držkopád. Existuje něco mezi cynicky šedou mozkovou kůrou a cukrovou vatou?

Nepoznala jsem Krakonošovu hůl, ani když mi s ní zašermovali pod nosem. Zato jsem si vzpomněla, jak jsme s dědou na závěrečném plese od tanečních tancovali mazurku a on se tvářil plaše a poťouchle zároveň. Usměju se tomu.

Best Of Poslední dobou:

Zajedu vás
Děti se procházejí za tmy
Díkybohu za DJe Stennyho
Pražaččiny kulturní šoky na hodech
Blažené předávkování Tomášem Klusem a příčnou flétnou
Princip půjčování vysavače odhalen
Psaní po rubu not, vleže a za zvuků Radiohead
Náš basák

Cestou z Bohunic

14. listopadu 2013 v 15:04 | may fowl |  Básně
Člověk nemůže zůstat hlubokomyslný a ani trochu se z toho nezbláznit...

Narozeninová přání,
staré songy o stýskání
v konečcích prstů zaryté
Chorobopis protivnosti,
kapačky a nahé kosti
v barevných oknech ukryté
Rachmaninov zní ti čelem
Rýže cirkuluje tělem
Popruhy visí přes patu
Až se ráno rozejdete,
jen dva hrnky od kafete
zůstanou po tvém přehmatu

Balkón a jiné podivnosti

8. listopadu 2013 v 18:25 | may fowl |  O něco víc
Na minulý víkend bylo slovo prokrastinace krátké. Dostala jsem se totiž do takové té situace, kdy vyrazíte z bytu o půl čtvrté se sklenicí Nutelly a s mlhavou představou návratu v deset, a skutečně se v deset vrátíte, jenže v trochu jiných deset, než jste zamýšleli. A pak se nemám hihňat jako debil.

Mimochodem, znáte ten vtip o debilovi a houbičce? Tak ten jsem v sobotu večer slyšela asi pětkrát. Taky jsem viděla Sám doma a nezdravě mnoho videí miminek. Mezitím jsem žrala toasty s Nutellou a svěřovala se Kubovi s nejobskurnějším zážitkem svého dosavadního života. (Neřekla jsem mu ale, proč jsem se onehdy otočila zády k propasti. V tom totiž tkví má soukromá pointa onoho zážitku.)

Nepodceňujme přilnavé diskotékové typy. Nemusí to být naprostá chodící klišé s nekalými úmysly. Možná se prostě jen opili a vy se jim vážně líbíte. Možná jenom viděli až moc romantických filmů. Možná tam, odkud pocházejí, by podobné balící hlášky znamenaly sofistikovaný nadstandard.

Pořád jsem čekala nějakou kulišárnu, ale žádná se nekonala. Dosahovali jsme v týdenních rozestupech na metu po metě - objetí, pusa na tvář, pusa na pusu, žádný spěch, až mě ta rozumnost trochu iritovala. Dating protocol teď tedy mám v malíčku. Po sobotě však mám pocit, že jsme několik zásadních met přeskočili. Není asi úplně obvyklé, spát s někým v jedné posteli a v jeho tričku, aniž by předtím v té posteli k něčemu došlo. Takže se teď dětinsky bavím tím, že jsme spolu spali a přitom jsme spolu nespali.

Ten můj život studentský mě staví před řadu dosud nevídaných situací. Tak například jsem netušila, jak vysokých levelů autopobavení lze dosáhnout v cizí sprše s kohoutkem, který si co do vokálního projevu nezadá s Tomskou a jeho vánočními koledami. Zato už tuším, že Kuba dovede být i protivný jako malé harantě, ale dosud mě zlobil jen velmi snesitelnými způsoby. Mentální masochista ve mně vítězoslavně burácí, musím ho krotit.

Moc ale nekrotím svůj sklon podléhat kýči. Jenže představte si tu situaci. Jednu chvíli stojíte na balkóně a nasáváte podzimní mlhu, a o chvíli později si tamtéž hrajete na Titanic. Něco ve mně volá po denní dávce Hurt&Comfort - a já kvůli tomu hlasu pro jednou nemusím číst fanfiction.


Žeru lidi.

Když vedle nich stojím, zavrní mi čidlo v hlavě a začne pořádat festival krátkých filmů. Obrazy mi víří v dutině lebeční jako kouř táboráku a všemu, co vnímám, dávají pachuť neuskutečněných Kdyby. Celá léta se honím za přeludy věcí kolem mě a věcí ve mně a touha po něčem, co mám nadosah, mě žene daleko pryč, ale já nedokážu zvednout ruku--- Už jsem skoro nevěřila, že přijde den, kdy přestanu myslet a vykročím. Najednou, se samozřejmostí, která mě překvapuje, jedním pohybem překonávám propast a opírám si bradu o rameno člověka před sebou. (Na okamžik oba zapomeneme, že jsme v Bille a vážíme zeleninu.) Je to téměř bezděčný tah, snad proto, že jsem ho už tolikrát přehrála na plátně své hyperaktivní představivosti. Sama dost dobře nechápu, proč mezi všemi těmi lidmi právě jeden nesmetl šachovnici ze stolu. Nechápu to, ale už tomu tak bude.


Občas si říkám, že Kuba netuší, co má před sebou. V duchu se mu směju, do čeho to spadnul. Nad sebou jen lomím rukama. Je to vážné, nechala jsem mu na koleji zbytek své Nutelly. Já. Nutelly. Ááá. It's the end of the world as we know it (and I feel fine).