Říjen 2013

Teď

31. října 2013 v 23:59 | may fowl |  O něco víc
jsem v takové náladě, že bych nejradši psala poezii plnou patosu a sentimentu, toho růžového jedu. Už když jsem jela šalinou na kolej, culila jsem se jako kripl. Potom mě ale zlámala nebývalá únava a já se jí vzdala.

Musím si mezi nádechy a výdechy opakovat, jak je to s tím mým věčným pocitem, že je něco špatně. Jsem ve vrstvách, ne jen v jedné rovině. Jsem ve vrstvách a některé vrstvy čekají, až je zajdu navštívit, jako babička v domově důchodců. Kdykoli se u nich mihnu, zaplaví mě. Někdy mi pláčou na rameni a jindy na mě s hysterickým halekáním sypou popel dědečka. Něco doopravdy je špatně

(dva roky pasivního kouření před pokřiveným zrcadlem -
prázdné kapsy černé bundy -
struny omotané kolem kotníků -
záchvatovité cokoli -
šustivá trhlina v hrudníku -
voda na dně plic -
popel v nose -),

ale mezi dírami je spousta sýra. Něco doopravdy je špatně, ale nejsem špatně já - přinejmenším ne celá. Nejsem feministická básnířka z minulého století, která by znepokojivě přesně vystihla všudypřítomné absurdno a potom se zabila. Nejsem klon matky své matky své matky a ještě dál. Nejsem hračka, nejsem přilnavý zoufalec, nejsem sama.

Nejsem na tom tak bledě. Nechápu, koho mohlo napadnout, léčit depresivní pacienty v budově s výhledem na JIPku. Na oddělení 21 je to samý robůtek Marvin. "Bude večer," říkám, protože to stojí za zmínku, a odpovědí mi jsou melancholické pohledy z okna. Zavírejte potichu, napomínají mě dveře. Nejsem na tom tak bledě, opakuji si, když prchám z nemocnice, kde je pod zámkem i toaletní papír.

Týden co týden se rozdrobím na písmena a znovu poskládám. Přepisuji realitu a tvářím se sama před sebou, že to dělám pro umění. Uprostřed načatých výlevů bývám o něco zranitelnější a nesnesitelnější, ale stojí mi to za to. Stojí mi to za tu pointu.

Ještě dnes ráno jsem byla na pragmaticky naklepaném obláčku chomáčku vysoko daleko nahoře a rostl mi plnovous, abych měla z čeho tahat moudra. Jela jsem směr Líheň a pak zpátky k sobě. Kdybyste se někdo chtěli stavit na houbičky, prostě za velkou kaluží zatočte doprava a jste tu. Já tu teď nějakou tu chvíli pobudu.

Teď

je půlnoc. Na několika vrstvách se tetelím. Dilema, jestli si radši pustit Reflektor nebo Amok, patří k těm příjemnějším. Podobně je to s dilematem, co nakoupit k Nutelle (jahody, nebo banán?). Je víkend, kdybyste to náhodou nevěděli, a já tak krásně nestíhám, že si musím jít pustit film.

Nebudu se na něj dívat sama.

Až jednou budu mít toho všeho plné zuby, schovám se za slova. Pro teď mi postačí peřina.

Říjen

28. října 2013 v 0:11 | may fowl |  O něco víc
Bylo krásné slunečné ráno a já se začetla do perfektní knížky o sebevraždě. Básnířky prý mají ze všech umělců nejčastěji suicidální sklony. Snad proto poslední dobou tak málo píšu.

Namísto psaní piju skořicovou kávu tak hustou, že by se dala skousnout, a docházím na dětské oddělení za puberťáky, mlátit s nimi do bubínků. Připadají si jako v pakárně a mě trochu zamrazí, když to zkusím domyslet do všech důsledků. Absurdita může být fajn, ale ne každý ji unese. (Ne každý na ni navíc má takovou úchylku, jako já.)

Co na tom, že byly volby, když umřel Lou Reed.

Už potřetí sjíždím Šostakovičovo klavírní trio No. 2 E-moll a čmárám přitom po nepoužitých volebních lístcích. Pohrávám si s myšlenkou, jestli jsem ochotná obětovat filosofické diskuse o smyslu vesmíru, života a vůbec za praštěné nápady, psí oči a medvědí objetí. Svůj intelektuálský snobismus házím za hlavu, už tak utržil kruté rány. Najednou mi nevadí kýč a klišé a jepičí životy (kterými pohrdám), protože jsem tak hrozně moc člověk... A protože mi tolik chyběla široká ramena. Na spoustě věcí nesejde.

Jako dva dílky skládačky, zapadli jsme si navzájem do scénářů a obsadili prázdné role. Je to jedna z nejprostších věcí pod sluncem, já vím, ale právě teď jsem rozptýlení potřebovala jako sůl.

Můj vnitřní masochista juchá. Musím ho krotit.

Nejsem Virginia, ani Sylvia Plathová, ale v jednu ráno zběsile listuji binárním Edisonem a pak zbůhdarma šeptám do kosmu. Mlčí mi do obličeje. Napíšu mu dopis. Ahoj vesmíre, jak se máš.

Fitter, happier

22. října 2013 v 0:06 | may fowl |  Sto slov
Ty víš, kam jdeme?

Protože já to vidím černé na bílém.

Když na mě dlouhými studenými prsty sáhne můj osobní parazit a uvelebí se v měkku a teple šedých mozkových závitů, které mi zásadně neříkají pane, zalykám se důvěrně známým bezvládím. Naskakuji na vlak č. E243, než se rozjede, a zabarikáduji se na záchodě. Kolem plynou myšlenky, obíhají mě v těsných kruzích jako ohrané desky. Destruktivní myšlenky. Takové nedomrlé, jako tušení, že je něco špatně, ale slova nestačí, slova nemůžou-

Prostě zase jednou mám pocit, že jediný, kdo mi rozumí, je Thom Yorke.

Léto jako kdybys zrušil. Jsem zpátky uvnitř.

V posledním doteku zůstal jsem uvězněn

19. října 2013 v 9:00 | may fowl |  O něco víc
Po našem půlnočním veselí ještě pořád slyším polovičatě.

Jak ukrutně rychle se člověk dostane ze stavu "Jé-hele-kluk-a-támhle-další-jé-ten-je-super-a-co-teprve-tamten!" k pocitu, že si to u někoho smutně posral. Naštěstí jsme (zase) jen u Pocitů. Kdy už můj život přestane připomínat čtyřakordový sondžík Tomáše Klusa? Možná tehdy, až jej tak přestanu vidět. Jenže hudba, když už se jednou mentální repráky ve mně naučily rozeznít v reakci na kterékoliv slovo, hudba je jako fialové brýle. Zabarví všechno příchutí bonparů.

A přeci, na Dickově nešťastném výrazu bylo něco, co nezahnal ani rozdupáváním lístků do tomboly, ani okázalým omotáváním šály kolem krku. Když sluníčko naší malé společnosti zhasne, planetky zrozpačití, protože nemají koho obíhat v elipsách. Samozřejmě si jeho náladu doopravdy nekladu za vinu, přesto se mi se stavem věcí hrozně moc chce něco udělat. Nejradši bych Dicka objala. (Neudělala jsem to.)

Ani šaman K. si se zatměním neví rady. Jenom zběsile poskakuje v rytmu Guns'n'Roses a tentokrát je slyšet i jeho hlas. K. má široká ramena a mezi nimi páteř. Už po hmatu znám tvar jeho obratlů a tuším, že umí být i zlý. Ale když klečí na parketu a jede na playback kytarové sólo (protože imaginární cello mi před chvílí rozbil o hlavu), jsem za něj ráda.

Ve středu jsem měla date s jistým Jakubem. Už jsem nechtěla odkládat moment, kdy zjistím, že si nemáme co říct, a budu moci svou téměř diskotékovou známost vymazat ze sbírky Pokémonů. Chvěla jsem se chladem, ale ten lehce svíravý pocit v žaludku jsem na psí počasí svést nemohla. Diagnóza: pre-dejtová nervozita. Bože, Májo.

Možná proto, že jsem si od našeho setkání moc neslibovala, se z něj vyklubal příjemně strávený čas. Kafe v naší konstelaci znamenalo růžové víno, skákání pod šaliny, hovor o feministickém pornu obsahujícím modrou pandu, koukání na video prdícího hrocha a nákup banánu v Bille. Vůbec jsem neměla chuť utéct na druhý konec místnosti jako občas před Klukem z věže. Místy jsem žvatlala tak rychle, že jsem nestíhala artikulovat. A poeticky jsem se dusila na sušence.

Seděli jsme jako ve výloze a venku za sklem prošla moje spolužačka, která má úžasný sklon kultivovaným tónem navrhovat blázniviny. Vzápětí se vrátila na naši úroveň, zamávala a přilepila nos na sklo. Smála jsem se. Když mi později došla výhružná, ale blafující esemeska od Dicka, málem jsem spadla pod stůl.

"Nech mě vyhrát," řekl Jakub a objednal si kakajíčko. A však proč ne, taky nemusím mít vždycky pravdu.

Vskutku, ne vždycky mám pravdu a ne vždycky jsou takové ty přilnavé pártytypy přilnavé i za střízliva. Jakub se choval - mé pražskosti navzdory - naprosto korektně. Dokonce využil mých problémů s prostatou (nevím, jak jinak si mám omluvit své věčné odskoky) a zaplatil za mě dřív, než jsem se stihla na oko hádat. Nemluvě o tom, že se i dokázal rozumně a nedotěrně rozloučit. Jako kdyby to všechno chtěl udělat správně

Okamžiky plynou v kruzích a vrství se druhý na jeden. Ponořím se.

"Proč ses včera tvářil tak smutně?"
"Copak je to na mně vážně tolik poznat?"
Nevím, jestli je to poznat, ale já jsem si všimla.
Víc toho ovšem z Dicka nedostanu. Když se na něj pousměju a on na oplátku zase na pár okamžiků udělá sluníčko, najednou si uvědomím, že mi je jedno, jak to s námi dopadne, protože ať už to dopadne tak či onak, bude to hrozně fajn. Ta myšlenka mě na chvíli trochu ohromí.

Teď jsem přetočila pásku o kus dál. Pošlu po vlnách flashbackový výkřik, protože poměr hloupé tesknoty a radostného rozechvění zase jednou dosáhl prokletých čísel. Přímo pod klubovými repráky je najednou ticho jako v ten moment mezi dvěma zasmáními, kdy člověku vytanou na mysli staré nedořešené záležitosti. Brzy to přejde. Hádám, že časem bude takových chvil ubývat, až je jednou nadobro vytěsní nové nedořešenosti.

Poslední kus běžím. Hlasy, podivná intonace. Jedny ruce mi zlehka zavadí o nadloktí, jak mě obchází jejich nositel. Z místa doteku se po mé paži rozeběhne velké ježení.

Páska se zkroutí, obraz zhasne a já za sebou zavřu hladinu.

Jak být zdravá na nezdravých místech

18. října 2013 v 9:00 | may fowl |  Fikce
Double-drabble vzniklé v rámci DMD 2013.

Poslední soud

17. října 2013 v 9:00 | may fowl |  Fikce
Za tento počin viňte někdejší seminárku z filosofie.

Neplechy

16. října 2013 v 9:00 | may fowl |  Fikce
Špetka slashe a nezaslouženého mrzačení.

Jak neprokrastinovat

15. října 2013 v 15:16 | may fowl |  Fikce
Další šuplíkové drabble. TT mi jde na ruku.

Přesolila omáčku

14. října 2013 v 23:52 | may fowl |  O něco víc
Mohlo mě napadnout, že předmět "Psychologie soužití v manželství a rodině" nebude zrovna single-friendly. (Sedíme s pytlíčky Fornetti v jedné řadě - já, M. se svými teoriemi, pan K., který už nemlčí, a jistá čerstvě prachatá slečna - a tak si říkám, jak mi tu bude, až mě někdy během semestru přepadne záchvat nesnesitelné osamělosti.)

Mohlo mě napadnout, že aby člověk pochytil skutečně rozumné rady ohledně zdravého stravování, je nutno studovat tu správnou vysokou, jinak jste bez šance. (Vedle termínů jako "What-the-hell effect" nebo "Overeating as a rebellion" má jistý studijní text i jiné skvělé kecy, jako například "'To diet' is probably best understood as 'attempting to lose weight but not doing so'.)

Mohlo mě napadnout, že ověřovat si jakékoli poznatky ze studia psychologie sama na sobě může být nebezpečné.

Tedy ne že bych se vdávala nebo držela dietu. Zůstala jsem prostě přes víkend na koleji, lehce zmlácená uplynulým týdnem (dosud jsem si nezvykla, chodit spát ve čtyři, ačkoli už vzorně namísto "v poledne" říkám "ráno ve dvanáct"). Pátek (to je taky víkend) ještě dával smysl, navzdory obávané přemíře břišních tanečnic vůkol a napříč skutečnosti, že mi celý den v hlavě zněla znělka Evy a Vaška, opěvující Tokia Omamuru.

Ale ta neděle. Pod vlivem knížky Psychologie internetu od jednoho našeho učitele jsem byla přepadena neodolatelnou chutí otestovat jeho teorie na vlastní kůži. Takže jsem si někdy ráno založila profil na chatu... a když jsem se konečně rozloučila se Skotem, co se chtěl bavit o obřízce, i s kuchařem, který na kameru nevědomky vystrkoval zadek, protože se najednou rozhodl, že bude drbat psa, bylo skoro dneska, a já na dneska nebyla připravená. Ani jsem nestihla zjistit, co že je podle mých studijních textů rebelského na přejídání, zato jsem se stihla přejíst mandlovým pudinkem. (Radím vám, nezkoušejte to doma.)

Jsem pověstná tím, že prokrastinuji už jen proto, abych měla záminku použít své oblíbené slovo prokrastinace. Dotáhla jsem prokrastinaci na tak vysoký level, že jsem si o svaťáku zakládala účet na seznamce. Vůbec nejradši ale odkládám chození spát. Jako třeba teď.

Nevím, kolik údajů z mé nedělné četby platí v reálu, ale jednu poučku na sobě experimentálně ověřuji už léta a zatím při mně stála v dobrém i zlém, nezdolána.

Nepropadejte panice. Však ono to nějak dopadne.

Molitan

14. října 2013 v 9:00 | may fowl |  Fikce
To mám z toho, že jsem onehdá četla přemíru podivné AU fanfiction.