Pod stromem

1. září 2013 v 22:11 | may fowl |  Hele
V pátek se mi stalo něco, co už dlouho ne. Asi to mám z přespřílišného skákání panáka, nebo spíš z toho, že jsem poslední dobou nahradila živé kamarády pupeční šňůrou, která se strká do uší. Bylo to asi nějak takhle:

Dohodly jsme se se Sue, že zajdeme do Doxu na výstavu Postiženi normalitou. Pochopitelně jsem si připadala patřičně intelektuálsky a alternativně - o co víc, když jsem si čekání na očekávatelně opožděnou Sue zkracovala s Björk, Fitzgeraldem a lékořicovými bonbony. Výstava byla znepokojivá hlavně tím, že se oproti našemu očekávání mnohem víc zabývala postižeností než normalitou, což nebylo po dopoledni stráveném v domově důchodců úplně rozjuchávací. Vynahradili mi to však slepci popisující svůj zážitek ze sahání na slona, podivná báseň člověka poněkud posedlého vlastním penisem a poslouchání zdi, která měla dýchat, ale jenom hučela. Snad ještě lepší byla výstava jistého Guštara, který očividně nevěděl, co se svým intelektem provést lepšího, než přepsat barevné spektrum do not.

Pak jsme si šly ještě na chvíli posedět do centra a skončily na jednom z míst, která nutně potřebuji asociovat s novými tvářemi a událostmi (jinak mi z nich bude nadosmrti hrabat). Sue se teď chystá být děsivě samostatná a já si říkala - "Jestli to zvládne ona, tak já taky." Jenže jak to bývá s lidmi, po jejichž boku jste prošli nejtemnějšími hlubinami puberty, člověk v jejich společnosti snadno sklouzne ke vskutku pubertálním způsobům vyjadřování. Můj výpadek z jakés takés prázdninové rovnováhy ještě umocnila Hodina bifteků (vpravo od kostelní věže se evidentně rozsypala pudřenka naší bývalé třídní a kousek od naší lavičky se ke spánku slézali sběratelé rozbitých flašek a mrtvol v igelitech), nemluvě o taktické pozici pod stromem --- zkrátka a dobře, najednou jsem zase byla zakomplexovaná Mája, ta holka, co by nejradši vygumovala svoje donebevolající bláboly, rozbořila celou svoji osobnost a upgradovala by ji na nejnovější a vylepšenou May 2.1.1, dívku bez minulosti, která v rozhovoru obratně krouží kolem svých slabin a nevrhá se po nich střemhlav. Připadala jsem si hodně nesvoje ve vlastní kůži a obdivovala jsem lidi kolem mě, s jakou samozřejmostí dokážou nosit svoje trapnosti a nešvary na triku.

Ale jinak to bylo fajn. Jela jsem domů a pořád to bylo fajn.

Pak mi začalo hrát tohle:


Jeden z nejlepších otevíracích tracků, co znám. Ani nemusíte znát příběh z nahrávání, aby vám vytanulo na mysli ležení na zemi v intoxikovaném stavu a pocit, že se planeta pod vámi pomalu otáčí. A tahle písnička byla přesně to, co jsem po onom pátku potřebovala. Jak jsem tak poslouchala důvěrně známé "Everyone is broken; everything is broken," přepadl mě pocit, se kterým jsem se už dlouho vídala jenom z rychlíku. Pocit, že vás někdo utěšuje, a vy se projednou necháte utěšit. Pocit, že vám někdo říká, že to je v pořádku, že jako debil se občas cítí každý a že všichni jsou někde uvnitř nakřáplí, rozsypaní, porouchaní nebo zaseklí. Všichni. Pocit, že vás někdo konejší, a vy mu uvěříte. Něco ještě o level vyššího, než běžné namlouvání si, že ráno moudřejší večera, takže ano, klidně můžeš odložit spaní na třetí hodinu ranní, nebo že vystudovat psychologii v Brně je nejschůdnější kompromis, takže ne, nebyla chyba vzdávat se Oxfordu. Nebyl v tom žádný zahořklý tón ani sebelhářství. Jenom pocit, že jsem vlastně v pohodě, i když dělám setsakramentsky blbé chyby.

Přestala jsem psát, co jsem zrovna psala, poslouchala tu skvělou pravdu a byla vsedě naměkko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.